František Richter je mistrem detailu a nálady. Jeho fotografie v internetových galeriích se netlačí do hlavního proudu toho, co se nejvíc líbí. Podíváte-li se na jeho portfolio, poznáte, že díla vzájemně komunikují, souvisejí spolu a někdy i na sebe navazují. František nemusí psát o čem jeho obrazy jsou, přesto každý z nich má jasnou myšlenku.
To co zbývá má lásko | Přelezl jsem plot… | Světlo na koci tunelu?
Některé fotografické disciplíny jsou pro nás nedosažitelné pro nedokonalost naší výbavy. Fotografické zázemí Františka Richtera je prosté. Nefotí drahou zrcadlovkou, nepoužívá počítač k přikrášlování, jeho atelierem je každodenní svět kolem nás. A proto věřím, že František je autor mnohé inspirující. V mém případě se tak stalo. Vnuknul mi myšlenku, že to podstatné se někdy děje kolem nás a já jsem si začal všímat struktur, prasklin, stínů a porušení monotónnosti. Krajináři se otevřel nový svět a on šel fotit! Jenže, tak jednoduché to nebylo. Přestože jsem měl fotoaparát připraven, „richterovku“ jsem viděl v hlavě, vyfotografovat jsem ji nedokázal. Napodobit Františkovy fotografie není tak snadné.
Krátká zpráva o mém setkání s vránou Georgese Braqua... | Tichý František
František Richter pravidelně vystavuje své fotografie ve fotogalerii DIGIareny. Protože jej pokládám nejen za skvělého fotografa ale i výborného vypravěče a psavce, požádal jsem jej o rozhovor.
Jaké byly tvoje fotografické začátky? Prošel sis mokrou cestou. V čem to bylo tehdy jiné?
Mokrá cesta analogové fotografie měla své alchymistické kouzlo. Začínal jsem ve vypůjčených fotokomorách, kde jsem byl závislý na dobré vůli ostatních. Snadnější bylo, když jsem si pořídil vlastní vybavení. Byl čas i na experimenty s fotogramy, sabatierovým efektem, pokusy s fotomontáží a podobně. Dnes to je snadnější a já jsem rád.
Čas, který jsem potřeboval na přípravu a zatemnění koupelny či kuchyně, zabrání vany pro praní fotografií a následný úklid, mohu dnes věnovat tvorbě. Když jsem měl tenkrát volnou hodinu, nemělo cenu nic začínat… A těch skel na čištění po studeném leštění pozitivů…
Rád na to vzpomínám u počítače, kde zpracovávám fotografie dnes, asi jako na některé dny kruté zimy 1968-69, kdy jsem se do školy brodil po pás sněhem. Vzpomínat ano, ale zažít to znovu už raději ne.
Kdy jak nastal zlom, že jsi opustil krajiny a kytičky?
Jen tato otázka by byla na celý dlouhý rozhovor, takže se krátce zmíním jen o dvou metách.
To, že nastal nějaký zlom (a nemusí jít pouze o fotografování), si uvědomuji vždy až s odstupem. První přišel možná už v době, kdy jsem ještě ani netušil, že fotografování je dobré i na jiné věci, než jen jako záznam, že jsem někde byl a něco viděl. Byl to rozhovor s malířem abstraktních obrazů v jeho ateliéru. Rozhovor, kde nám sedmnáctiletým klukům, ukazoval své realisticky malované skici, které byly přípravou toho, co chtěl sdělit abstraktně. Až po letech jsem si uvědomil, jak mě právě tahle půlhodinka ovlivnila v nazírání na veškerou výtvarnou tvorbu.
Odpoledne s Jackem Keruackem | Requiem za malého prince | Josefíno zatanči mi na rozloučenou...
Velký vliv na mě měl Ing. Jiří Laštůvka, který vedl fotoklub v Rumburku. Byl o pár let starší a o mnoho zkušenější. Neříkal jak a co máme dělat. Ptal se proč to či ono děláme a proč zrovna takovým způsobem. Nutil nás definovat pojmy a o fotografii přemýšlet.
Tvoje současné fotografie jsou pořízeny kompaktem. To je pro mne důkazem, že rozměry čipu a megapixely nejsou pro dobrou fotku důležité a to hlavní je nápad a myšlenka. Jak nápady přicházejí k tobě? Nebo ty přicházíš k nápadům?
Nápady přicházejí ke mně. Neumím fotografovat na objednávku. K tomu aby hudba začala hrát (pan Sudek promine), potřebuji tu správnou náladu, světlo, tlak vzduchu, fázi měsíce a bůhví co ještě. Pak dokážu i ve vlastním obýváku najít obrázky, které zaujmou ostatní. Nepřeháním – asi desetina mých fotografií vznikla v kruhu o poloměru necelých tří metrů. Taky kde jinde, než tam, kde to dobře znám? Kde mám možnost denně sledovat cesty světla a stínů, jak se mění v průběhu dne i ročních období. Některé variace stínů se ukážou jen na pár minut a pak až za rok. Ovšem jen když bude zrovna svítit slunce.
