DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: veľotec velký jako velryba

Fotografie o cestě do nitra a světle, které nemusí být vidět. Výtvarné umění snad až do poloviny devatenáctého století hledalo především cesty, jak zachytit vzhled věcí.

Každá výtvarná škola či pojetí nabízela jiné výrazové prostředky, jedna akcentovala dynamiku pohybu a emocí, druhá statickou neměnnost, třetí práci se symboly. Jazykem přírodních věd bychom avšak mohli říci, že svět viditelný studovalo umění pouze v optickém spektru.

Nikoho příliš nenapadlo sledovat nitro věcí, rozebírat je, hledat jejich vnitřní strukturu. Právě tento obrat k nitru věcí je jedním ze zásadních podnětů, které formují to, co běžně označujeme jako moderní výtvarné umění, nebo alespoň jeho podstatnou část.

V případě fotografie se většinou soustředíme na totéž. Slovo světlo a svět mají stejné jazykové kořeny – svět je to, co je osvíceno světlem. V tradici bychom pak mohli identifikovat světlo víry, světlo rozumu a světlo smyslové, jako tři základní roviny poznání. Když fotíme, pracujeme především s tím posledním. Necháváme fotony dopadnout na film nebo obrazový snímač a chemické změny či elektrické napětí transformujeme do obrazu.

01.jpg
veľotec, foto: humusak

Běžně se diskutuje o dokumentaristickém charakteru fotografií, jako o jedné svébytné škole, o snímcích abstraktních, narativních, reinterpretačních, počítačově upravených… škála je v podstatě nepřeberná, ale do nitra věcí se většinou díváme jen zprostředkovaně, vlastní fantazií nebo fyzikálním rozložením objektu.

Snímek veľotec se snaží nabídnout vtipnou fotomontáž, která jde ve šlépějích moderního umění v tom slova smyslu, že se snaží zachytit přímo nitro člověka. Primární tak nejsou jednotlivé postavy a objekty, které lze snad propojit s pojmy, kterými jsme zvyklí popisovat svět, nýbrž to, co za nimi stojí. Muž znázorněný jako velryba je sám o sobě dost symbolický na samostatnou analýzu, ale jsou tu také dvě pasažérky, voda stříkající z jeho nitra, vyčerpání a únava nebo míra ponoření.

To vše ve výsledku dává překvapivě hlubokou introspekci do vnitřního světa muže, který je zde tímto způsobem zachycen. Platí přitom, že jednotlivé prvky není možné číst odděleně, ale mají smysl jako celek. Gratuluji autorovi snímku, kterým je humusak k vtipnému dílku, jež je součástí širšího podobně zaměřeného celku, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Nádraží jsou místem, kde se spěchá, jsou spojená s podivnými emocemi a určitou netečností lidí. Každý jde za tím svým a na druhé se úplně nedívá. Myslím, že právě na největší nádraží v Praze tato charakteristika platí poměrně přesně. Přesto existují lidé, kteří do něj jsou ochotni přinést něco ze sebe – dají k dispozici svůj čas, umění, komfort anonymity a hrají na klavír. Pro sebe, pro druhé. A najednou se vše změní, jakoby skončila pohádková zima v Narnii. Takový příběh vypraví fotografie než pojede vlak ... od oko-nomada.

02.jpg
než pojede vlak ..., foto: oko-nomada

Lukáš Pecháček si hraje s podobností symbolů a objektů, které se jimi řídí. Fotografie Dvojice většinu lidí snad pobaví či potěší, a studenty či absolventy nějakého kurzu filozofie přivede ke sporu o pojmy a věci, tedy o univerzálie.

03.jpg
dvojice, foto: Lukáš Pecháček

Clostermann nabízí snímek, jehož téma je typické pro dobu předvánoční, totiž téma nákupů a shonu. Tato činnost nemusí být jen předmětem laciného moralizování, ale také výzvou a příležitostí k hledání zajímavých úhlů a souvislostí. Stačí si jen počkat. Fotografie nese prosaický název Nákupy.

04.jpg
Nákupy, foto: clostermann

Na závěr ještě jeden snímek z širšího urbanisticko-environmentálního cyklu s názvem Krajina dotčená člověkem_3, kterou vytvořila Azhar. Vrací se k známému piagetovskému motivu – má člověk přirozené prostředí? Jakým způsobem si podmaňuje svět a svět jeho? A nemůže to vypadat jinak? Za jakou cenu?

05.JPG
Krajina dotčená človekěm_3, foto: Azhar
Další článek



Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: život jako tanec na neslyšitelnou hudbu

Fotografie týdne: život jako tanec na neslyšitelnou hudbu

Pro dnešního člověka mohou působit středověké matérie, které sledují život vesničanů jen těžko pochopitelně. Smrt u nich byla vnímána jako zásadní vysvobození se ze všeho těžkého a špatného, co je obklopovalo.

Tábor mobilem – město a jeho okolí fotoaparátem mobilního telefonu

Tábor mobilem – město a jeho okolí fotoaparátem mobilního telefonu

Výstava fotografií pořízených mobilním telefonem, které zároveň byly v mobilním telefonu za pomoci četných aplikací editovány – Tábor mobilem – se koná v jihočeském Táboře v galerii Vodárenská věž v období od 6. do 31. července 2016.

Fotografie týdne: Jen dva prstíčky...

Fotografie týdne: Jen dva prstíčky...

Příběh o Smolíčkovi a jezinkách je vlastně modelových příkladem toho, jak člověk může interagovat se špatnou myšlenkou. Na první pohled by se mohlo zdát, že například starokřesťanští autoři zbytečně přeceňují možnost hřešit myšlenkami.

Timelapse od Keitha Loutita znovu ukazuje krásu Singapuru

Timelapse od Keitha Loutita znovu ukazuje krásu Singapuru

Fotografie týdne: Stopped by the light

Fotografie týdne: Stopped by the light

Světlo je pozoruhodný fyzikální i filosofický fenomén. Z hlediska fyziky v sobě snoubí řadu zajímavých vlastností – je vlnou i částicí současně. Jakkoli má vlnovou délku, nelze u něj ale říci, jak je jeden foton dlouhý.

Dvoje oči Afghánské dívky: McCurry pod palbou kritiky

Dvoje oči Afghánské dívky: McCurry pod palbou kritiky

Návštěva výstavy díla známého fotografa může mít zajímavé důsledky. Lze totiž odhalit nečekané – dvojí tvář fotografií – a rozpoutat tak doslova mediální smršť ohledně manipulace s dokumentární fotografií.

Fotografie týdne: Sluníčko, déšť a kroupy...

Fotografie týdne: Sluníčko, déšť a kroupy...

Píseň z poloviny padesátých let obsahující známé verše o tom, že „poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát“, se stala určitým motivem nejen budovatelského úsilí, ale především jistého posměšku.

Fotografie týdne: stres kam se podíváš

Fotografie týdne: stres kam se podíváš

Asi jen obtížně bychom našli nadužívanější slovo (nejen) v českém slovníku než je stres. Ve stresu je každý, je to on, který může za civilizační choroby, deprese a všechno ostatní.