DIGIarena.e15.cz

Bára Prášilová: Náhoda přeje připraveným (rozhovor)

Jeden pátek jsem volala Báře Prášilové kvůli rozhovoru. Nechtěně jsem se přeřekla a místo k nominaci v soutěži jsem jí gratulovala přímo k získání ceny. Den poté Bára ocenění Fotograf roku skutečně získala.

Existují dvě skupiny fotografů. Do první patří ti, kteří se věnují fotografii již od dětství, vystudují ji na střední škole a celý život nedělají nic jiného. Druhá skupina zahrnuje ty, kteří se k focení dostali až v dospělosti. Do které patříš ty?

Do druhé skupiny. Studovala jsem střední ekonomickou školu, ale příliš jsem tam lidem nerozuměla a nedokázala jsem si představit, že bych se v tomto prostředí dále pohybovala. V osmnácti letech jsem si řekla, že začnu fotit. Možná jsem se snažila být jen něčím zajímavá, tak jsem si pověsila foťák na rameno a začala s ním chodit ven. A když už jsem ho měla na tom rameni, tak jsem s ním začala i fotit.

Poprvé jsem zaznamenala tvoji tvorbu, když jsi vyhrála první ročník soutěže Frame.
To byl jeden z prvních pokusů, kdy jsem začala koketovat s módou. Seznámila jsem se s módní návrhářkou Evou Kučerovou a ta se mě zeptala, jestli bychom něco nezkusily. Její oblečení bylo poměrně netradiční, takže samozřejmě očekávala netradiční přístup i z mé strany.

(final_vyska_spodek_mensi.jpg
vizuál soutěže Czech Grand Design 2009

Ty fotografie na mě tenkrát zapůsobily dost pohádkově a myslím si, že pohádková atmosféra zůstává v tvé tvorbě dál, i když již není tak explicitně vyjádřena.
To je pravda. Ale je dost zvláštní, že si třeba z dětství nevybavuji skoro žádné příběhy, pohádky, že ve mně nic nezůstalo. Že má práce vypadá trochu pohádkově, je překvapivě spíš reakce na to, co kolem sebe vidím.

Bára Prášilová

Bára Prášilová se narodila roku 1979 v Chebu. V současnosti žije a pracuje jako nezávislá fotografka v Praze a dokončila studia na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Začínala s reportážní fotografií a dokud neobjevila módní fotografii, pracovala i s portréty a akty. V současnosti se její tvorba pohybuje na hraně módní fotografie a umění.

BaraPrasilova_selfportret.jpg

Spolupracovala například s časopisy Lime, Blok magazine či s magazínem Lidových novin, aktuálně fotí pro magazíny Dolce Vita a Strategie. V roce 2005 získala první místo v soutěži Frame, v roce 2007 druhé místo na Prague fashion week, loni byla nominována na prestižní cenu Hasselblad masters awards 2009. Letos v březnu si v soutěži Czech Grand Design převzala cenu Fotograf roku 2009. 

Jak jsi dospěla k tomuto osobitému stylu?
Tenkrát na začátku se mi nabízely dva způsoby, jak k módní fotografii přistupovat. Reagovala jsem na to, že ve všech časopisech na vás vybafnou namalované a nablýskané sexy modelky v lascivních pózách, a já chtěla, aby mé fotky vypadaly jinak. Takže buď jsem měla možnost fotit dokumentárně – u takových fotografií člověk stojí a říká si: Je to vůbec reportážní fotka, nebo to má být móda, nebo co to vlastně je?

Druhá možnost byla k nim přistupovat tak, jak to dělám dnes. Nicméně reportážně pojatý styl módní fotografie patřil k mým prvním experimentům. Asi proto, že mě tento žánr vždycky hodně bavil, a to i přesto, že mě nakonec na základě předmětu reportážní fotografie nakonec vyhodili ze školy. Ale to už je jiný příběh a pravda je, že jsem si za to tenkrát mohla sama.

Ale nyní přece na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě opět studuješ?
To ano. Začala jsem někdy před osmi lety a když mě pak ve třeťáku vyhodili, tak jsem na rok odjela do Anglie. Odtamtud jsem letěla na přijímačky, dostala jsem se a začala jsem znova.

d.jpg
Anglická zpěvačka a ambasadorka Quicksilver Women Charlotte O'Connor

Ke snímkům si sama vytváříš rekvizity?
Ano, velmi mě to baví. Nicméně hlavní důvod je, že nevím, kdo jiný by to dělal za mne. Nemám prostředky na to, abych zadávala práci na výrobu rekvizit za tisíce korun. Překračuji jen pouhé pracovní povinnosti a vkládám do toho trochu víc. Jednoduše proto, abych byla lepší. Mám tak pocit, že dělám všechno pro to, abych překonala tvorbu, která se dělá tady v Čechách.

