V čem se liší profesionální fotografie dětí od těch, které je schopný každý rodič vyfotit obyčejným kompaktem? Je v tom kus techniky, umělecké nadání a také schopnost vidět svět v co nejlepším světle. Dvě ženy, které jsme vyzpovídali v tomto kolektivním rozhovoru, se mohou v kategorii dětské fotografie chlubit tvorbou, jaká v Česku nemá mnoho srovnatelných konkurentů.
Když jsem brouzdala po internetu a hledala, kdo u nás fotí děti, narážela jsem hlavně na ženy. Myslíte si, že se muži focení dětí vyhýbají?
Silvie: Neřekla bych, že by se vyhýbali, spíše je to pro ženy přirozenější a zřejmě mají také více trpělivosti.
Simona: Ano, žen je skutečně více, a to především v zahraničí. V Čechách ale, vzhledem k poptávce, není možné se zaměřit pouze na focení dětí, jestliže ano, pak se jedná spíš o ženy na mateřské. V zahraničí jsou podmínky mnohem lepší. Mimochodem, znám i spoustu mužů, kteří se věnují focení dětí.
Foto: Silvie Valoušková
Jaký člověk tedy musí být, aby mohl fotit děti?
Simona: Měl by být trpělivý, protože dítě má svou vlastní hlavu a nálady. Fotograf by se měl smířit s tím, že ne vše proběhne podle jeho představ.
Silvie: S tím souhlasím. A navíc by měl mít rád, to co dělá.
Proč jste začaly fotit děti vy?
Silvie: Pro mě to bylo východisko z nedostatku focení v důsledku vyčerpávajícího zaměstnání. Po nějaké době mi focení začalo chybět, proto jsem se v rámci možností zařídila tak, abych se mu mohla aspoň částečně věnovat. Focení dětí pro mě nevyžaduje dlouhé cestování, protože většinu zakázek směřuji k sobě domů. I co se týče času, vychází z toho děti nejlépe – focení mi zabere většinou nanejvýš tři hodiny. Začínala jsem se učit na dětech svých známých. V současné době se nejvíce zaměřuji na fotografii novorozeňat.
Simona: Focení dětí je někdy hodně náročné, ale miluji jejich spontánnost a přirozenost. Líbí se mi fotky, kde slintají, křičí a olizují maminku, což by v případě dospělých neprošlo.
Foto: Simona Smrčková
Ani jedna z vás děti nemá, jak jste se naučily s nimi jednat?
Silvie: Mám dětský svět ráda. Nikdy mi nedělalo problém si s nimi hrát nebo se s nimi bavit. Myslím, že se u mě projevuje mateřský pud (smích).
Simona: Řekla bych, že neexistuje rada, jak s nimi jednat. Děti jsou nevypočitatelné a nejvíce záleží na jejich momentální náladě. I když jsou rodiče vybaveni nejmodernější hračkou, většinou platí pravidlo, že pokud po nich rodiče a fotograf něco chtějí, prcek zaujme opačné stanovisko. Doporučuji tedy prosit je o věci otázkou v negativním slova smyslu (úsměv). S několikaměsíčními dětmi je spolupráce mnohem jednodušší. U nich stačí řídit se heslem: vyspané + najezené = spokojené dítě.
Silvie: Ano, mám podobné zkušenosti, hračky většinou nepomáhají. Když jsem nedávno fotila tři děti, byl to pro všechny trošku boj. Ten prostřední se totiž seknul a odmítal se na fotografiích jakkoliv podílet. Nepodařilo se nám ho uprosit, takže jsme pokračovali bez něj. Otec pak odcházel hodně psychicky vyčerpaný.
Myslíte, že je focení dětí jednoduší než focení dospělých?
Silvie: Jak v čem. Určitě je to zábavnější. Jak už řekla Simona, nelze si dopředu naplánovat, co a jak bude, protože děti mají svůj svět. To, že dělají opak toho, co se po nich chce, mě naopak baví. Dá se říct, že jsem přešla z focení aktů a portrétů, což bylo časově hodně náročné, na focení dětí. U aktů musí člověk předem vědět, jak má zhruba konečná fotka vypadat. U dětí je průběh a realita jiná, takže se musím řídit jejich rozpoložením.
Simona: Podle mého se jedná o absolutně odlišnou věc, nesrovnatelnou.
Foto: Silvie Valoušková
Máte nějaký tip na to, když s vámi dítě odmítá komunikovat?
Silvie: U mě je to docela jednoduché, protože fotím převážně novorozeňata. Ty většinou v průběhu focení spí, takže je to na mě, co vymyslím. U starších je to o hře. Ne vždy se povede, že je dítě na focení naladěné, v tom případě položím fotoaparát a chvíli s ním blbnu, aby se uvolnilo.
