Uplynulý měsíc nás potrápil nemalými problémy s deštěm. Ve srovnání s lety 2002 nebo 1997, lze ale snad ještě mluvit o štěstí v neštěstí. Možná je to částí dílem protipovodňových opatření, většími zkušenostmi a asi i o něco menšími dešťovými srážkami. Přesto si voda vybrala svoji daň i ve formě lidských životů. Na rozbouřená a rozlitá koryta řek je možné se dívat různě. Médiím nabízejí sledovanou událost a vyšší zisky, lidem kteří přicházejí o svůj majetek připomínají, co je opravdu důležité. A těm, kterým vezmou blízké? Jeden moudrý člověk kdysi napsal, že o smrti není možné mluvit jinak než s humorem nebo velmi povrchně. K smrti lze skutečně seriózně přistupovat jen s mlčením. Co bude po ní nikdo neví – nikdo nemá zkušenost vlastního umírání. Ať věříme na nebe, reinkarnaci nebo jen na konec a rozpadnutí se v zemi, je to jen naše víra. O smrti, nejvšednější ze všech událostí nevíme vlastně nic. Jediné co nám zbývá je mlčení.
Dnešní fotografie týdne od Jaromíra Chalabaly zachycují dozvuky boje člověka s přírodou. Na jedné straně stojí snaha lidstva si podmanit zemi a získat z ní maximum a na straně druhé se nechce dát příroda příliš lacino a čas od času ukáže, co umí taková drobnost jako popílek ze sopky nebo pár kapek vody. Přesto takový boj nemusí být marný. Každá snaha o záchranu nebo zisk něčeho krásného má hodnotu sama o sobě a když se zdaří, může být inspirací a radostí pro druhé. Hasič na snímku udělal vše co uměl a mohl, aby zachránil jeden z nejkrásnějších mostů světa. Přesto, to co dává tomuto činu pravou hodnotu, je radost lidí z krásy této stavby. Asi si na něj již málo kdo vzpomene, už ho nikdo nebude poplácávat po ramenou, ale radost z krásy, kterou každodenně rozdává most tisícům lidí mu nikdo vzít nemůže. A je zde vidět ono známé – co nic nestojí, za nic nestojí.
Zachráněný Karlův most; foto Jaromír Chalabala
Gratuluji tedy ještě jednou Jaromírovi Chalabalovi za fotografii týdne se snímkem Zachráněný Karlův most () a dovoluji si pozvat na prohlídku několika dalších zajímavých fotografií.
Kdyby se mě někdo optal na tři města s nejlepší atmosférou, odpověděl bych trojicí Brno (pro svoji funkcionalistickou lehkost, kubistický výraz a nádherné kostely), Klatovy (pro historické centrum, hradby a věže) a Kutná Hora (pro basiliku, historii a podzemní tajemství). A právě o tajemství kutnohorském pojednává snímek Kutná Hora od Rostislava Jirků, který jen jemně naznačuje spojení historie místa, tajemství a vnitřního bohatství celého města.
Kutná Hora; fot Rostislav Jirků
Pro toho kdo má rád tajemství může být zajímavou ochutnávkou i další snímek. Ukazuje, že často vidíme věci jen jako jejich projevy, bez hloubky vědomí o tom, odkud pocházejí a proč jsou právě takové. Naše počitky jako by byly často jen stínem skutečnosti. A právě takový je snímek … od Jindry H. Nikdy nevíme, kam bude umístěno plátno na něž bude promítán svět. Ale měli bychom se po něm dívat. Třeba je někde docela blízko.
...; foto Jindra H.
K filmu Kuky se vrací jsem přistupoval s určitým podezřením a kdyby se na něm nepodíleli „Svěráci“ asi bych na něj ani nešel. Přesto byl výborný, vtipný, hluboký a nebál bych se mu přiřknout titul nejlepšího českého filmu poslední doby. Pro toho kdo film viděl není třeba k fotografii Příběhy obyčejného šílenství ( Nenávist ) od Gallileo66 žádný komentář. Pro ty co nikoli, může být pozvánkou do biografu.
Příběhy obyčejného šílenství ( Nenávist ); foto Gallileo66
Doleva, doprava, přikrčit se a přidat. Kolem sviští vítr, vše se třepe a záleží na každém pohybu. Není možné se nesoustředit, přemýšlet nad čímkoli jiným než jak dojet co nejrychleji dolů a nespadnout. Hlavně nechybovat. Tak nějak by se dala popsat atmosféra snímku Biker... od quetinara. Snímku nechybí nic – má výraz, rychlost, dynamiku i napětí. Vše umocňuje dopředu upřený pohled bikera.
Biker...; fot quetinar