Nedávno jsem špičkou boltce jednoho ucha sledoval jakýsi komentář na ČT24. Tam jeden pán vyprávěl, že nejfrekventovanější slovo za ten uplynulý loňský rok bylo: „krize“. Pak už moji pozornost upoutalo cosi jiného, ale někde ve mně ta věta zůstala, protože o pár dní později jsem si na ni vzpomněl a začal o ní přemýšlet. Uvědomil jsem si, že se mě krize celý rok dotýkala s takovou samozřejmostí, až jsem ji začal vnímat, jako nedílnou součást života, stejně jako vzduch kolem nás.
Nevěříte?
Tu velkou světovou finanční a ekonomickou krizi jsme si přinesli už z roku předešlého a ovlivnila život všech lidí této planety na dlouhá léta. V našem případě to vypadá, že její následky budou uklízet i naše, dnes ještě nenarozené, děti. Ale to už souvisí s přesahem dalších loňských Prů...honic, jak by to eufemisticky nazval Jan Werich.
max. velikost | max. velikost
Stínový život dryád | Mezinárodní sčítání vodních ptáků...
Hned po novém roce nás i velkou část Evropy zasáhly další dvě krize. Permanentní krize středovýchodní eskalovala, když Izraeli došla trpělivost a dosti tvrdě si vyšlápl na palestinské teroristy a jejich pomahače v Gaze. Je mi líto nevinných, ale srovnám-li, jak boj s "terorismem" řeší třeba Ruská vláda, šlo skutečně o jemnou akci.
Energetická krize se nás, asi podle úsloví, že košile bližší než kabát, dotýkala více a mnohem bezprostředněji. Tady však musím vyjádřit uznání předešlému vedení této země, že nás nenechalo odkázané jen na jeden směr toku energie z nevyzpytatelné říše na východě. Takže na rozdíl od slovenských krajanů většina z nás tuto krizi sledovala spíše jen jako televizní zajímavost. Ovšem i v tento okamžik byly v naší zemi síly, které se snažily pod heslem: „Čím pro ostatní hůř, tím pro nás lépe!“ vytlouci svůj kapitál. Ale to zúročili až o pár týdnů později, když vyvolali krizi politickou a vládní. Krize politická přešla v krizi společenskou, kdy už občan opět nevěří nikomu a ničemu…
O krizi středního věku asi nemá cenu psát. Ti co jí jsou nebo byli postižení, to vědí lépe, než bych ji popsal já a mladší ročníky k ní musí dospět samy.
Chci psát hlavně o stavu, který jistě zná většina z nás. A to je:
Krize tvůrčí
Jde o permanentní stav většiny mých známých, kteří se nějak podílejí na tvůrčí práci. Alespoň mi to tak připadá. Takřka kdykoliv se některého z nich zeptám, co právě dělá, odpoví, že zrovna nic moc, protože prochází už delší dobu tvůrčí krizí a neví jak dál. Načež mi ukážou něco natolik silného, že pod vlivem toho co mi předvedli, začnu silně pochybovat o smyslu všeho, co dělám sám a propadám se rovnou do té krize, kterou mi právě popisují.
Načež se mě někdo zeptá, co dělám a já…
…je to jako začarovaný kruh.
Tvůrčí krize je průvodní jev asi všech, kdo mají nějakou vizi či představu, která není založená jen na mechanickém přejímání něčeho jiného. Jsou to obavy, že jsme už narazili na strop svých možností, že jsme už „dobyli svůj vrchol“, a budeme už jen přešlapovat na místě nebo nás dokonce cesta povede dolů. Je to o to těžší, že nikde není ukazatel, který by nám naznačil, kde jsme a kterým směrem jdeme. Tím, jak jsme každý jiný, jak preferujeme různá témata, rozlišná technická řešení i způsoby vyjádření, těžko se nám srovnává s jinými autory. Prostě občas přijde natolik silný pocit pohybu v uzavřeném kruhu, až se zdá, že vidíme vyšlapanou cestičku z vlastních stop.
Zbývá zase to nerudovské: Kam - či v tomto případě - Co s ní? Asi to, co děláme s každou jinou krizí. Vezmeme ji na vědomí a jdeme dál. Více dělat netřeba. Často toho ani víc dělat nejde. Dá-li osud, z kruhu bude spirála. A pokud osud řekne dost – výš to už nepůjde - nic nezmůžeme. Takže proč se nervovat?
Tak proč se ještě nervuju?
František Richter