Moderní věda byla od sedmnáctého do začátku dvacátého století založena na neoblomném přesvědčení, že existuje jasná diference mezi poznávajícím a poznávaným, mezi subjektem a objektem.
Svět je možné rozdělit na jednotlivé elementy, každému z nich přisoudit substanci či samostatnou existenci a studovat je vlastně odděleně. Tento model je vědecky velice efektivní a praktický. Jakkoli již sto let má své jisté limity či trhliny, jde stále o přesvědčení, které technici i mnozí přírodovědci zastávají téměř jednotně.
Druhé paradigma se často označuje jako ekologické – jednotlivé objekty jsou v něm silně provázány, ovlivňují se, závisí na sobě. Jistě je možné říci, že novorozenec existuje sám o sobě, ale jak dlouho by bez pomoci ostatních přežil? Jeho existence je vratká a závislá bytostně na druhých. Dnes by skoro nikdo z městských obyvatel západního světa nepřežil v džungli nebo na pustém ostrově příliš dlouho bez pomoci ostatních nebo alespoň techniky.
Jan Sokol často zdůrazňuje, že se člověk již neživí zemědělstvím, ale druhými lidmi. Pěstováním či chovem se skutečně zabývá asi jen každý dvacátý člověk a nejméně každý druhý je živ z peněz, které získává od druhých lidí. Ekologické paradigma, které zdůrazňuje svět s druhými jako prostředí, které utváří naše bytí, zde získává jasné obrysy. Ernest Hemingway tuto skutečnost rámuje dokonce názvem své slavné knihy – Komu zvoní hrana – je otázka s odpovědí, že osud každého jedince je věcí celého lidstva. Čisté oddělení subjektu a objektu, tak praktické pro vědu u člověka a jeho vztahů nemůže fungovat.
Environmentální riziko, foto: Balian
Snímek Environmentální riziko právě s tímto Hemingwayovým konceptem pracuje. Tři komíny kdesi v dáli by mohly působit jako cosi, o co nemá smysl se příliš zajímat. Člověk by měl především tím, co je těsně kolem něj, jednat lokálně. Autor snímku ale ukazuje, že je nutné vidět globálnější perspektivy. A dva po stranách stojící komíny se nemohou tvářit tak, že se jich problém netýká. Jsou fyzicky uvězněny ve čtvercové kompozici, v rozvrhu, ze kterého není úniku. Jakoby chtěl navázat na lidové rčení, že do pekla jde každý sám, ale do nebe jen společně.
Gratuluji autorovi, kterým je Balian k zajímavému a kompozičně i obsahově netradičnímu snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Snímek Blízká setkání třetího druhu ukazuje, že makrofotografie nemusí být jen dech beroucím sterilním dokumentaristickým počinem, ale že její součástí může být jistá poezie, interpretace, kterou nabízí fotograf. Snímek pak slouží jako určitá brána pro vstup do nového světa fantasie. Autorem je Auge.
Blízká setkání třetího druhu, foto: Auge
Fotografie z expozice Karla Kryla v Kroměříži nesoucí název stůl pro Veličenstvo Kata, který pořídil Vhumanik, zaujme na první pohled jak expresivností celé scény, tak také zajímavým barevným a technických zpracováním, které právě emocionální zážitek umocňují.
stůl pro Veličenstvo Kata, foto: vhumanik
Kamar1 zachycuje pár osob, jdoucí na procházku s kočárkem. Pomíjivost okamžiku a změna – ze svobodného člověka na rodiče, z dítě na dospělého, z potence na akt – je ilustrována tekoucí řekou, která je sice stále stejná, ale současně neustále jiná a nová. Fotografie na procházce, právě tuto skutečnost zachycuje v rozvlněnosti vodní hladiny.
na procházce, foto: Kamar1
Na závěr ještě snímek určený především milovníkům technicky více upraveným fotografiím – Jarní vody III od Mikes70.
Jarní vody III, foto: Mikes70