Člověk hraje určitou roli téměř pořád – je zodpovědným kantorem před studenty, intelektuálem během setkání s přáteli na autorském čtení v literární kavárně nebo filosofem píšícím článek do recenzovaného časopisu. Neustále na sebe musí dávat určité masky, které jej zasazují do určitého sociálního kontextu. Stále více můžeme vidět, že vznikají standardy, které musí člověk v určité profesi splňovat, jako by bylo možné život nějakým přesným způsobem definovat, zařadit do přihrádky.
Vzniká tak situace, kterou zná téměř každý – v práci, ve společnosti a často i mezi přáteli nemůžeme žít tak, jak bychom chtěli, ale podvolujeme se určitému řádu. Často se tak za kulturností skrývá vyprázdněná okázalost a povrchnost, za intelektualismem chytráctví atp. Člověk je tak na jedné straně propuštěncem přírody, ale současně zajatcem kulturního a sociálního prostředí. Domov byl dlouho místem, kde nebylo nutné hrát žádnou roli, a každý mohl být tím čím je. A možná i tento rozměr místa naprosté intimity se začíná vytrácet. V časopisech a novinách můžeme číst o tom, co vše by měl splňovat ideální muž či manžel, žena, manželka nebo milenka. Přestáváme tak žít a pokračujeme ve svých rolích. Jen kulturnost přeměníme za mužnost.
Na kulturnosti ani mužnosti samotné není pochopitelně nic špatného, pokud jde o autentické projevy bytí, a ne jen o strojené divadelní cvičení. Známý nápis z Delfské věštírny „Poznej sebe sama“ dostává dnes zcela mimořádný význam. Řada lidí neví, kým je, ani kam směřuje. Žije v zajetí hraní rolí na dokonalého člověka, aniž by znala celý scénář – je zde jen stylizovaná role, bloudící po jevišti. Člověk dokonale žijící to jaký je, ale neznající, kým je.
IIII (foto: Werdza)
Fotografie s názvem IIII tuto bezradnost dnešního člověka, který nemůže často najít žádný opěrný bod svého bytí zachycuje – prázdné symboly, maska a pohled bez cíle.
O ztracené cestě (foto: Mikoudelka)
Často máme pocit, že jsme ztraceni a že není jasné, jakým směrem bychom se měli vydat, abychom dospěli k cíli. Snad právě takovou situaci zachytil na snímku O ztracené cestě Mikoudelka.
Rekreace jedné generace (foto: Ivanaga)
Známé české úsloví, že práce šlechtí, je podloženo běžnou lidskou zkušeností. Práce je něčím, co k bytí a rozvoji člověka neodmyslitelně patří. Pomáhá mu utvářet nejen jeho osobnost, ale také ji rozvíjí, aby mohla růst rovnoměrným a vyrovnaným způsobem. Jistě nemusí jít vždy o práci placenou – hodnotu práce neurčuje výše finanční odměny. I to se zrcadlí na fotografii Rekreace jiné generace od Ivanaga.
Apoštolové (foto: Azhar)
Na toto téma zcela přirozeným způsobem navazuje Azhar se snímkem Apoštolové, který zachycuje orloj v moderním podání.
Katedrála nanebevzetí Panny Marie (foto: Cozdest)
K focení architektury je možné přistupovat velice různě. Často se můžeme setkat s konvenčními postupy, které vedou k obvyklým výsledkům. Odvážná řešení mohou dopadnout různě. Často na pomezí kýče a kreativity. Snímek Katedrála nanebevzetí Panny Marie se právě na této hranici snaží balancovat. Autorem je Cozdest.