Vidíte úžasnou scénu a zhotovíte její snímek, který může být nezajímavý a nudný. Pokud není chyba v expozici, je příčinou rozpor mezi tím, co zaznamenáte a tím, co vidíte.Objektiv reprodukuje snímek objektivně s ohledem na svoji konstrukci a fotoaparát jej tak zaznamená. Tentýž snímek vidí oči odlišně a navíc je mozkem manipulován a pozměňován na základě zkušeností.
Když přesně víte, v čem spočívají výše uvedené rozdíly, počítáte s nimi nebo je eliminujete. Pak budou fotografie odpovídat vašim záměrům. V čem jsou ty odlišnosti?
1. Neuchopitelné emoce
Oči vnímají scénu a mozek vedle světla přidává další vjemy: náladu fotografujícího, vůni, teplo, zvuky. Vše dohromady vyvolává emoce. Fotografie zaznamená pouze světlo. To musí nepřítomné vjemy popsat, nebo je oželet.
Fish Market v Seattlu je neskutečné místo, kde na sebe prodavači křičí a házejí si ryby, jak si je zákazníci objednali. To vše za charakteristického čichového zážitku, nikoli nepříjemného. Na fotografii je obtížné zachytit ojedinělou atmosféru. Na tomto snímku, technicky nedokonalém, je to, co zažívá divák.
Tak to dopadne, když se fotograf nechá unést fantastickou atmosférou kolem sebe a v hledáčku tomu je před expozicí jinak.
To už je etuda na téma Fish Market v Seattlu.
2. Všímejte si rušivých prvků
Oko a mozek si vybere ze scény to, co ho zajímá. Fotoaparát zaznamená vše, co je v hledáčku. Protože i v hledáčku máme tendenci vidět pouze hlavní objekty, snadno se do fotografie dostane různý „plevel“ v podobě rušivých a nepodstatných prvků. Jak v reálu, tak v hledáčku prohlédněte pečlivě scénu mimo hlavní motiv.
Komponujte záběr tak, aby tam tyto nežádoucí prvky nebyly, případně aby jich bylo nezbytně nutné množství. Již v kompozici snímku počítejte s jejich případnou dodatečnou retuší, pokud není jiného zbytí. Krátkodobé jevy nás nezajímají. Mozek ví, že větev nebo sloup trčící z hlavy strýčka je krátkodobý jev, ale fotografie je natrvalo, proto tam je větev problémem. Náš mozek má tendenci v reálu takové jevy bagatelizovat a korigovat.
Svatba je velmi emotivní záležitost. Kamarád ženicha se na něj tak soustředil, že „odfiltroval“ vše ostatní jako nepodstatné, krátkodobé. Také v tom fofru zvolil špatnou pozici blesku, proto ten stín za ženichem.
Stejný křesťanský motiv v pozadí přirozeně dokresluje krásný výraz novomanželů.
Výraz děvčete odpovídá báječné náladě, kterou sdílí jistě i fotograf. Sloup v pozadí vnímá jako nepodstatný, dočasný jev. Na fotografii je však zásadní a trvalý.
3. Aby bílá bílou byla
Mozek ví, co je bílé a tak to interpretuje. Fotoaparát, pokud mu nenapovíte vyvážením bílé, zaznamená původně bílé předměty nasvícené zabarveným světlem barvou tohoto světla, tedy správně. Tomu pak odpovídají i ostatní barvy. Mozek má informaci, jakou barvu má sníh nebo jaká je pleťová barva. Podle okolních podmínek se překalibruje na základě nashromážděných zkušeností a tak barvy interpretuje i s ohledem na použité světlo.
Fotoaparát toto sám neumí. Věnujte zvýšenou pozornost nastavení bílé fotoaparátem, zejména v případě, kdy zabarvené světlo dopadá na scénu přímo nebo odrazem. Dalším řešením je ukládání datového souboru RAW a dodatečné doladění bílé při konverzi do JPEG, kdy je tento proces téměř bezztrátový na rozdíl od podobné operace v editoru z formátu JPEG.
Na horách, kde je skvělá viditelnost, bylo slunce za obzorem a nemohlo osvítit scénu přímo, pouze odrazem od oblohy. Výsledkem bylo modré světlo. Automatika vyvážení bílé takovou situaci sama neuměla vyhodnotit, proto je sníh výrazně modrý. Když jsem snímek pořizoval, viděl jsem scénu jinak. Sníh byl bílý.
Nastavení vyvážení bílé fotoaparátem bylo na „denní světlo“ (5200 K). Obličej dívky byl osvětlen výrazně teplejším světlem (1200 K). Proto je pleťová barva posunuta k červeným tónům, což nebylo při fotografování takto markantní.
4. Oko versus čip
Dynamický rozsah oka je asi 15 EV a po adaptaci na stíny, respektive světla, až 30 EV. Nejlepší a nejdražší fotoaparáty dosahují 12 EV, přičemž změna o +1 EV znamená, že se jedná o dvojnásobné množství světla –1 EV poloviční atd. (viz článek „Dynamický rozsah snímačů digitálních fotoaparátů“). Je patrné, že vidíme detaily ve velmi tmavých partiích scény i v nejsvětlejších místech, ale ty fotoaparát nezaznamená. Silně přimhuřte oči a tím snížíte jejich dynamický rozsah.
Tak je schopen přístroj se snímačem APS-C zaznamenat velmi kontrastní scénu, aby byla dobře vykreslena její část v průzoru mezi skálami. Dynamický rozsah snímače fotoaparátu byl menší, než rozsah jasů scény, proto jsou tmavé pasáže skal zcela bez kresby.
Obrázek jsem vyrobil metodou HDR složením pěti snímků, aby bylo patrné, jak jednotlivé části scény vypadají. Naše oči nevidí scénu takto, ale také zaznamenají všechny její části.
5. Prostorové vnímání
Očima vidíme prostorově. Pro prostorové vidění je nutné, aby předmět sledovalo každé oko z jiného úhlu tak, jak to činí. Mozek z posunutých obrazů sestaví 3D vidění. Při posuzování scény zavřete jedno oko. Tím poněkud srovnáte rozdíl mezi tím, co vidíte a co zaznamenáte.
Námitka, že svět vidíme trojrozměrně, i když si jedno oko zakryjeme, není relevantní. Naše vnímání je v tomto případě řízeno pouze předchozí zkušeností, kterou jsme získali na základě vidění oběma očima. Pokud bychom se dostali do zcela neznámého prostoru s neznámými předměty a sledovali je jedním okem, nedosáhneme úplného 3D efektu. Našemu prostorovému vidění též napomáhá, zejména na dálku, jev zmenšování předmětů (perspektiva), hloubka ostrosti a zákryt. Iluzi trojrozměrného obrázku podporuje fotograf vhodnou kompozicí, ostrostí a světlem.
Ač to tak při fotografování nevypadalo, je snímek plochý bez popředí a bez měřítka. Širokoúhlý objektiv toho zabral mnoho a vše jakoby malé oproti dojmu v reálu. Fotografie budí dojem, že se jedná o maketu.
Kompozicí fotografie autor významně přispěl k prostorovému vjemu. Zužující se diagonální linie v popředí. Pět linií do hloubky snímku (zeď, stromy a domky, kostel a vesnice, hory v pozadí, další pásmo hor se vzdušnou perspektivou).