O tenké lince mezi svobodou a totalitou v linkování světa – Poněkud vulgární heslo „držet hubu a krok“ případně slovy kapely Chinaski „nehasit co tě nepálí“ a „nebojovat sám“ jsou něčím, s čím dnešní člověk akcentující svobodu, rozdílnost, alternativy může jen těžko souhlasit.
Ale přesto je otázkou, zda sousloví „dnešní člověk“ není pojmem zavádějícím, marketingovým, povrchním, pozlátkovým. Mít nalinkovaný život může být stejně svazující jako osvobozující.
Tuto skutečnost zažívají mniši v řadě klášterů, do kterých člověk vstoupí a v podstatě hned ví, jak bude celý jeho život v základních rysech probíhat – leží na posteli, na které zřejmě zemře, ví, kdy bude celý rok stávat, co bude dělat,… Vědomí této skutečnosti může u člověka vyvolat dvě rozdílné reakce a většinou ne mnoho mezi nimi. Buď tento řád neunese a zblázní se či z kláštera odejde, nebo jej bude vnímat jako vytvoření prostoru svobody.
Když porovnáme hry dámu a šachy, většina z nás řekne, že šachy jsou tou zajímavější, královskou hrou. Je tomu tak přesto, respektive právě proto, že mají velice přísná a složitější pravidla. Pokud je člověk dodržuje, může si ohromně zahrát. Pokud se rozhodne pro opak, bude mít sice pocit neomezené svobody, ale zážitek ze hry nemá žádný. Svoboda jakoby byla závislá na tom, že jí něco vytyčuje hranice. Jen v takové svobodě se dá žít a svobodně tvořit, přemýšlet+.
Augustinovo heslo „zachovej řád a řád zachová tebe“, právě k této skutečnosti odkazuje. Pokud člověk přijme jistá pravidla svého života, je to nejen pohodlnější, ale také mu to dává jistou odolnost vůči životním krizím. Čím se tedy liší normalizační hesla od skutečné svobody? Myslím, že v trojím. Člověk se musí s pravidly ztotožnit, vstoupit do nich svobodně a dobrovolně. Pokud se tak nestane, žije v zajetí totality. Hesla fedrují jedince bez ohledu na ostatní, vybízejí jen k všímání si sebe. A za třetí, neumožňují vykročit z nich.
Lidé v liniích, foto: Dirtmaniak
Snímek Lidé v liniích od Dirtmaniaka nabízí možnost obojí interpretace. Jak linek a řádu, ve kterém svobodně žijeme, tak také právě onu úzkokolejnou lhostejnost totality. Přikláníme se však k první, neboť zde lidé svými stíny i svým reálným bytím překračují hranice, procházejí mezi jednotlivými pruhy a volí si, jaká pravidla jsou pro ně autentická.
Gratuluji autorovi k zajímavému urbanistickému černobílému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Auge zachycuje muže O jarmarku. Sleduje jeho soustředění, hloubku, práci i zaujetí činností, kterou dělá. Je na něm vidět užívání si situace, ale současně moderní brýle ukazují, že je spíše hercem role – otázkou je, zda v životě „občanském“ nebo jarmarkovém.
O jarmarku, foto: auge
Vlastimil Pibil ukazuje obyčejný, avšak neobyčejně uchopený kousek světa na snímku Pichlavé zátiší 2..., téměř jako oslavu krásy každodennosti.
Také Morseova abeceda, jejímž autorem je Sluník, jest hrou s běžnou skutečností, se stavbou, na které by nic zajímavého zřejmě nebylo, pokud by si autor nevšiml jejího drobného detailu. A ten se nerozhodl předat dále.
Morseova abeceda, foto: sluník
Na závěr ještě emočně dokumentační snímek Marcela Koláčka s názvem Kibera boy, který mimo jiné zaujme zajímavou prací se světlem.