Simona: Dosud jsem na žádný trik nepřišla a myslím si, že ani neexistuje. Jednání s batoletem je odlišné od dítěte, kterému je více než dva roky. Stejně jako Silvě, i mně se pracuje nejlépe s velmi malými dětmi, protože ještě nejsou schopny vnímat fotoaparát a pokud je přítomna maminka, je mu v podstatě jedno, co s ním provádíme. Od jednoho roku už práce začíná být komplikovanější, a když řekne, že se fotit nebude, fotit se opravdu nebude. Od dvou let se děti dají alespoň uplatit bublifukem, ale celé focení musí proběhnout velice rychle.
Foto: Simona Smrčková
Zažily jste už někdy situaci, kdy jste si řekly „Dost, tohle nepůjde“.
Silvie: V případě focení dětí ne. Odradit mě může pouze počasí, jinak jsem bojovník.
Simona: Ano mnohokrát, ale pouze v hlavě. V takovém případě jsme s rodiči přistoupily k šíleným akcím, aby fotky dopadly co nejlépe. Fotograf musí být rychlý a dostatečně vybavený, aby stihnul těch pár okamžiků, které na fotkách chce mít.
Jak už jste naznačily, focení dětí naplánovat nelze. Jak se tedy připravujete?
Silvie: U těch nejmenších představu o výsledku vždy mám. Když pořídím nějakou novou věc – mísu, pozadí nebo si upletu čepici, pak už automaticky přemýšlím i o té fotografii. U starších je to jiné, protože mají svoji hlavu. Nechávám tedy většinou na nich, co mi dovolí.
Simona: Myslím, že se trochu naplánovat dá, jen nemohu zaručit, že to skutečně vyjde. Mně to prozatím vždy vyšlo, i když tomu průběh focení neodpovídal.
Foto: Silvie Valoušková
Podle čeho se rozhodujete, zda budete fotit v ateliéru, či venku?
Silvie: Pokud to počasí dovolí, fotím raději venku, kde mi světlo vyhovuje víc. Pak také záleží na stáří dětí a na tom, co chtějí rodiče. Mám ale zkušenosti s tím, že venku udržím děti víc zapálené, protože mají více podnětů. V uzavřeném prostoru je focení brzo unaví. Ale je těžké na to takto striktně odpovědět, každému vyhovuje něco jiného a je tomu tak i dětí.
Simona: Rozhoduji se podle věku dítěte, u více než ročního upřednostňuji exteriér, protože děti jsou již velmi rychlé a potřebují prostor.
Máte k dispozici svůj vlastní ateliér, kde máte i rekvizity?
Silvie: Ateliér nemám. Přizpůsobila jsem ale svůj byt, tak, aby fungoval jako ateliér. Z původní ložnice je sklad pro počítač, světla, deky, přehozy, mísy, kyblíky a z původního obývacího pokoje je něco jako ateliér.
Simona: Mám k dispozici ateliér, kde fotím hlavně ty nejmenší děti. Jako rekvizity používám spíše jejich vlastní hračky nebo bublifuk, který je alespoň na chvíli zaměstná. Jen jednou donesla maminka své dceři obleček králíčka, vydržela asi 80 vteřin, každopádně přirozenost se podařilo zachytit.
Foto: Simona Smrčková
Silvie: Snažím se rekvizity pořizovat sama, často tedy beru do ruky jehlici a háček na čepice, objíždím obchody a starožitnosti nebo sleduji zahraniční weby, kde dětské hračky nabízí. V tomto ohledu se snažím rodičům nabídnout co nejvíce a ušetřit je tak starostí navíc. Oni mají pouze za úkol vzít s sebou alespoň jednu zaručenou hračku.
Liší se komunikace s dětmi v ateliéru a venku?
Silvie: Těm úplně malinkým je jedno, kde jsou. Musí jim být hlavně teplo. To je zásada číslo jedna. Ale neřekla bych, že bych k dětem přistupovala odlišně v interiéru a v exteriéru.
Simona: Já naopak myslím, že tam odlišnost je. A jak už jsem řekla, větší děti jsou pro mne fotitelné pouze v exteriéru.
Jaké fotky jsou momentálně v kurzu? Respektive, jaké fotografie vyžadují rodiče?
Silvie: Rodiče si vybírají na základě portfolia dotyčného fotografa, proto očekávají i podobný výsledek. Stejně tak to funguje u kteréhokoliv jiného focení, ať už je to svatební nebo modelingové. To, co momentálně frčí, neřeším, umělecký rukopis je pro mě mnohem důležitější.
Simona: Neřekla bych, že se objevil absolutně nový trend, který tady doposud nebyl. Rodiče si vybírají podle toho, zdali chtějí fotografie ateliérové s rekvizitami, nebo přirozené. A jak už řekla Silvie, záleží také na fotografickém stylu.
