O pohledu na pět stromů očima Poláčka a Zahradníčka, o literatuře a focení, o vztahu a usouvztažnění. To Vše najdete nejen na fotografii týdne, ale také na dalších zajímavých snímcích uplynulého týdne.
Bylo nás pět Karla Poláčka je románem kontrastů. Veselostí ve smutném čase, napětím mezi jazykem spisovně šroubovaným a lehkým hovorovým, mezi snem a žitím, mezi reálným světem a maloměstskou bublinou.
A v tomto napětí se odehrává děj, jehož svorníkem je přátelství, blízkost, láska. Láska blíženecká, ale pochopitelně také láska romantická a dětská. Svět dospělých zde vykreslen jako legrační a směšný, snad nikoli pro dětskou naivitu Petrova pohledu, ani pro jazyk, kterým jsou malovány jednotlivé postavy, ale především pro povrchnost a formálnost, pro maloměstskost a škrobenost, pod kterou zůstává z autenticity a svébytnosti či osobitosti jednotlivých důstojných postav jen málo.
Jak snadno se může člověk ztratit za maskou pečlivě konstruovanou očekáváním svého okolí i sebe sama, až nakonec vytvoří něco, co k žití není. Román jako by byl konstruován k Heideggerově pojmu pobytu. V paradoxu životních příběhů německého filozofa a českého spisovatele.
Bylo jich pět, foto: subal
Snímek Bylo jich pět, celkem logicky vyčleňuje autora snímku ze světa stromů, nemůže být jako oni, nemůže být jimi, ale může do nich promítnout myšlenkový svět, nápad, příběh. Divák v mlžné aleji může meditovat nad textem Zahradníčka z básně Stromům: „Obydlí větrů nikdy neztišená, / plameny zelené, jež náhle vyrazí / a šedá hnízda berou na ramena, / až zase řeřavěji před mrazy.“
Mezi Subalem, Poláčkem a Zahradníčkem se tak otevírá téma vztažnosti. Do jaké míry můžeme stát a říkat nezúčastněně oni? Snímek najednou jako by přinášel otázku existencialistickou, ekologickou, vztahovou. To vše jen díky hře se slovy a koncepty, které do svého snímku autor promítá. Snad kdyby fotografii pojmenoval jinak, mohla být jen zachycením pěti stromů lemujících cestu uprostřed zasněžené krajiny, která pod rouškou zbytku mlhy tiše spí.
Gratuluji Subalovi ke kompozičně i atmosférou zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Příroda se kalendářem neřídí a její rozmary jsou na aktuálním datu závislé jen málo. A tak se stalo, že je jaro a jinovatka obaluje stromy i ploty, což zachycuje Zima ve školce... od No21. V černobílém provedení minimalistický snímek nechává diváka soustředit se na kresbu mrazu. Vše ostatní upozaďuje, aby přivedl emoci tam, kde to fotograf považuje za vhodné.
Zima ve školce, foto: No21
Uhler nabízí pěkný situační snímek se skálou a modrým ukazatelem se snad jediný možným názvem Taverna. Tak jako Mojžíš udeřil holí do skály a napojil putující izraelity, tak se zdá být fotograf žíznivý a toužící po svlažení svých rtů. V pěkné barevnosti se tak ukazuje, kudy se má ubírat jeho pozornost a kam že dále půjde, jen co fotoaparát do brašny opět vloží.
Taverna, foto: Uhler
Daniel Vlk na snímku … zachycuje vlaky a koleje v zasněžené krajině. Svou pozornost zaměřuje snad na číslo šedesát, snad na rychlostník, snad na otázku, co je to vlastně číslo, kde je a jak si na něj lze „sáhnout“. To vše ve čtvercovém formátu.
Pro milovníky hor, mlhy, deště a cesty v tichu, pro lovce fotografií s atmosférou a cestovatele po skalách je určený snímek ... Deštivá ... od Tomáše Holuba z Vysokých Tater.