Snímek o šedé, která není šedá a kráse, kterou hledáme v úhlu pohledu i časové škále. Mohlo by se zdát, že většina života člověka v dnešním městě je vlastně šedou, beztvarou banální záležitostí.
Pohledem médií či mravokárných řečí, by bylo možné vytvořit sociologickou sondu, jejímž záměrem by bylo odsouzení života lidí jako plochého, konzumního, povrchního. Člověk by mohl být vnímán jako homo faber, tedy jako bytost, která nemá jiného vznešenějšího cíle, než pracovat.
Aby pracovní tempo nebylo tak nesnesitelné – pokud se podíváme na čísla o růstu produktivity práce, je až neskutečné, kam lze lidský výkon posouvat – pořizujeme si malé odměny. Tu kávu, tu čokoládu, někteří pak aktivně tráví volný čas, což je příhodný oxymóron.
Osobně se domnívám, že tomu tak není a myslím, že nemálo fotografů dokazuje, že všední den nemusí nutně znamenat šedý (jakkoli jsou si tato dvě slova podobná), alespoň ne pokud jde o určitý odkaz k nezajímavosti. Fotografování jako hon za poznáním, snaha hledat ve světě něco, co by druhý mohl přehlédnout a čeho by si nemusel nikdo všimnout, představuje jinou variantu odměn. Je to odměna v kráse, v nejširším slova smyslu. Být fotografem jakoby znamenalo být člověkem.
Často musíme chodit kolem nějakých míst dlouhé roky, až najednou v nich uvidíme něco, co nás učaruje. Město, je pro řadu z nás domov právě tím, že jsme fixování na ony malé krásy, fragmenty, které nikdo jiný nevidí, ale které tvoří náš privátní svět. I tak banální věc, jako je lavička, může být odrazovým můstkem pro takové poznání. Pokud bychom byli architekty, kam bychom ji umístili? Možná může převládnout hledisko účelně pragmatické a pak sledujeme dlouhé řady laviček, které nesměřují nikam.
Z podzimních toulek Švýcarskem 26..., foto: Vlastimil Pibil
Ale jsou také místa, kde si autoři vyhráli, každá z laviček, na kterou se člověk posadí, mu prezentuje zcela jinou scenérii, ukazuje mu svět, který by z výšky neviděl a zve jej ke kontemplaci – nejde jen o úhel pohledu, ale také o čas, který s patřením na svět spojujeme.
Snímek Z podzimních toulek Švýcarskem 26... Lavička s výhledem zachycuje člověka, který se dívá do krajiny, který si vychutnává onu krásu, kterou pro něj kurátorsky předvybral člověk, který lavičku navrhl a umístil právě tam. Před ním se otevírá nekonečně tichá, krásná krajina, která svoji tvář mění každou hodinou, podle počasí, roční a denní doby, podle toho, zda vane vítr nebo je horké léto. To je právě ona zajímavá věc na lavičkách – málo kdy dávají člověku pohlédnout pouze na něco neměnného nezávislého na počasí. Spíše otevírají prostor pro filmové patření na svět, kdy každý nový snímek, při nové návštěvě je něčím nový a překvapující.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Vlastimil Pibil k fotografii, která je součástí širšího, tuláckého celku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl z uplynulého týdne.
Jiný snímek, který se věnuje vnímání světa tvořeného člověkem i přírodou je rajská zahrada., kterou pořídil Paklik. Pracuje nejen s krásným kompozičním a uměleckým uspořádáním, ale také s elementy, které do něj vnesla příroda; ptákem sedícím na cestě i s mlžným oparem, který všemu dává určitou snovou tajemnou atmosféru.
rajská zahrada, foto: shimmell
Danyjelvlk pokračuje ve svém cyklu o železničních fragmentech a ve svém snímku … spojuje nové i staré, krásné a ošuntělé i moderní a nepěkné do jednoho romantizujícího rámce, který je pro diváka příjemnou sentimentální podívanou.
Fotografie sociálně koncipovaná je Na drbech.., která zachycuje ženu, snažící se prostřednictvím dialogu s druhou osobou zjistit co nejvíce novinek. A také je pěknou ilustrací toho, jak se svět posouvá od pavlačí, přes trafiky až k sociálním médiím. Lidskou zvědavost přitom táhnou stále podobné informace – kdo, s kým, za kolik, kde, proč, o kom, autorem je honzj.
N drbech.., foto: honzj
Na závěr ještě snímek těžítka s květinou na geometricky čistém pozadí s rovnoběžnými černými a bílými pruhy. Fotografie nese název Na lince a autorkou je THana.
Na lince, foto: THana