Foto: Silvie Valoušková
Je u focení dětí žádanější černobílá fotografie?
Simona: V mém případě volí černobílou fotografii a barevnou půl na půl.
Silvie: Neřekla bych, že je žádanější, naopak mám někdy pocit, že jde černobílá mimo jejich smysly. Odevzdávám vždy obě verze, ale z mých webových stránek je patrné, že upřednostňuji černobílou. Rodiče už předem ví, do čeho jdou a většina ode mě očekává černobílé fotografie.
Jak je to v Čechách se zákazníky? Jsou ochotní si lidé platit za focení svých dětí?
Silvie: Myslím si, že je velká část těch, co si myslí, že stiskem spouště práce fotografa také skončila. Mluvím teď o fotografii obecně. U digitálu se data zpracovávají dál v programech, u analogu je to temná komora. Ať tak či tak, je to ještě kus práce, než vznikne konečný výsledek. Tohle spousta lidi neví. Jen fotografií dětí se u nás uživit nedá.
Simona: Je to stejné, jako s jakýmkoli jiným zbožím. Někteří jsou ochotni zaplatit hodně, jiní méně, někdo vůbec.
Odkud k vám jezdí lidé se svými ratolestmi?
Silvie: Pocházím z Valašského Meziříčí, ale již několik let bydlím v Otrokovicích. Nejvíc lidí tedy přijíždí z okolních měst, ale také z Brna, Ostravy, občas až z Prahy.
Simona: Pocházím z Brna, takže se jedná také především o rodiny z Moravy, i když s porovnáním s ostatními českými městy to není až takový rozdíl. Poslední dobou také mám čím dál víc zákazníků ze Slovenska.
Foto: Simona Smrčková
Dá se říct, že jste tedy konkurenty. Věděly jste o sobě předtím?
Simona: Myslím, že v případě nás dvou se o konkurenci nejedná. Každá máme svůj způsob práce, styl a rukopis, takže zákazník volí podle stylu, který mu vyhovuje více .
Silvie: Práci Simony znám už od dob, kdy jsem s focením začínala.Ještě více, než fotografie dětí, však znám její svatební a portrétní tvorbu.
Zajímalo by mě, jak řešíte techniku. Jaký fotoaparát a vybavení byste doporučovali na focení dětí?
Silvie: První fotoaparát jsem dostala od svého bratra, a byla to analogová zrcadlovka značky Nikon. Sloužila mi několik dlouhých let. Z praktických důvodů jsem pak přešla k digitálu. Do rukou se mi dostal Canon a překvapilo mě, že jeho ovládání je pro mě příjemnější. Upozorňuji ale, že mi nejde o značku a věčné boje mezi těmito firmami. Teď mám EOS 7D a pár objektivů a jsem spokojená. Nejraději mám pevná skla a nízkou clonu.
Simona: Zrcadlovka s delšími skly je asi základ. Vzhledem ke světelným podmínkám je lepší, aby fotoaparát dobře zvládal vyšší ISO.
Foto: Silvie Valoušková
Děti jednají velmi rychle a spontánně. Jak se stíháte vypořádat s jejich rychlými pohyby?
Silvie: S pevným sklem (směje se).
Simona: Preferuji místa s dostatečným osvětlením, nejlépe denní měkké světlo. Pokud se ho nedostává, asi bych doporučila použít blesk.
Silvie: Je pravda, Simona to s blesky umí, já se mu však vyhýbám. Nejraději mám denní světlo a když není jiná možnost, použiji záblesk.
Simona: Ano, s tím samozřejmě souhlasím. Zdá se mi, že Silva radí spíše kolegům, zatímco já svou odpověď směřuji na rodiče, kteří si kvůli focení dětí nebudou kupovat drahou techniku. Fotografům bych tedy doporučila 50 mm, F 1,4 nebo jiný pevný světelný objektiv.
Profily fotografek
Silvie Valoušková – z původní modelky se později stala fotografka zaměřující se na ženské nahé tělo. Focení aktů stále označuje za svoji největší zálibu. V posledním roce se ale z časových důvodů věnuje především focení dětí. Silvie vystudovala technologii potravin v Brně a Zlíně, s přítelem vlastní v Otrokovicích pizzerii, kterou využívá i jako malou galerii pro svou tvorbu. Navíc pořádá se svým přítelem-triatlonistou závody v dlouhém triatlonu (Moraviaman), a to již deset let. Její fotografie naleznete na webu www.silvievalouskova.cz.
Simona Smrčková – vystudovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, Ateliér malířství III. Brzy po ukončení studia změnila obor a od poloviny roku 2008 se věnuje fotografii. V poslední době se soustředí především na svatební a dětskou portrétní fotografii. Jejím přítelem je neméně šikovný svatební fotograf. Přehled s veškerou její tvorbou naleznete na stránkách www.simsfoto.cz.