Kam všichni zmizeli? Už neprší? To jsou jen některé z otázek, které se musí hodit hlavou každému, kdo se podívá na dnešní fotografii týdne. Prostor na fotografii dostaly deštníky, které vedou tichou konverzaci ležíc na chodbě.
Je zajímavé, jak málo péče je věnována prostorům, jako jsou šatny a převlékárny, ať již ve školách nebo firmách. Jde o prostor, kde lidé startují svůj den, vytvářejí si iniciační emocionální nastavení pro práci.
S budovou a činností se loučí a pocit šatny si odnášejí domů. Zatímco situace ve třídách škol i kancelářích na úřadech se zvolna zlepšuje, v případě místa na převlékání to většinou neplatí.
Přesto umožňují také šatny zachytit nálady a emoce, snad lépe než architektonicky precizně zpracované prostory. Jsou surové, bytostně funkční, depresivní. Člověk si v nich na nic nehraje, nic neřeší, jen konzumuje to, co mu nabízí – své místo ve skříňce.
A právě tento naturalistický přístup zvolil Erikkko se svým snímkem untitled. Kolem šatních skříněk se povaluje několik deštníků. Vypadá to, jako kdyby všichni naráz zmizeli a na místě, kde ještě před několika okamžiky panoval čilý ruch, zbyly z lidí jen deštníky. Snad jako to poslední vnější znamení, které musí opustit před vstupem do práce.
untitled, foto: Erikkko
Nebo je to všechno jinak? Venku pršelo a lidé si nechali deštníky před skříňkami v důvěře, že až se vrátí, tak je tam nejen najdou, ale ještě budou suché? Jak vidno i obyčejný deštník může být – při vhodném fotografickém zachycení – určitou sociologickou sondou, která může vypovídat o tom, jak daná organizace funguje a jaké jsou vztahy mezi lidmi. Zde evidentně není pevný řád (to by deštník nikdo venku nenechal) a panuje zde alespoň elementární důvěra lidí mezi sebou. To obojí může být zajímavým pozitivním indikátorem.
Autor pracuje s určitým napětím mezi anarchií rozmístěných deštníků a pevně se opakujícím vzorem kovových boxů opatřených cedulkami. Jako kdyby chtěl říci, že je to člověk, kdo do mrtvé stavby přináší skutečný život. Ještě jednu otázku nechává autor černobílého osově téměř symetricky organisovaného snímku otevřenou, totiž zda venku stále prší.
Gratuluji autorovi k podařené, hravé, zajímavé fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Milvin nabízí typicky, pozdně podzimní obrázek stromů u jezera. Hraje si přitom nejen se světly stíny, ale také se symetrií – kde je dole a kde nahoře? Kde obloha a kde vodní plocha? To jsou jen některé z otázek, které vyvolává snímek jak nahoře tak dole.
jak nahoře tak dole, foto: milvin
Hra stínů, spojení dialogu a chůze, interakce mezi mužem a ženou. Dva patníky, dvě postavy, dva lidské stíny. Liil3 ukazuje, že každé fotografování je vlastně jen rafinovanou hrou se světlem. Snímek s názvem Čtyři nabízí oněch čtveřic hned několik – čtyři skutečné objekty, čtyři stíny nebo dva lidi neodlučitelně spojené s jejich stínem, který nikdy nemohou překročit.
Čtyři, foto: liil3
Jiný pohled na to, jak pracovat se stíny nabízí snímek Invaze…, jehož autorem je tchmes. Akcent je přitom kladen na hravost, fantazii a překvapivou perspektivu.
Invaze, foto: tchmes
A na závěr ještě jeden snímek pocházející zřejmě z metra. Nabízí pohled na uspěchanou dobu, kdy jedním z mála míst, kde je možné odpočívat, je rychle jedoucí eskalátor. Fotografie, která zajímavě pracuje se světlem i kompozicí nese název Relax a autorem je Marselus.