Velmi často se tu setkávám s chybějící motivací u lidí v týmu, se kterým pracuji, což je chyba, protože v případě módní fotografie je výsledek prací všech zúčastněných – ale vizitkou jen fotografa. Ta nemotivovanost je bohužel dána asi tím, že zde není moc velká odezva, že není poptávka po jejich práci, po jejich kreativitě, po tom, co by ti lidé chtěli dělat. Často se setkávám i s tím, že svoji práci nějak ošidí, nějak to udělají, jen aby už ji měli za sebou. A já si nedokážu představit, že by někdo takový pro mě pracoval. Já potřebuji mít vše dokonalé.

A dá se říci, jak dlouho ti zabere jeden cyklus?
Nedělám cykly, nebaví mě to. Stačí vyjádřit se v jedné fotce a tím to pro mě končí. Ale myslím si, že práce na cyklech ještě možná přijde.

(2a.jpg
Fashion pro Esprit magazín/Lidové noviny

Použila jsem slovo cyklus, protože mnoho tvých fotografií, které znám, funguje v nějakých celcích – například snímky, které jsi fotila pro Lime magazín.
Ano, ale ty vznikaly jako zakázka. Já samozřejmě ráda pracuji na zakázku, baví mě různé komplikace, které ji provázejí, i to, že člověk musí dělat kompromisy.

A když se vrátím k původní otázce, dá se říci, jak dlouho ti zabrala například fotografie, kterou jsi dělala pro titulní stranu Lime?
Výroba sukně, kterou má modelka na sobě, mi mohla zabrat celý den. Vytvářela jsem konstrukci z drátů, na ni pak našívala látku, potiskovala ji puntíky. Do toho se občas něco nepovede, takže musím začít znova. Dejme tomu, že práce na rekvizitách pro Lime mi mohla zabrat dva dny. Ale dělala jsem i přes noc, vůbec jsem nespala a musím říct, že to bylo docela náročné. Ale mám prostě dobrý pocit, že do toho dávám maximum.

Fotografie pro Lime mi dvěma prvky připomněly způsob práce nizozemské fotografky Rineke Dijkstra. Jednak prostředím, možná i barevností, ale hlavně díky tomu, že vznikaly na pláži. Patří tato autorka ke tvým oblíbeným?
Mám ji hodně ráda. Cokoli vidím, ve mně zůstává, to se týče umění, všeho. Takže nemůžu říct, že by mě neinspirovali jiní autoři. Ale je zajímavé, že máš tady tu asociaci právě v souvislosti s ní, mě to nikdy nenapadlo.

(4.jpg
Fashion pro Esprit magazín/Lidové noviny

Tím druhým společným prvkem mezi tebou a Rineke je...
... ten věk na pomezí dětství a dospělosti, že? Ten fascinuje hodně lidí. Dodnes si pamatuji, co jsem v tomto věku prožívala, byl to pel mel myšlenek, spousta věcí se měnila. Lidé v tomto období mi přijdou vizuálně velmi zajímaví. Mám u nich pocit, že si nejsem jistá, jestli jim je osm, nebo dvacet. Je v nich něco neurčitého, co mě přitahuje.

Dá se při způsobu práce, který jsi popsala, improvizovat, nebo chceš mít vše připravené předem?
Mám vždy vše připravené předem. Na druhou stranu to z nějakého zvláštního a naprosto nevysvětlitelného důvodu funguje tak, že když jsem maximálně připravená, stane se mi, že mě překvapí nějaká náhoda. Dejme tomu jednou – už je to docela dávno – jsem si připravovala záběr na focení. A ve chvíli, kdy bylo vše hotové, kolem najednou projeli lidé na koních. Tak jsem je poprosila, jestli by se nemohli projet ještě jednou, aby byli v záběru. Nakonec byl motiv koní pro fotku naprosto zásadní.

(3.jpg
foto pro knihu Křehký, kostým od designérky Radky Sirkové

Přes práci pro Lime jsi se dostala ke Quiksilver Woman. To je módní časopis zaměřený na skate?
Lime není módní časopis, ale boardový časopis pro holky, který obsahuje i módní rubriku. Díky tomuto magazínu jsem se dostala k firmě Quiksilver, kde si mě všimli. Myšlenka podporovat mladé umělkyně po celém světě vznikla přibližně před dvěma lety ve Francii a projekt se váže k nové linii oblečení Quiksilver for Woman. Stala jsem se tak evropskou ambasadorkou této značky, zatím jako jediná fotografka. Mezi ostatní zástupkyně patří například zpěvačky, herečka, dj a z Dánska dokonce pochází i jedna kuchařka.

