DIGIarena.e15.cz

Když se schovám za foťák, jsem nenápadný

U příležitosti ocenění Jindřicha Štreita za zásluhy v oblasti kultury a umění, jsme pro vás v archivu našli rozhovor s významným fotografem.

Z pohledu „civilizovaného“ člověka jsme vyrazili na konec světa. Signál mobilních operátorů nás opustil krátce po průjezdu Dlouhou Loučkou. A stejně jako kopcovitá krajina v okolí Sovince u Rýmařova nepotřebuje mobilní signál, ani Jindřich Štreit si moderní techniku příliš k tělu nepouští.

Fotografujete výhradně analogově...
Digitální fotoaparát, to není nic pro mě. Zkoušel jsem s ním fotografovat, ale va¬dilo mi velké zpoždění mezi zmáčknutím spouště a expozicí. Vteřina nebo půlvteřina je pro dokumentaristu celé století.

Když pomineme tento problém, nabízí digitál spoustu výhod. Člověk například vidí výsledek hned, ne až za několik dní na kontaktech.
Pracuji klasickým způsobem a fotografování na paměťové karty mě neláká. Potřebuji ruční zvětšování, hru se světlem a vývojkou ve fotokomoře. Mnoho mých studentů s digitálem pracuje a já to plně respektuji. Je důležité, co je na snímku, ne to, čím byl vytvořen.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Tak blízko, tak daleko; Ingušsko 2003

Jedním z hlavních argumentů pro využívání digitálních technologií ve fotografii jsou peníze – nafotografujete tisíc snímků a nic to nestojí.
To není špatný argument. Ale fotografování s digitálním fotoaparátem předpokládá i nutnost pracovat s počítačem. Konečné náklady při práci s digitálem netvoří jen aparát, ale jsou to i paměťové karty, počítač, dobrý monitor, kvalitní programy a další přídavná zařízení. A hlavně: ke zvětšenině docházíte uměle, bez doteku ruky, je to třeba technicky dokonalá fotografie, ale tak trochu bez života.

Zdá se, že máte velmi skromnou výbavu.
V zájmu nenápadnosti nepoužívám profesionální fotografickou brašnu, ale běžnou tašku, do které se mi vejde vše, co potřebuji. V té mám vše, co při práci potřebuji. S touto výbavou si běžně vystačím. Nejdůležitější je Leica, která mi po všech stránkách vyhovuje.

Zkoušel jste i jiné fotoaparáty? Je řada aparátů, jež jsou malé, skladné a tiché – namátkou Contax či Konica Hexar.
Koupil jsem si Contax a udělal jsem s ním dva tři filmy. Nic pořádného jsem s ním nevytvořil. Sám sobě to vysvětluji tak, že si ho šetřím.

Uvažujete při práci o expozici?
To jsou věci, nad kterými vědomě nepřemýšlím. Dávám si pozor na to, abych každý snímek mírně přeexponoval, mám totiž při zvětšování rád, když jsou negativy kontrastní, „hutnější“. Výborné je, že s Leicou, která má centrální závěrku, klidně udržím vteřinu z ruky. Když pracuji v extrémních podmínkách, nemusím moc hlídat délku expozice. Vteřina s Leicou – to není jen expozice, to ten fotoaparát přede. Slyšet ten zvuk je moje veliká radost.

Z kolika filmů vybíráte po skončení práce snímky na výstavu nebo knihu?
Někdy z filmu uděláte dvě dobré fotky a jindy nemáte na dvaceti filmech nic. Ale když to hrubě zprůměruji, potřebuji na jednu vystavenou fotografii asi pět filmů.

Jsou fotografové, kteří předvídají situaci, čekají a exponují jedno dvě políčka v momentu, který považují za nejzajímavější. A pak je druhý typ, který nafotografuje třeba celý film na jednu konkrétní situaci.
Jsem ten druhý typ. Když už se dostanu do situace, o které cítím, že je nosná a slibuje zajímavé snímky, snažím se ji vyčerpat. Motiv obcházím, fotografuji z různých úhlů, hledám. Snažím se těžit ze zajímavé situace, dokud trvá, protože v dokumentu nic nevrátím.

