O smyslu opakování a o tom, co člověk schovává za zády. Myšlenka, že pro člověka je vhodná modlitba, která se pravidelně opakuje je nesmírně stará a v zásadě je možné se s ní setkat v téměř každém náboženství
Křesťanství například svoji nejznámější repetiční modlitbu – růženec – relativně dlouho neznalo. Mniši měli za povinnost se každý den pomodlit půl druhého sta žalmů, což bylo vnímáno jako určité kompendium duchovního života.
Kdo zná žalmy tak ví, že jde o soubor textů natolik komplexní, že do každé lidské situace jeden nebo dva dobře zapadnou a člověka nějakým způsobem posunou. Modlit se sto padesát žalmů ale nebylo snadné ani časově ani intelektuálně – člověk je buď musel číst, ale pak za celý den nic jiného neudělal a knih bylo málo, nebo si je musel zapamatovat, což vzhledem k jejich rozsahu byl úkol také náročný a ne pro každého možný. Tak došlo k tomu, že soubor textů, které se opakovaly každodenně, byly nahrazené krátkými modlitbami, které obsahují jen drobnou vsuvku.
Opakující se modlitby mají určitý formační charakter. Člověk, který je s konkrétními slovy v neustálém kontaktu se jimi nechává proměňovat, neboť se stávají součástí jeho vlastní kultury, podobně jako nás formuje jazyk nebo architektura. Je zde ale také rozměr rituálně terapeutický – i když se svět mění, ony modlitby jsou stále stejné, jde o něco, na co se lze spolehnout, s čím lze počítat jako s určitou neměnností či konstantou. Jsou tak většinou jen pozadím, na kterém běží vlastní myšlenky.
Snímek Hands zachycuje muže, který má za zády v rukou misbahu. Za zády zde pak není jen přísně lokalizační určení, ale především vysvětlení celkového postoje – jde o přístup, který na první pohled není vidět, kterým se nechlubí, ale který představuje to, čím skutečně je. Jeho modlitba rozjímající nad 99 jmény Alláha, je pevnou součástí jeho integrity, byť ne třeba stavěné na odiv druhým.
Snímek tak pracuje s fenoménem tajemství, které má člověk – co je to, co si neseme za zády, nechceme to ukazovat druhým a současně to vytváří a formuje nás samotné? To jsou jen některé otázky, které snímek Marcela Koláčka vyvolává a dává tak prostor pro zamyšlení se každému divákovi.
Gratuluji autorovi snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Stakotr nabízí pohled na lva v jeho přirozeném prostředí – ve stepi v Serengeti – jak čeká na kořist. Trpělivě čeká, rozhlíží se, stojí uprostřed větru. Jakoby titul krále zvířat nenosil nadarmo, ukazuje, že nejde jen o sílu, ale také o celkový charakter této kočkovité šelmy. Název je prozaický, totiž lev.
Snímek jeseň melancholická... v sobě kombinuje větší množství vrstev a rovin, takže lze říci, že více než objektivní realitu dokumentaristického střihu zachycuje vnitřní svět a emoce fotografa, kterým je Gabriel Mego.
jeseň melancholická, foto: Gabriel Mego
Tři .. je snímkem s nádechem pozdního léta a přímo vybízí k fantazii a konstrukcím různého druhu: „Znají se?“, „Co jsou zač?“, „Jde o náhodné setkání?“… Přitom autorka, kterou je Ilonag3 pracuje s tématem rublevovským, téměř mystickým.
Na závěr ještě jeden pohled na léto, tentokrát od oko-nomada, který je zaměřený na život na ulici, sociální dynamiku a interakci. Nese název příliš hlučná samota ... a člověka vede k novému promýšlení konceptu nezávislého měšťáctví v jedenadvacátém století.
příliš hlučná samota, foto: oko-nomada