Práce pro Quiksilver Woman byla jedním z důvodů tvé nominace na ocenění v soutěži Czech Grand Design. Kromě toho jsi však byla nominována i za fotografie pro módní značku Esprit a za snímky pro knihu Křehký. Co je to za publikaci?
To je speciální projekt, který si vymyslel Jiří Macek s Janou Zielinskiovou. Ti mimo jiné organizují Designblok, Czech Grand Design, vydávali Blok magazine a vůbec se hodně zasloužili o to, že se tady lidi začali víc zajímat o design. Přišli s nápadem vydat knihu plnou designu, která ale bude pojatá trochu jinak, než je zvykem.

Oslovili více fotografů, každý si libovolně vybral, jaký designový objekt – oblečení, sklo, porcelán – chce fotit. Pochopitelně se opět očekával netradiční přístup a výsledek, který by měl v člověku vzbuzovat spíše emoce než jen informovat o předmětu. Podtitul knihy zní Emocionální krajina současného českého designu.

(andel.jpg
Foto z vítězné série fotografické soutěže Frame 2005

Letos jsi se také podílela na vizuálním stylu Czech Grand Designu, fotila jsi snímky, které byly použity na plakátech soutěže.
Zadavatelé chtěli pracovat se symbolem budoucnosti, ale zároveň ponechat téma design. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být, a nakonec jsem vymyslela robota, kterého jsem sama nadesignovala, ale v tomto případě jej realizoval někdo jiný.

Říkala jsi, že robot by měl být symbolem budoucnosti, ale on vypadá spíše jako retro robot.
To je to. Robot sám o sobě – ten pojem souvisí s pokrokem a s budoucností. Ale to, že vypadá starodávně, je spíš nadsázka. Navíc jsme nemohli pracovat s konkrétním designovým předmětem. Kdybychom použili robota s ultramoderním designem, tak tam bude konkrétní výrobek, a ten se na plakátech nemohl objevit. Takže jsme se nechali inspirovat retro designem, který ve mně vzbuzuje milé emoce.

Jak probíhalo samotné focení s robotem?
Kostým měl velmi úzké trubky na ručičky a nožičky. První den přišla na focení jedna tanečnice, která se přesto, že byla extrémně hubená, do těch nohou nenacpala. Byli jsme docela zoufalí, protože jsme hodně pospíchali, a do druhého dne jsme tak museli sehnat někoho, kdo by kostým oblékl. Nakonec nás zachránil náš produkční, jehož spolubydlící Carmen je drobná Mexičanka a ta se do kostýmu bez problémů oblékla.

(11.jpg
Fashion pro časopis Blok

Líbila se mi historka s koněm, který se bál robota. Jak to bylo?
Když jsme Carmen oblékli do kostýmu robota, tak kůň, když ji takto uviděl, před ní začal utíkat. Vážně z ní měl panickou hrůzu. Ale fotku jsme museli dokončit. Jakmile totiž dostanu nějaký nápad, tak mám klapky na očích, jdu jen za ním a přestanu přemýšlet nad praktickými věcmi. Ale pravda je, že kdybych pozorovala někoho, kdo vyrobí kostým robota a chce ho pak posadit na koně, tak bych si asi řekla, že se ten člověk zbláznil.

No upřímně – mě by to taky nenapadlo. Ale fotka robota na koni existuje, takže jak jste to nakonec vyřešili?
Koně jsme odtáhli do stáje, posadili Carmen na něj a postupně jsme ji oblékali. Pak jsme se přesunuli na místo, kde se mělo fotit, a kůň byl chvíli v pohodě, protože nic nevěděl. Jenže pak se ohlédl, zjistil, že má robota na zádech a začal před robotem s robotem na zádech utíkat. Kdybych si nevymýšlela všechny ty blbosti, tak vyfotím snímek a tím to skončí. Ale při mém způsobu práce, kdy si vymýšlím spoustu komplikací, u každé fotky vznikne vlastní příběh, to nebylo jednoduché.

Fotky pro Czech Grand Design vznikaly na sněhu, ale i u mnohých tvých dalších fotografií se objevuje zimní nebo noční atmosféra, která díky sněhu či večernímu světlu dodává snímkům magickou atmosféru. Čímž se vracíme zase na začátek a k pohádkám.
To je přesně ono, nakonec se k té pohádce vždy dostanu. Dodnes mám strach ze tmy, když jdu večer spát, tak se podívám pod postel, jestli tam někdo není. A vím, že řada mých fotek na spoustu lidí působí jako noční můry, ty fotky je děsí. Řekla bych, že se jimi vlastně sama straším.