Ranní zastavení
Obdobné je to kolem mého bydliště. Jen tam, kde to dost dobře znám, se můžu stát jistou součástí toho, co fotografuji. Motivy, kolem kterých chodím často, tak často, až mi úplně zevšední, se můžou, když přijde ta správná chvíle, otevřít úplně jiným a novým způsobem. Opět to závisí na mnoha faktorech, které nijak vědomě neovládám.
O modré rybičce v mém Růžovém moři | Reformovanou krajinou
Objekty, které fotografuji nacházím, neupravuji je. Mám zkušenost, že každý zásah, který jsem se pokusil udělat (ohnout drát, posunout větev) byl k horšímu oproti původní dispozici. Já volím „jen" denní a roční dobu, světlo, stanoviště, úhel snímání a hloubku ostrosti.
Věřím, že fotografie musí vyprávět, že v ní musí být příběh či myšlenka. A je jedno, jestli to bylo při fotografování Pánů kluků (což byly fotografie Dětí s klíči na krku potulující se po Rumburku v polovině 80. let) anebo třeba dnes u zkorodovaných plotů, které v sobě skrývají více či méně zašifrované obrazy. Taky jsem přišel na to, že název špatnou fotografii nezachrání, ale dobrou může jak vykopnout nahoru, tak – v tom horším případě – srazit dolů.
Tvoje fotografie jsou veselé, smutné a někdy i ponuré. Je v nich Krylova revolta, hravost s poezií Karla Plíhala. Často k nim připisuješ texty písní nebo svoje úvahy nad současnou politickou situací...
Fotografie, stejně jako my, není ostrov. Vše souvisí se vším. Jen nám často ty souvislost nedochází. A tak je to i u mých obrázků. Projevuje se v nich to, co zrovna cítím. Dobrá i špatná nálada. Zlost i pocit euforie a veselí, byť někdy až šibeničního.
Svoboda
Mám jistý smysl pro detail. Vyberu si z celku malou část a tou se dokážu těšit. Pro její tvar, světlo, souvislost s okolím či nějakou asociaci k něčemu úplně jinému. A nemusím mít ani fotoaparát po ruce. Konec konců, mezi mou analogovou a digitální činností byla více než dvacetiletá pauza, kdy jsem nedržel fotoaparát v ruce. Ale fotografovat jsem nepřestal. Jen paměťové medium na obrázky nebyl halogen stříbra, ani elektronický záznam. Ukládal jsem si je do mysli. A těšil se jimi. Stejně jako se těším hudbou a poezií. A stává se, že něco fotografuji, či zpracovávám a naskočí mi melodie nebo pár veršů. Opět nejde o nic plánovaného. Prostě někde něco zapadne a já to dostanu jako jistý dárek.
Malý ďáblík pokušení
Jaký je tvůj názor na mladé fotografy, kteří si řeknou, že ode dneška začnou dělat umění a taky jej dělají?
Fotografie svou zdánlivou snadností klame. Stejně jako každý, kdo vezme do ruky tužku není automaticky spisovatel, tak fotoaparát ještě nedělá fotografa. Nedělám umění. To ani nejde. Umění se nedělá. Umění vzniká, když se spojí velký talent a ještě větší píle. To dokáže jen málo vyvolených. Skutečných umělců není zase tak mnoho a já se na ně dívám s velkou úctou.
Jsem člověk, co se fotografováním baví. Snažím se i něco sdělit lidem, kteří jsou ochotni tento typ sdělení přijmout. Dělám to z určitého vnitřního přetlaku hlavně sám pro sebe. Pokud se tím podaří oslovit diváky, zprostředkovat jim kousek svého vidění, je to milý pocit.
Je něco, co bys přál sám sobě?
Hlavně aby mi chodily nápady, aby hudba hrála alespoň tak, jako doposud. Bez toho je mi jakékoliv jiné přání nanic. A že by jich ještě bylo…
Na hraně…
Františkovy fotografie bylo možné spatřit na dvou výstavách:
rok 2007, Nový Bor - samostatná výstava. Její virtuální prohlídka je přístupná stále.
rok 2008, Dubá u České Lípy - hostování při Vánoční výstavě Podbezdězského intelektuálního, poetického a okrašlovacího spolku.
Jeho fotografie uvidíte na komunitních serverech PHOTOEXtract a taky samozřejmě na DIGIareně.
František Richter provozuje dva fotoblogy:
http://frantarichter.blogspot.com/, zde se věnuje poezii
http://fr-foto.blogspot.com/, na těchto stránkách glosuje svět kolem sebe a zároveň umisťuje medailonky kolegů, jejichž fotografie jej oslovují.