Předpokládám, že své fotografie zvětšujete ručně.
Výjimečně jsou mé fotografie tištěné na plotru. Například sérii o drogových závislostech jsem udělal ve dvou verzích – klasicky zvětšovanou a tištěnou. Když se po pár letech podívám na fotografii z plotru, její barva se znatelně mění. Zvlášt‘je to vidět u fotografií, které jsou černobílé. Ale až se tyto nedostatky srovnají, bude anachronismem fotografovat na film a zvětšovat na papír.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Cesta ke svobodě; 1998

Proč jste vlastně začal fotografovat?
Můj otec fotografoval, ale ačkoli byl pedagogem, nikdy mě k fotografii nevedl. Když mi však dal peníze na první fotoaparát a já exponoval své první filmy, dokonale mě to uhranulo. V těchto dnech to je přesně čtyřicet let. Profesor, ke kterému jsem chodil do houslí, zároveň obchodoval s fotoaparáty. A nabídnul mi, zda bych jeden nechtěl. Já jsem s tím fotoaparátem přišel domů a požádal otce, jestli by mi ho mohl koupit. Otec mi peníze dal a pronesl památnou větu, že za to nesmím minimálně deset let kouřit. A já jsem nikdy neměl cigaretu v ústech. Ale nebylo to kvůli foťáku, já to prostě v celém svém životě nepotřeboval.

Jak dlouho učíte?
Vystudoval jsem pedagogickou fakultu v Olomouci, začal jsem učit v roce 1967, a byl jsem pedagogem až do svého zatčení v roce 1982. V roce 1993 jsem začal přednášet na pražské FAMU a později na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univer¬zitě v Opavě. Občas rád přijmu pozvání na různé workshopy – například do Bratislavy, kde vedu studentské dílny. A když jedu pracovat nebo vystavovat do zahraničí, přednáším studentům na tamních školách.
Učit mě vždycky bavilo. Připadalo mi přirozené, že budu kantorem. Práce na vysoké škole je nádherná. Tomu, co dnes ve škole dělám, ani neříkám učení. Spíš je to spolupráce se studenty, vzájemné obohacování a inspirace.

Na jakém projektu jste naposledy pracoval?
Naposledy jsem byl s Českou katolickou charitou v Čečně. Pobyt v této zemi byl mým lidsky nejsilnějším zážitkem. Byl to krásný měsíc. V uvozovkách krásný. Šlo o nápad lidí z Charity, s nimiž spolupracuji už asi dva roky, protože potřebovali fotografie se sociální tématikou. Sekretář této organizace mi nabídnul, jestli bych nechtěl dokumentovat jejich aktivity v Čečně. Poprvé jsem odmítnul, až druhý rok jsem souhlasil.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Tak blízko, tak daleko; Ingušsko 2003

Proč to první odmítnutí? Ze strachu?
Nebylo to ze strachu. Já prostě nejsem válečný fotograf. To byl hlavní důvod, proč jsem na tento projekt původně nepřistoupil. Teprve když jsme se s představiteli Charity domluvili, že to nebudou válečné fotky, jsem s nabídkou souhlasil.
Podobně jako předtím na Sibiři jsem se snažil zachytit obyčejný život v této oblasti, a také aktivity Charity, která zde působí v uprchlických táborech a provozuje tu školy. Z čečenského projektu vyšla nádherná kniha. Ihned po vydání získala prestižní ocenění časopisu Fotografie Magazín Fotografická publikace roku. Teď jsme připravili základní verzi výstavy o 70 fotografiích. Cyklus bude putovat po republice a díky kontaktům České katolické charity v západní Evropě také do Francie, Anglie, Německa a dalších zemí. Z výsledků této práce mám velikou radost, výstava nebude mít jen dopad umělecký, ale i propagační. Dělat umění pro umění je pro mě málo. Chci, aby mé fotografie byly užitečné.

V Čečně jste fotografoval v „poloválečné“ zóně. Byl jste jistě různými způsoby omezován v práci. Jak jste to cítil?
Snad jediným omezením bylo, že jsem se musel podřídit průvodcům z Charity a programu, který sestavili. Nechtěl jsem ani jedné straně způsobit problémy, poškodit vztahy a postavení, které v Čečně Charita má.

