Žijeme v zajetí svých zvyků a zlozvyků, rituálů a stereotypů. Co dělat, když najednou zjistíme, že nefungují, vyprázdnily se nebo přišly o svůj význam. Člověk je antropologicky nastavený k určité rituálnosti.
Téměř všechny kultury mají nějaké náboženství a jeho neoddělitelnou součástí jsou také rituály, tedy zafixované posloupnosti úkonů, které zajišťují kontakt s Bohem či božstvy. Mimo tyto velké rituály jsou zde ještě menší, méně okázalé, ale o to intenzivnější a každému člověku bližší.
Jestliže se zamyslíme nad tím, jak vypadá naše ráno, snadno zjistíme, že většina z nás opakuje stále stejné vzorce chování, jejichž libovolné nabourání – zaspání, prázdná plechovka na kávu nebo nefungující rádio – působí člověku nemalé obtíže.
Někdo je z nich vykolejený, jiný má zkažený celý den. Tyto rituály, jakkoli vypadají směšně či zbytečně, jsou pro funkční život v komplexní společnosti dnešního světa důležité. Představují jistotu, na kterou se lze spolehnout, která není závislá na nějakých nahodilých vnějších okolnostech.
Ze stejného důvodu máme rádi určité chování. Chceme mít jistotu, že a jak nám bude na pozdrav odpovězeno, kdo má jít do dveří první atp. Jde o formy, které nám usnadňují život v tom, že se můžeme soustředit na to, co vyžaduje naši kognitivní aktivitu podstatně více – ať již jde o řízení podniku nebo řešení rovnic v teorii relativity.
Rozhořčení, že někdo nemá vychování tak nepramení z nějakého moralizování, ale prosté skutečnosti, že nám někdo narušuje jistoty, na které jsme byli zvyklí a které čekáme, že budou fungovat. Hobbes by v tomto kontextu zřejmě řekl, že jde o jakousi měkkou formu společenské smlouvy.
Zvyk je železná košile, foto: šebin
Snímek Zvyk je železná košile ukazuje ještě jeden možný problém těchto zvyků či rituálů. Může se stát, že postupně budou stát na stále měkčích základech, že obsah některých rituálů, které nejsou hluboce a pravidelně promýšleny, se může vytratit. Co se pak stane ve chvíli, kdy jsme konfrontováni s hledáním jejich identity. Možná si budeme připadat právě tak nepatřičně jako on „ramínko“ na snímku. Těžkou železnou košili jen těžko unese. Dost možná také proto, že jeho percepce onoho rituálu se změnila – i on sám zrezavěl, má v sobě trhliny a do své největší slávy má daleko. Má cenu se snažit jej renovovat? Nebo je nutné o něj spíše pečovat systematicky?
Gratuluji šebinovi k velice pěknému a vtipnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týden.
Humusak se věnuje dilematu, které může zasáhnout skutečně každého. Něco, co nutně potřebujeme a má nám být jistotou, proklouzne téměř mezi prsty a donutí člověka k výletu ze své komfortní zóny, k napnutí všech sil k tomu, abychom to stůj co stůj získali.
Snopa si hraje s vánoční výzdobou a ukazuje, že se umí dívat jinak, než jsme běžně zvyklí. Že nechá vyniknout detail, pracuje s kompozicí a přidá také vtip. A možná jeho 3x já také odkazuje k otázce, do jaké míry se liší naše tři já – to které ukazujeme druhým, to které ukazujeme sobě a to, které skutečně máme.
3x já, foto: snopa
A tématu vnímání a vidění sebe sama a svých myšlenek i tělesných proporcí se věnuje také shimmell a to na snímku veget, který zachycuje hocha u pomalované zdi.
Na závěr pak ještě příjemná abstrakce, jejímž autorem je rudych, jenž při ní využívá svých snadno identifikovatelných výrazových prostředků. Fotografie nese název screams from silent dreams.
screams from silent dreams, foto: rudych