Třináctý fototýden mi připadal poněkud slabší v kvalitě vložených fotografií. Ale i tentokrát jsem musel zvažovat, které díla z prvního výběru se už do finální pětice nedostanou. Ty vyřazené fotografie mi nepřipadaly horší, jen se méně hodily do celkové koncepce výběru, který byl – tak jak vždy uvádím – subjektivní.
Kolemjdoucí; foto nervus
Vloni na podzim jsem jel hned po ránu nasávat atmosféru jednoho malebného městečka mezi Českou Lípou a Litoměřicemi. Byl všední a dost podmračený den. Děti, které vystupovaly z vlaku se mnou, spolkla školní budova a občasná sprška deště lákala ven ponejprv jen pár rybářů k Barvířskému rybníku. Procházel jsem uličkami tohoto malebného městečka a všiml si něčeho, čemu jsem už v okresním městě plném panelových sídlišť – kde bydlím – odvykl. Lidé jdoucí na nákup, poštu či k lékaři se navzájem nejen zdravili, ale většinou i stačili prohodit alespoň pár vět, které prozrazovaly, že se dobře znají.
Lidé tu nejsou tak namačkáni na sebe, jako v centru větších a velkých měst a přesto k sobě nemají daleko. Nemusí se mít rádi, ale vždy je to pro ně pan Novák z pod kopce nebo paní Kudláčková, co bydlí u pošty. A když pro nás má člověk jméno a známe jeho životní příběh, nedá nám to, abychom ho nezvedli, když ho uvidíme upadnout. U neznámého kolemjdoucího ve velkoměstě bych si tak jistý už nebyl.
But I Would; foto strany
Do jisté míry koresponduje s tím, co jsem psal u předešlé fotografie. Je to o samotě a odcizování se okolí a mnohdy i sám sobě.
Kubo; foto Smidka
Přiznám se, že mi ten snímek na první pohled evokoval oskarového Kolju pánů Svěráků. Scénu, ve které malý Andrej Chalimov zkouší pomocí sprchy volat babičce, aby si pro něj přijela.
Dítě, které se sice ukrývá, protože něco provedlo a bojí se trestu, ale zároveň si už moc přeje být nalezeno, protože ta samota, nemožnost se schovat za blízké je už horší než jakýkoliv trest od nich. Skutečnost bude jistě jiná a fotografie je výsledkem dobré spolupráce autorky s modelem. Ale u dobrých filmů taky dokážeme zapomenout, že jde „jen“ o nahranou pseudorealitu a začneme hrdinům fandit.
Sever; foto marcusc
Existuje mnoho výtvarných děl inspirovaných Gershwinovou Rhapsody in Blue. Tady autor našel dosti typické městské zákoutí s hudební variací převážně v červeném tónu. Zkuste si, k téhle fotografii pustit třeba C Jam Blues Duke Elingtona. Pokud to nebude právě váš hudební šálek čaje – nevadí. Stejně to zkuste. Třeba vám to pootevře dvířka někam, kam jste zatím cestu neznali.
Jaterník Podléška; foto milann88
Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je Velikonoční pondělí, svátky znovuzrození. A tak alespoň na rozloučenou něco o jaru: Podléšky jsou pro mne odmala těmi pravými posly jara. Když vidím ten nádherný barevný kontrast jejich modrých až nafialovělých květů v hnědi suchého listí, je mi jasné, že černobílé grafice zimního období je už definitivně odzvoněno.
Tenhle snímek asi nikdy nebude zdobit stránky atlasu rostlin. Neukazuje celkový fenotyp této rostliny, ba ani biotop, ve kterém se nalézá. Jenže z něj cítím vůni jarní hlíny. A vůně jarní hlíny má sílu probouzejícího se života… a o tom jaro je.
Momentálně se obloha za oknem mračí a předpovědi počasí mluví něco o mrazu, ale i tak je tam jaro. Ať vás Dobré světlo i nálada v tom jaru neopouští.