Jak se při projektech v zahraničí domlouváte? Váš způsob práce vychází z komunikace s fotografovanými, a tak mi není úplně jasné, jak jste pracoval například v Japonsku?
Na Sibiři i v Čečně jsem se domlouval rusky, v Japonsku byla komunikace složitější. Nespočívala ve verbálním sdělování, ale v soužití s těmi lidmi, ve společné práci, na což jsem měl naštěstí hodně času. Když jsem s nimi šel na pole a dlouho tam s nimi pracoval, přestali mě vnímat. Také jsem se naučil pár slov japonsky. Do Německa se mnou jezdila má žena Agnes, ve francouzsky a anglicky mluvících zemích jsem měl asistenty. V zahraničí jsem si zvykl na práci s asistentem, který se s fotografovanými bavil, a já jsem zatím fotografoval.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Cesta ke svobodě; 1998

Při vaší výšce a vzhledu musí být složité splynout s davem a prostředím.
Když se schovám za foťák, jsem v podstatě nenápadný. A snažím se neprovokovat něčím cizím. Na Kavkaze jsem měl takovou malou čepičku. Když jsem pracoval v Čečně, všichni říkali – ty jsi Čečenec. Inguši tvrdili, že jsem celý Inguš, jako jeden z nich. Osetinci mě měli za svého člověka. A v Maďarsku to samé. Být nenápadným mi umožňuje i Leica: když někam přijdu s takovým fotoaparátem, který všichni nefotografové považují za zastaralý, mnohdy si ani nevšimnou, že fotografuji, a když už, neberou mě vážně. Je tak malinká, nenápadná a tichounká. Nikoho nenapadne, že takovým strojkem vytvářím fotografie, které pak budou otištěny v knize nebo budou viset v galerii tisíce kilometrů odtud. Když mám s sebou Leicu i Nikon, hodně fotografovaných mě prosí: „Vyfoťte mě tím větším aparátem, to budou lepší snímky.“

Dokumentarista Jiří Křenek slavil před časem úspěch se souborem barevných fotografií o hypermarketech. Autor navíc dobarvoval realitu na snímcích pomocí blesku s barevným filtrem. Barva i manipulace s prostředím a fotografovanými jsou v poslední době módním trendem. Vás barva neláká?
Asi ještě odolám. Nepotřebuji efekt a popisnost, kterou barva přináší. Nezavrhuji barevnou fotku – zrovna Křenkův soubor hodnotím velmi kladně. Když ale pracuji v zahraničí, udělám si pár barevných filmů. Kromě velkých aparátů – Leiky a Nikonu – mám ještě malý Olympus. Některé situace fotografuji černobíle i barevně a diapozitivy používám na přednáškách.

Reklamu v pravém slova smyslu jste nikdy nedělal?
Ne, nikdy. Nikdy jsem nedělal žádnou komerci. Nepotřeboval jsem to, říkal jsem si, že se raději budu živit na státním statku, než abych dělal reklamu. Když jsem v 80. letech dostal zákaz učit, mohl jsem klidně dělat komerčního fotografa. Já si ale nechci kazit to posvátné, co k fotografii cítím.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Tak blízko, tak daleko; Ingušsko 2003

Jak si vlastně dokumentární fotograf vydělává na život?
Velmi si vážím toho, že učím a plynou mi peníze z fakulty. Dále pracuji na různých projektech. Zabývám se sociálním dokumentem, a kdo něco podobného potřebuje, osloví mne. A potom tu jsou ještě galerie, muzea a soukromí sběratelé. Za nejdůležitější ale považuji práci na dlouhodobých projektech. Na souboru o drogách jsem pracoval intenzivně tři roky. Po třech letech jsem udělal knížku a poslal do světa výstavu. A je radost vědět, že od roku 2000 měla tato výstava přes 150 repríz.

Ještě se vrátím k manipulaci. Je správné manipulovat prostředím a osobami, abych dosáhl co nejvýraznějšího účinku, nebo fotografovat čistě to, co existuje ve skutečnosti?
To je otevřené, osobně jsem přístupný oběma těmto rovinám. Sám jsem life fotograf, ale když mi něco na snímku překáží nebo schází, nemám problém s tím rušivým prvkem pohnout.

