Každého zájemce o konkrétní model digitální zrcadlovky budou zajímat nejen konstrukční a funkční rozdíly, ale také obrazová kvalita. V tištěném časopise DIGIfoto 7/2006 si můžete přečíst podrobné recenze na oba dva fotoaparáty, včetně jejich dvoustránkového srovnání. Rozhodli jsme se část srovnání rozšířit především proto, že zde můžeme umístit více fotografií pořízených oběma zrcadlovkami.
Canon EOS 400D + setový objektiv EF-S 18–55 mm F3,5–5,6 | Nikon D80 + setový objektiv 18–135 mm F3,5–5,6 DX
Oba přístroje vychází konstrukčně ze svých předchůdců. Zatímco ale Canon EOS 400D svými rozměry zůstal nezměněn, Nikon D80 se oproti staršímu přístroji D70s mírně zmenšil. V odkazech najdete podrobnou technickou specifikaci D80 a specifikaci 400D. Uživatelské příručky si pak můžete stáhnout na webu Canonu (kliknutím na odkaz „Product / Software Manuals“ a následováním instrukcí) a také na webu Nikonu.
Přestože oba fotoaparáty spadají do kategorie amatérských digitálních zrcadlovek, primární cílová skupina uživatelů se již maličko liší. Canon má snahu zachovat co největší kompaktnost a přenosnost svého modelu, na druhou stranu Nikon má zájem do rukou fotografa vložit přístroj nabízející více funkcí v rozměrnějším těle. Cenu je tak u fotoaparátu D80 nastavena výš, kdežto Canon se snaží přiblížit k řadám amatérských uživatelů.
Čelní pohled na Canon EOS 400D | Čelní pohled na Nikon D80
Zadní pohled na Canon EOS 400D | Zadní pohled na Nikon D80
„Dé osmdésátka“ zdědila po předchozích modelech větší hmotnost a rozměrnější tělo. Přístroj se tak stává subjektivně lépe uchopitelný než jeho protihráč. Někteří majitelé předchozích „Digitálních rebelů“ EOS 300D, resp. 350D, šli tak daleko, že ke svému fotoaparátu dokoupili bateriový grip nejen pro zvýšení výdrže, ale také pro pohodlnější uchopení přístroje. Nikon si zachoval vysokou výdrž baterií i po zvětšení LCD na 2,5", ke kterému došlo u obou modelů. Canon je na tom s výdrží hůře, přesto však zvládne na jedno nabití přes 400 snímků. Momentální stav zbývající energie můžete u Nikonu v menu zjistit nově také v procentech.
Oproti EOSu 400D má D80 na první pohled lepší hledáček, ze kterého budete nadšeni. Díky zvětšení nemáte při komponování dojem, že se díváte do „tunelu“. U obou přístrojů narostl počet zaostřovacích bodů, EOS 400D jich má 9, D80 pak 11. Při testování za snížených světelných podmínek měl autofokus u Canonu v některých situacích menší problémy. AF u Nikonu byl bezchybný, ale pomalejší.
Nepopiratelnou konstrukční výhodou modelu EOS 400D je automatické čištění snímače, které D80 postrádá. Díky němu totiž můžete redukovat usazenou nečistotu na snímači. Oba nabízí funkci předsklopení zrcátka, Nikon ovšem pouze s časem 0,4 s před samotnou expozicí. S modelem D80 pak máte možnost si s ním vyzkoušet vícenásobné expozice, a to dvou nebo tří snímků.
Horní pohled na Canon EOS 400D | Horní pohled na Nikon D80
Na horní části těla D80 najdete stavový displej, který na těle Canonu chybí, protože bránil zvětšení LCD. Osobně velmi rád pracuji se stavovým displejem a jeho naprostá absence mi u modelu EOS 400D značně hyběla. Musím však podotknout, že zrušení stavového displeje ze zadní strany přístroje EOS 350D a přesunutí potřebných údajů na LCD byl u „čtyřstovky“ jednoznačně krok kupředu.
Zobrazování všech informací je na něm velmi přehledné a všechny údaje jsou dostatečně výrazné. O automatické vypnutí LCD při přiblížení oka k hledáčku se stará senzor umístěný těsně pod hledáčkem. Nikon ke svému přístroji dodává krytku na zadní displej, Canon nikoliv. Přestože čitelnost na přímém světle je s krytkou v některých situacích horší, dostatečně chrání LCD proti poškrábání.
Senzor umístění pod hledáčkem zajišťuje automatické vypnutí LCD
Nikon se svým novým modelem přeci jen chce přiblížit i širší amatérské obci a nabízí v menu přístroje uživatelskou nápovědu a také sadu úprav skrývajících se pod záložkou „Retouch“. Při testování námi zapůjčeného modelu jsme ovšem zjistili, že během některých úprav dochází k nechtěnému zabarvení pixelů. Naštěstí pouze v pruhu na fotografii úplně vlevo (viz následující snímek), a tak není problém je v počítači oříznout. Není to však pro D80 dobrá vizitka.
Vlevo originální snímek konvertovaný z RAW (Nikon Capture NX), vpravo tentýž snímek, na který byla ve fotoaparátu aplikována úprava v menu „Retouch“. Všimněte si křiklavého pruhu pixelů v levé části snímku
Max. velikost | Max. velikost
Menu Canon a menu Nikon (nebylo by možná špatné rozdělit menu podle toho co právě zobrazuje, protože je toho vážně moc. Nechat to prostě běžet vedle sebe ve dvou sloupcích (Canon | Nikon). Podle mě nějlíp:
Menu fotoaparátů
menu Canon | menu Nikon
Náhled snímků
Stavové informace na LCD | Prohlížení snímků
Nastavení obrazu 1 | Nastavení obrazu
Nastavení obrazu 2 | Nastavení přístroje 1
Prohlížení snímků | Nastavení přístroje 2
Nastavení přístroje 1 | Retouch menu
Nastavení přístroje 2 | Ukázka vestavěné nápovědy
Konstrukční rozdíly naleznete také u voliče režimů, který Canon ponechává u přepínače pro zapnutí a vypnutí zrcadlovky. Nikon má zapínání přístroje přímo u spouště, což je možná lepší a především rychlejší řešení. Oba přístroje nabízí velmi rychlý přístup k základním nástrojům ovlivňujícím samotné fotografování, v obou případech se jedná pouze o čas, jak rychle se je uživatelé naučí používat. Nikon však má přeci jen něco navíc – dva kruhové voliče. U Canonu se musíte spokojit s jedním.
Detail voliče režimů u Canonu EOS 400D, A-DEP (automatická hloubka pole) – režim spustí automatické nastavení clony podle objektů v popředí a v pozadí, tak aby byly v hloubce ostrosti. Tento nástroj druhý přístroj nemá
Detail voliče režimů u Nikonu D80, vpravo lze vidět krytku sáněk pro externí blesk dodávanou ve standardním příslušenství
Displej u modelu D80 mírně narostl a přepínač pro zapnutí fotoaparátu dostal funkci navíc – rozsvícení či zhasnutí stavového displeje. Po přetočení na symbol žárovky se sám automaticky vrací do polohy „ON“ – „Zapnuto“