DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Stairs – volby pod povrchem věcí

Martin Heidegger upozorňuje na to, že lidský život je sérií neustálých rozhodování, na jejichž důsledky nevidíme, ale ve chvíli, kdy je učiníme, nemáme žádnou možnost vrátit se zpět.

Hérakleitos uvedenou skutečnost o mnoho století dříve ilustruje známým výrokem, že dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky. Zkušenost, kam vede cesta, po které jsme se vydali, v člověku zachovává nesmazatelnou stopu, které se nelze zbavit.

I kdybychom se snad dokázali vrátit nazpět, nepůjde o stejné rozhodování, ale o akt fundamentálně odlišný. Tento postoj je velice důležitý z pohledu etiky – není možné vnímat život jako určitý designový proces s opakujícími se prototypy a testy, které se hodnotově neutrálně střídají tak dlouho, dokud nedosáhneme požadovaného výsledku. Bytí je čímsi neopakovatelným, s velkou hodnotou každého kroku.

Toto vědomí může vést k jisté existenciální úzkosti, neboť jestliže nevíme, jaké budou dopady našich činů, co způsobí každý náš krok, jak se rozhodnout? Moderní matematika a fyzika k této intuitivní pozici přidává teoretický základ v podobě teorie chaosu a efektu mávnutí motýlích křídel. Na druhou stranu přístup, dle známého úsloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí, situaci příliš nelepší – i samotné čekání je určitým rozhodnutím.

Klepněte pro větší obrázek
Stairs, foto: Marselus

Snímek Stairs toto téma pěkně ilustruje a rozvádí. Zachycuje šestici eskalátorů, tedy schodů, po kterých se lze pohybovat pouze jedním směrem. Špatná volba znamená buď okamžitý pád, nebo nemožnost návratu. Schody končí někde dole, pod povrchem a není možné se mezi nimi přemísťovat. Osoba, která se blíží ke schodišti, působí na první pohled velice sebejistě, což je ale většinou spíše příznakem opačného prožitku vnitřního světa. Jedna z cest je uzavřená a vyvolává otázku proč. Nemělo by cenu zkusit překonat překážku, zariskovat, experimentovat? Vždyť co ni nestojí, za nic nestojí, ponouká známý výrok Františka Saleského.

Jedoucí schody zachycují i onu časovou pomíjivost – pokud nenastoupíme nyní, s velkou pravděpodobností nepotkáme (nebo naopak potkáme) nějakou jinou osobu, což je scéna známá z horších romantických filmů, tedy i zde čekání vytváří tlak neustávající změny. Eskalátory míří pod povrch věcí, pod zem. Pokud bychom měli najít jednoho společného jmenovatele, pro moderní umění, zřejmě by jím byla ona snaha proniknout pod viditelnou slupku a ukázat, že realita je něco více než to, co můžeme vidět z nezaujatého nadhledu prostýma očima. Tento pohled odpovídá starokřesťanské myšlence o „zajetí na hlubinu“ jako o obrazu kontemplace a pochopení světa.

Gratuluji autorovi, kterým je Marselus ke kompozičně mimořádně zajímavému snímku, kterému v celkovém dojmu výrazně pomáhá práce se světlem a černobílé provedení a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Střídání zimního počasí s klimatem téměř jarním, svojí teplotní křivkou dává vznikat rampouchům a následně je stravuje v podivném, umělecky krásném požitku, postupně konzumovaném kontaktu se světem. Takový by snad mohl být popis snímku Zima už si vylámala zuby... od No21.

Klepněte pro větší obrázek
Zima si vylámala zuby..., foto: No21

Tyto meteorologické fluktuace opět zhmotněné na příkladu vody zachycuje nerozhodná hladina, jen místo úzkých profilů si Jindra H vybírá pohled na širokou plochu.

Klepněte pro větší obrázek
Nerozhodná hladina, foto: Jindra H

Fialový poustevník vidí a zachycuje svět v barvách, s tématem podobným, ale jemností a atmosférou zcela jinou, než předchozí snímky. Jeho fotografie nese název Pražské labutí panorama a ukazuje, že každý člověk se může na svět dívat zcela jinýma očima i se zcela jiným sociálním kontextem.

Klepněte pro větší obrázek
Pražské labutí panorama, foto: Fialový poustevník

Představy o čase jsou různé; někdy více filozofické, jindy fyzikální či personální. A právě vztahu času, jako určitému trvání daného konkrétnímu lidskému bytí se věnuje snímek čas od Shimmella.

Klepněte pro větší obrázek
čas, foto: shimmell
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

labute bych si dal ke snidani nam nam x 3. 2. 2016, 08:50

Další podobné články

15 nejlepších snímků listopadu z galerie DIGIareny

15 nejlepších snímků listopadu z galerie DIGIareny

Prohlédněte si nejlepší fotografie, které jste společně s dalšími uživateli nahráli v měsíci listopadu do galerie DIGIareny. Tentokrát především ve znamení černobílých zátiší a ukázky zimní zvířeny.

Fotografie týdne: O životě jako čekání na smrt

Fotografie týdne: O životě jako čekání na smrt

Život člověk se skládá z neustálého čekání na něco. Na to, než bude moci jít do školy, dostane vlastní klíče od domu, než dostane občanku nebo na možnost legálně si koupit pivo a cigarety.

Soutěž Nikon kalendář 2017 zná své vítěze

Soutěž Nikon kalendář 2017 zná své vítěze

Fotografie týdne: Mrazík začal cenit zoubky...

Fotografie týdne: Mrazík začal cenit zoubky...

Podzim má v našich zeměpisných podmínkách zvláštní charakter. Jako by se v něm zrcadlilo z jedné strany léto, označované jako babí, z druhé strany do něj volně vstupoval mráz a chlad zimy.

Fotografie týdne: O hledání krásy, oku a hraní si detailem

Fotografie týdne: O hledání krásy, oku a hraní si detailem

Kdo je to vlastně fotograf? Tuto otázku si musí klást každý, zejména pak každá fotografická soutěž. Pokud chce nějakým způsobem definovat kategorie, nic jiného, než právě práce s hledáním zapeklité otázky z úvodu jí nezbývá.

Časopis TIME chystá oslavy 175 let fotografie výběrem 100 nej snímků

Časopis TIME chystá oslavy 175 let fotografie výběrem 100 nej snímků

Fotografie týdne: Jdeme na přistání

Fotografie týdne: Jdeme na přistání

Snímek o setkání se sebou samým v zrcadle vlastního bytí. Obraz v zrcadle je jedním z mytologicky i literárně vděčných témat. Je zajímavé sledovat, že je často líčené téměř jako svébytná literární postava. Medusa díky němu nemůže zabít Persea.

Fotografie týdne: ~ 2073 – O domovu a různorodosti střech

Fotografie týdne: ~ 2073 – O domovu a různorodosti střech

Střecha nad hlavou vytváří základní obrys lidské sociální ukotvenosti. Jan Sokol poukazuje na to, že svůj silný prožitek dospělosti má spojený s tím, že dostal vlastní klíče od domu. Mohl přijít kdy chtěl, odejít dle své vůle, a přesto mu nehrozilo, že bude stát venku a bude mu pršet na hlavu.