Podařilo se vám vystavit vše důležité?
JM: Možná jsme nevystavili všechny významné autory, domnívám se však, že jsme nepřehlédli žádnou podstatnou dobovou tendenci nebo směr. K vidění bude 1 200 exponátů od více než 400 autorů. Největší klasici – Drtikol, Funke, Sudek, Rössler, Lauschmann, Tmej, Marco, Štyrský, Koudelka, Štreit nebo Kolář mají 10–20 fotografií, jiné reprezentuje třeba jen jeden velmi charakteristický snímek.
Taras Kuščynskyj, Schoulená, 1972. Ve své době nadšeně přijímaný i fanaticky odmítaný autor fotografií propojujících nenásilným způsobem ženský akt s portrétem. Známý zejména sériemi aktů v přírodě, kde mistrným způsobem kombinoval obnažené tělo s přírodními motivy.
Nejvíce zastoupena je tvorba posledních desetiletí. Čím to?
VB: Význam fotografie v tomto období strmě roste, v současném světě patří spolu se sobě příbuznými obory k dominantám výtvarného umění.
Vladimír Kozlík, ze souboru Plamen, 1975, ze sbírky UPM. Autor moderních zátiší, fotografií městských a přírodních krajinných detailů, které v 70. letech lokálně koloroval
Podle jakého klíče jste rozhodovali, kteří autoři německé a slovenské národnosti jsou i českými fotografy?
VB: Uznávám, že rozlišení národní příslušnosti autorů je obtížné. Zejména na počátku naší výstavy je těžké odlišit Němce, Rakušany a Čechy. Obdobná situace je za první republiky s Němci nebo v posledních letech se Slováky. Všichni fotografové zařazení do výstavy měli československé nebo české občanství, to bylo pro nás určující.
Pavel Hečko, Vlastní portrét s pistolí, 1981, ze sbírky UPM. Fotograf-portrétista, který na svých snímcích zaznamenával nejen vnější podobu fotografovaných, ale i mnohé prvky jejich povahy a pocitů. Vytvářel také několikanásobné portrétní soubory, ve kterých sledoval mimické změny ve výrazu modelů nebo fyziologické a povahové rozdíly mezi dvojčaty.
České země byly po větší část 20. století ve společném státě se Slováky. Nebylo by logické vystavovat a popisovat československé jevy, trendy a autory jako jeden celek?
VB: Možná ano, to rozdělení je hlavně z praktických důvodů. Tak obrovské prostory, abychom v nich představili celou československou fotografii, asi nenajdeme. Navíc, slovenská fotografie je už několik let zpracovaná jak ve formě výstavy, tak obsáhlé knihy. Je paradoxní, že české fotografii, která většinou sloužila autorům ve východní části republiky jako inspirace, se podobného zmapování dostává až nyní.
Zdeněk Lhoták, Spartakiáda, 1985. Ústředním motivem Lhotákových snímků je lidské tělo, ať už jde o neobvyklé ateliérové akty nebo výtvarným způsobem zdokumentovanou Spartakiádu (masová přehlídka fyzické a pohybové zdatnosti různých skupin obyvatelstva socialistického Československa pořádaná na Strahovském stadionu v Praze).
Do expozice jste zařadili i socialistický realismus. Jde o kapitolu českého umění, která může vyvolávat nejrůznější emoce.
VB: Můžeme si o té době myslet leccos, ale pokud děláme přehledovou výstavu české fotografie 20. století, nesmíme socialistický realismus opomenout. V letech 1949–1953 se jednalo o jediný povolený fotografický směr – nepublikovaly se akty, zátiší nebo běžná pouliční fotografie. Vedly se vážně míněné diskuze, jestli je správné publikovat krajinářský snímek bez traktoru.
JM: Na nás není hodnotit morálku fotografa a jeho umělecké tvorby. Nevytváříme idealizovanou, ale skutečnou historii české fotografie. Proto jsme třeba na výstavu zařadili nejen volnou a protirežimní tvorbu českých autorů za druhé světové války, ale i časopisy a publikace s fotografiemi v oficiálním duchu.
Jan Glozar, Hraběnka, 1986. Od začátku 80. let fotografoval sociálně podbarvené portrétní soubory. Syrovost snímků podtrhuje bleskové osvětlení a póza fotografovaných, kteří se většinou dívají přímo do objektivu.
Když vystavujete reklamu z 30. let nebo agitační tvorbu z let lidové demokracie, proč v části týkající konce 20. století nemají obdobné zastoupení dnešní představitelé v tisku často publikovaného „komerčního umění“ – např. Jadran Šetlík nebo současná reklama?
JM: To srovnání socialistického realismu a Šetlíka není šťastné, on je spíš než umělcem tím, čemu se říkalo živnostenský fotograf. Komerčně úspěšný autor vycházející vstříc masovému vkusu.
VB: My chceme na výstavě prezentovat i reklamu, máme tam její zástupce jak z let třicátých, tak šedesátých a devadesátých. Poctivě a bez předsudků jsme probírali práce současných špiček české reklamní a módní fotografie, ale mnoho skutečně invenčních děl, které by jenom nekopírovaly západní vzory, jsme nenašli. Samozřejmě zde existují výjimky, např. Tono Stano, Jan Pohribný, Jan Saudek, Štěpánka Stein se Salimem Issou a několik dalších.“
Aleš Kuneš, Kampaň, 1990. Oblíbený pedagog a uznávaný autor netradiční formy zátiší.
Na internetu je řada vizuálních projektů, které nelze prezentovat jinak než přes prohlížeč. Uvažovali jste o zařazení tvůrčích počinů z tohoto prostředí?
VB: Web a videoinstalace jsme se rozhodli do výstavy nezařazovat. Už tak jsme si stanovili značně široké vymezení pojmu fotografie, další posunování hranic tohoto média by vedlo k tříštění expozice a ubírání podílu tradiční tvorby. Navíc, webové prezentace v české fotografii jsou projevy ryze současnými, naše expozice končí rokem 2000.
Dita Pepe, z cyklu Autoportréty s ženami, 1999
Až za sto let budou vaši pokračovatelé sestavovat výstavu Česká fotografie 21. století, jaké trendy a směry budou dominovat současnému období?
JM: Nejvíce nadějí vidím v přesahování fotografie do jiných žánrů. Fotografii chápu jako živé médium, netrvám na její „čistotě“ a nečiní mi problém vystavit třeba digitální montáže složené ze snímků stažených z internetu. Hranice mezi fotografií a jiným druhem umění je velmi pružná, každý ji vidí někde jinde.
VB: V každém období je směr, který má silnější postavení než ostatní. V osmdesátých letech to byla inscenovaná fotografie, v devadesátých letech u nás měl stále důležitější roli subjektivní dokument, který stále patří k dominantám současné fotografické scény, nastala určitá renesance portrétu, typické bylo a stále je využívání fotografie v dílech výtvarníků. Dnes vedle sebe koexistuje několik důležitých proudů, ale žádný z nich výrazně nedominuje.
Děkujeme za rozhovor.
Štěpánka Šimlová, Krajina, 1999, počítačová montáž
Karel Ludwig, Před spánkem, 1940, ze sbírky UPM
Václav Podestát, Berlín, 1995
Tono Stano, Pohádková bytost, 1995
Jiří Křenek, z cyklu Hypermarkety, 2000