(1_bara_prasilova.jpg
Titulní foto pro časopis Lime

Mně osobně přijdou strašidelné dva tvé snímky. Na jednom je modelka, která má místo nohou hůl jako krejčovská panna, a na druhém dívka, která se vznáší ve vzduchu.
Je to tím, že jsou na nich situace, kterým nerozumíme. Protože neexistují, znepokojují nás stejně, jako nás znepokojují lidé, kteří nevypadají normálně, chovají se nestandardně. Nechci říct, že bych byla jiná, ale vždy jsem si uvědomovala jakousi odlišnost a myslím si, že to je důvod, proč ty fotky vytvářím tímto způsobem.

Čím fotí Bára Prášilová

Bára Prášilová začínala s Nikonem FE-10, po krátké zkušenosti s fotoaparátem Flexaret přešla na Hasselblad 501 s digitální středoformátovou stěnou Phase One P45+. Využívá objektivy s ohnisky 50, 80 a 150 mm. Od doby, kdy začala používat digitální stěnu, již na film nefotografuje.

Hass-501CM[1].jpgnikonFE10.L[1].jpgPhaseOneBack-with-ring[1].jpg
 

A vznikaly tyto dva snímky ve Photoshopu, nebo sis vymyslela způsob, jak kýženého efektu dosáhnout ve skutečnosti?
Jaký příběh by se rozvíjel kolem toho, kdybych všechno udělala ve Photoshopu? Mám ráda, když mi fotografování poskytuje zážitky. A pro mě je zážitkem, když si spoustu věcí můžu připravit ve skutečnosti. Víc si to užívám a zůstanou mi pak vzpomínky. V tom prvním případě jsem si šla koupit židličku do IKEA a modelka si na ni klekla.

Ale samozřejmě s Photoshopem pracuji a je to pro mě důležitý nástroj. A u toho druhého snímku – kdybych mohla a měla prostředky a tým lidí kolem sebe, tak bych se snažila jej provést ve skutečnosti. Ta dívka by visela někde na laně na závěsném systému a já bych maximálně vymazala to lano. Jenže to bylo nedosažitelné, takže ona tam opravdu stála a já jsem jenom smazala nohy.

(etnies_vrstvy.jpg
Fashion pro letní číslo časopisu Lime

Tak snad v budoucnu. Třeba ti teď Czech Grand Desing pomůže. Když k ničemu jinému, tak třeba budeš alespoň dostávat více zakázek.
To uvidím, ale raději si od toho nic neslibuji. 

Pozn. rozhovor vyšel v časopise DIGIfoto 4/2010

Další článek



celkem 1 komentář

Poslední komentáře

fajn pocteni, diky. shoe 5. 5. 2015, 14:49

Další podobné články

Fotograf havaroval s Lamborghini během focení

Fotograf havaroval s Lamborghini během focení

Fotografie týdne: Good bye, my love, good bye…

Fotografie týdne: Good bye, my love, good bye…

Hudba má oproti jiným formám umění mnohem větší emocionální pronikavost. Možná nemůže tak snadno vyprávět příběhy, odhalovat struktury nebo být prostředkem pro předávání filozofických myšlenek.

Tamron vydal první číslo vlastního magazínu a patentoval si objektiv

Tamron vydal první číslo vlastního magazínu a patentoval si objektiv

IPPAWARDS: Nejlepší fotografie z iPhonu za rok 2016

IPPAWARDS: Nejlepší fotografie z iPhonu za rok 2016

Prestižní soutěž fotografů fotících mobilními telefony Apple – iPhone Photography Awards (IPPAWARDS) – zná vítěze 9. ročníku. Z tisíců zaslaných fotografií byly vybráni vítězové ve dvaceti kategoriích.

Podívejte se do temné komory Ansela Adamse

Podívejte se do temné komory Ansela Adamse

Fotografie týdne: Paranoia – o trojím strachu

Fotografie týdne: Paranoia – o trojím strachu

Strach bychom mohli vnímat skoro jako něco negativního – ostatně, kdo se bojí, nesmí do lesa, je strašpytlem a celkově působí jako nepříliš racionální bytost, se kterou se nemá cenu o něčem bavit.

Každý den před objektivem: Jakou proměnou projde člověk za 16 let?

Každý den před objektivem: Jakou proměnou projde člověk za 16 let?

Fotografie týdne: Frankfurt ve zpětném pohledu

Fotografie týdne: Frankfurt ve zpětném pohledu

Zpětné zrcátko je v automobilech velice důležitou komponentou. Každý, kdo si vyzkoušel jízdu bez něj, ví, že je sice možná, ale není bezpečná ani pohodlná.