Seděl jsem na lavičce v parku, radoval se z pěkného počasí, vystavoval bolavá záda paprskům takřka poledního slunce a pozoroval život kolem sebe. A přímo přede mnou se odehrával příběh opakující se v různých variantách snad od počátku lidstva.
Lavička a na ní dvě dívky. Hezčí, sebevědomě se chovající tmavovláska (Kráska) a její o poznání méně půvabná kamarádka (Čekanka). A dva mladí pánové jen stěží krotící své hormony. Jeden v nevýrazném šedém oděvu (pan Šedivý), druhý do daleka zářící žlutým trikem (pan Žlutý).
Od té skupinky mě dělí asi padesát metrů a v městském provozu ke mně málokdy pronikne byť jen tón hovoru, ale jejich mimické představení mi bohatě stačí. Zatímco pan Šedivý sebevědomě krásku i její kamarádku baví nějakým vypravováním, pan Žlutý na to zkouší jít přes umění. Na tu vzdálenost není poznat značka fotoaparátu, ale zjevně kolem sebe „odborně“ mává zrcadlovkou.
1. Pan Vladyka, 2. Zpátky do trenek, 3. Chvilka na cigárko....
A tak, zatímco se dívky vyhřívají v poledním sluníčku a jako kočky mhouří oči do jeho tvrdého světla, pan Žlutý předvádí baletní etudu na téma: Dostanu tě na první stránku prestižního časopisu. Za umělecké pózy, které mladík s tím přístrojem předvádí, by se jistě nestyděl ani Baryšnikov. Doleva, doprava, výš a zase níž, krok sun krůček - kousek dále, ale raději blíž a ještě blíže… …až na dotek, upravit tu vlas, tu lem dívčina oděvu, jakoby mimoděk stáhnout okraj výstřihu trička k rameni (jistě jen pro zvýšení uměleckého dojmu), to vše s přístrojem neustále přiloženým k oku, aby ani na okamžik nikdo nepochyboval, že se zde zrovna tvoří velký kumšt.
Několikrát jsem měl o pana Žlutého strach, že z některých bizarních pozic, které přitom svým tělem zformoval, se bez cizí pomoci nedokáže vrátit do běžného a plnohodnotného života. Objektivem fotoaparátu se přitom dívky takřka dotýkal, až jsem přemítal, zda ji zkouší portrétovat nebo provádí hloubkový dermatologický průzkum její pokožky v oblasti nosu. Takhle tam laškoval dost dlouho, v parku toho bylo na koukání více a tak jsem jim věnoval čím dál méně pozornosti. Až do okamžiku, kdy jsem periferním vnímáním postřehl od té lavičky prudší pohyb.
Zahlédl jsem, jak kráska vychrstává podstatnou část své PET lahve na pana Žlutého a poryv větru mi přes park přinesl jediné srozumitelné slovo toho výjevu. Evidentně je vykřikla Kráska a bylo více než výmluvné: „Debile!“
1. Dáma v červených botách s PENTACON SIXem
2. Tíživý sen znepokojeného uživatele
Další slova už zase překryl ruch okolí, takže pro mě následující děj sklouzl opět do pantomimy. Pan Šedivý se jal utěšovat rozčilenou Krásku a té to evidentně dělalo dobře. Po chvilce se jím nechala i vzít za ruku a té druhé, opatrně položené na její koleno, nevěnovala pozornost. Pan Žlutý nevěděl co dříve. Na chvíli zapomněl na opačné pohlaví i hormony a snažil se dostat co nejvíce vody z fotoaparátu i sebe. A Čekanka? Ta se dále usmívala na všechny.
Nálada a elán pana Žlutého zjevně ochlady. Ještě chvíli postával u lavičky, ale fotoaparát už raději držel za sebou. Párkrát přešlápl z nohy na nohu, evidentně se cítil trapně a nakonec se posadil na vedlejší lavičku a začal trucovat. Ale dlouho to dělat nemusel. Čekanku přestalo bavit dělat třetího Šedivému a Krásce, kteří ji už evidentně nevnímali, a začala přes ty dva pokukovat na vedlejší lavičku. Jakmile to Žlutý zjistil, očividně pookřál a poplácáním dlaní na volné místo vedle sebe Čekanku přivolal. Během několika minut ti dva už na povídání neměli volná ústa. A fotoaparát? Ten už byl zbytečný a tak šel do brašny.
1. Prázdné křeslo 2. Takřka po krk v notách... 3. Pouští i pralesem
Poučení? Pomocí fotoaparátu se holka sbalit dá. A to s ním evidentně nemusíte umět ani fotit. Ale nesmíte být vybíraví, jinak vás čeká sprcha.
Doprovodné fotky z téhle akce? Nemám, nefotografoval jsem tu čtveřici. Nemám rád lidi, co si vylezou u lesa na posed a odtud střílí nic netušící zvěř. A kradmé fotografování nic netušících lidí teleobjektivem mi to až moc připomíná. Jen jsem seděl na lavičce, radoval se z pěkného počasí, vystavoval bolavá záda paprskům poledního slunce a pozoroval život kolem sebe…
Poznámka redakce: Článek Františka Richtera, který již bohužel není mezi živými, vyšel na DIGIareně poprvé již před rokem. Jeho sdělení je však stále aktuální, a proto stálo za vzpomínku.