Jak je to ale s pravdivostí fotografií? Když vám budu věřit, že nemanipulujete prostředím, ve kterém pracujete, snáz přijmu informace, které mi fotografiemi sdělujete. Pokud chybí důvěra, i velmi angažovaný snímek se mine účinkem.
Je často diskutovanou otázkou, co za manipulaci považovat a co nikoli. Je pochopitelné, že fotograf, který by za autentický dokument vydával snímek, který si vymyslel a zaranžoval, nemůže být považován za věrohodného. S rozvojem digitální fotografie vznikají snímky, které jsou počítačově zpracovávány a dotvářeny. Můžeme s nimi v počítači manipulovat, dokonce je to považováno za normální. Budeme však již mluvit o jiném druhu fotografie, která s klasickým dokumentem nemá mnoho společného.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Cesta ke svobodě; 1998

Letos jsem se při obhajobách maturit na Střední průmyslové škole grafické v Praze setkal s prací studenta, který zpracoval dokument z psychiatrické léčebny. Pronajal si opuštěný pavilon léčebny, sehnal herce, kteří hráli role pacientů, každý měl svou úlohu přesně popsanou v kresleném scénáři. Je to ještě dokument?
Existuje pojem aranžovaný nebo inscenovaný dokument. Zejména v Americe je to teď silná vlna. Taková práce je jako natáčení filmu. Myslím, že dnes je umělecká tvorba natolik svobodná, že se nikdo nemusí svazovat zažitými postupy. Měl by ale přiznat, že nejde o čistý dokument, že je to inscenace.

Koupili jsme si domů plakát z vašeho souboru o Třineckých železárnách, portrét muže uprostřed továrny. A pořád nevíme, zda máme věřit, že je to skutečně člověk z tohoto prostředí.
Tento projekt jsem dělal rok, trávil jsem tam dny i noci, třeba i celý týden v kuse. Dobrá fotografie z takového prostředí, to je otázka volby typu. Najednou v té šílené továrně, kde pracují tisíce lidí, najdete typ člověka, který tam jakoby nepatří. Typ, který je nositelem nějakého silného citu, úleku, strachu, a přitom takový pravděpodobně není. Je prostě vizuálně fascinující. Snažím se neustále pracovat s kontrastem. A to nejen tonálním, i s kontrastem ve volbě fotografovaných osob. V železárně nefotografuji bodré chlapy, které máme jako typ v továrně zafixované, ale vyhledávám druh lidí, které bych spíš očekával na koncertě klasické hudby.
Chápu, že prostředí, které divák osobně nepoznal, může být na fotografii vnímáno tak, jako by fotograf do něho zasahoval. Úhel pohledu, který našel, může být tak neobvyklý, že se může zdát zmanipulovaný.

Jaká je dnes role dokumentární fotografie? A co je to vlastně, když řeknu dokumentární fotografie? Spousta lidí si pod tím pojmem představí snímky ze soutěže World Press Photo.
I to je forma dokumentu. Posláním dokumentární fotografie je nepochybně naléhavě promluvit k divákovi a přivést ho k tomu, aby citlivěji vnímal svět a na základě analogie s vlastním životem si uvědomil další souvislosti a možnosti, jak myslet a jednat.
Žena nesoucí kbelík ho na celém světě nese v podstatě stejně. Zobecnění je to, co celý život hledám a to považuji za své krédo.

Klepněte pro větší obrázek
Z cyklu Tak blízko, tak daleko; Ingušsko 2003

Čím fotí Jindřich Štreit

Jindřich Štreit začínal s malým německým přístrojem Velta. Potom krátce pracoval s přístrojem Kiev, po příchodu do Sovince začal pracovat s aparátem Nikkormat. „Mám ho dodnes, ale už prakticky nefunguje, tak je ošlehaný životem.“

