Od jakého okamžiku se může člověk nazývat fotografem? Od tisícího snímku? První prodané fotografie? Výstavy? Nebo je fotografem ten kdo se umí dívat kolem sebe prostě jinak, než ostatní?
Přemýšlet nad tím, kdo by mohl být nazýván fotografem je velice ošidné. Na jedné straně je možné poměrně snadno definovat kategorie, jak je počet prodaných snímků, uspořádaných výstav, obdržených cen či vydělaných peněz. Jistě bychom mohli najít řadu dalších kvantifikačních kritérií, podle kterých bychom mohli učinit přesný a nekompromisní řez tím, kdo fotografem je a kdo není. Ale byla by to skutečně dobrá odpověď na naši otázku?
Myslím, že na první pohled je zřejmé, že nikoli, že umění a umělce nelze rozdělit do škatulek podle množství nějakých položek. To by bylo málo. Je tedy nějaká cesta, jak odlišit fotografa od člověka mačkajícího spoušť a na fotografa si jen hrajícího? Myslím, že existuje hned několik cest. Ta první povede přes estetiku. Zobrazuje daný člověk krásu? Mají jeho snímky nějaký hlubší obsah, který je přesahuje? Odkazují někam dále? Nebo jen čistě techniky, splňují určitá kritéria kvality? Mne osobně ale ani tato cesta ve fotografii příliš neuspokojuje. Jistě můžeme najít řadu fotografů, kteří ji budou splňovat, ale je to opravdu dokonale obsažná množina? To asi ne.
Jistou cestu k tomu, koho je možné za fotografa označit, nabízí dnešní fotografie týdne s názvem Městem… prostě jinak, kterou pořídil Annunak. Fotografem je ten, kdo se dívá na svět jinak než ostatní, kdo dokáže věci vidět z jiného úhlu než je běžné a dokáže je zachytit. Možná právě v tom spočívá umělecký význam fotografie – ukázat, že věci mohou být jiné, než si na první pohled myslíme.
Městem... prostě jinak (foto: Annunak)
Podzim pro mnoho lidí může působit jako deprimující období, snad až jako příprava na smrt, o které vědí, že někdy přijde, ale nedokážou se s ní vyrovnat a smířit. Vše odkvétá, usychají květy. A právě tuto atmosféru zachytil na snímku Konec léta Mikoudelka.
Některé věci vypadají samozřejmě a přitom značně nepatřičně. Příkladem může být Pán na koloběžce od Evy Skalákové. Snímek nabízí nejen paradox v odění muže a druhu jeho dopravního prostředku, ale také originální barevnost, která ukazuje, že věci kolem nás mohou být překvapivě zajímavé.
Fotografie zvířat jsou sice vděčné a pěkné, ale většinou relativně bez nápadu, stereotypní a stále se opakující. Ač jim často nechybí technická dokonalost, je velmi vzácné, když se na nich objeví něco nového či překvapivého. Že to jde i jinak ukazuje snímek Zasněná od Libora Pawlase.
A na závěr ještě zastřený pohled do dálek na snímku Stále s Tebou od Jokra7, odkazující snad na nejasnost budoucnosti. Čtenáři knihy o panu Tompkinsovi si jistě vzpomenou na příhodu s Maund na pláži, kde byla příliš velká Plankova konstanta. Snad ani přítomnost nemusí mít tak úplně ostré kontury.
Stále s tebou (foto: Jokr7)