Po roce 1989 si koupil Nikon FM 2, a jako honorář za svůj první fotografický projekt, dokumentaci městečka Saint-Quentin na sever od Paříže na začátku 90. let, dostal Leicu M6. Těmto dvěma přístrojům je více než deset let věrný. „Leicu mám v tašce pořád, ať jdu kamkoli, stále ji mám v pohotovosti. FM 2 beru tehdy, když jdu někam pracovat.“ U Leiky pracuje s objektivem 35 mm, u Nikonu používá 28mm objektiv. Dává přednost pevným objektivům, nevyužívá zoom.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jako většina našich fotografů vyrostl na východoněmeckém materiálu ORWO, dnes pracuje převážně na filmy Ilford Pan. „Ale záleží i na konkrétním projektu, ve Francii jsem například pracoval s Kodakem Trix,“ dodává. Pracuje s filmy o citlivosti 400 ASA, někdy je exponuje jako 800 ASA. Filmy už přes deset let nevyvolává. „Nemám na to čas. Vždy si najdu někoho, kdo filmy podle mých instrukcí vyvolá.“

Naopak zvětšeniny snímků si Štreit připravuje výhradně sám. Pracuje na formát 30 × 40 cm, výjimečně tiskne fotografie na plotru. Pro zvětšování používá pouze materiál značky Foma. „Vyhovuje mi po všech stránkách. Chybí mu kultivace, a to je přesně to, co mé fotografie potřebují. Nebylo by dobře, kdyby se mé snímky objevily na materiálech s nějakým ušlechtilým povrchem, s matnou nebo rastrovou úpravou,“ vysvětluje. Dodnes pracuje tradičním postupem: zvětšuje na lesklé baryty, tedy fotopapíry na skutečně papírové podložce, zatímco většina dnešních pozitivních materiálů má podložku plastovou. Ty po vyprání vypíná – nalepuje klihovou lepicí páskou na sklo a nechává je vyschnout a tím získává přirozený povrch. Od roku 2000 výjimečně tiskl velké zvětšeniny na plotru, letos velké formáty zpracovává klasicky.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

názor Jana 23. 10. 2007, 16:59
názor Jana 23. 10. 2007, 16:59

Další podobné články

Fotografie týdne: O životě jako čekání na smrt

Fotografie týdne: O životě jako čekání na smrt

Život člověk se skládá z neustálého čekání na něco. Na to, než bude moci jít do školy, dostane vlastní klíče od domu, než dostane občanku nebo na možnost legálně si koupit pivo a cigarety.

Soutěž Nikon kalendář 2017 zná své vítěze

Soutěž Nikon kalendář 2017 zná své vítěze

Fotografie týdne: Mrazík začal cenit zoubky...

Fotografie týdne: Mrazík začal cenit zoubky...

Podzim má v našich zeměpisných podmínkách zvláštní charakter. Jako by se v něm zrcadlilo z jedné strany léto, označované jako babí, z druhé strany do něj volně vstupoval mráz a chlad zimy.

Fotografie týdne: O hledání krásy, oku a hraní si detailem

Fotografie týdne: O hledání krásy, oku a hraní si detailem

Kdo je to vlastně fotograf? Tuto otázku si musí klást každý, zejména pak každá fotografická soutěž. Pokud chce nějakým způsobem definovat kategorie, nic jiného, než právě práce s hledáním zapeklité otázky z úvodu jí nezbývá.

Časopis TIME chystá oslavy 175 let fotografie výběrem 100 nej snímků

Časopis TIME chystá oslavy 175 let fotografie výběrem 100 nej snímků

Fotografie týdne: Jdeme na přistání

Fotografie týdne: Jdeme na přistání

Snímek o setkání se sebou samým v zrcadle vlastního bytí. Obraz v zrcadle je jedním z mytologicky i literárně vděčných témat. Je zajímavé sledovat, že je často líčené téměř jako svébytná literární postava. Medusa díky němu nemůže zabít Persea.

Fotografie týdne: ~ 2073 – O domovu a různorodosti střech

Fotografie týdne: ~ 2073 – O domovu a různorodosti střech

Střecha nad hlavou vytváří základní obrys lidské sociální ukotvenosti. Jan Sokol poukazuje na to, že svůj silný prožitek dospělosti má spojený s tím, že dostal vlastní klíče od domu. Mohl přijít kdy chtěl, odejít dle své vůle, a přesto mu nehrozilo, že bude stát venku a bude mu pršet na hlavu.

Tak tenhle maškarní kostým chcete – umí totiž fotografovat

Tak tenhle maškarní kostým chcete – umí totiž fotografovat