Martin Frolich: Najít se ve fotografii lze pouze vytrvalostí

Fotografové, kteří fotí akty, tvrdí, že je to disciplína nejnáročnější. „Nejtěžší je fotit sport.“ Domnívají se ti, co se zabývají focením sportu. Ale co když je právě nejtěžší vyfotit zdánlivě jednoduché – krajinu, kterou máme „na talíři“ dnes a denně.

Zobrazit ji takovým způsobem, aby ještě zaujala divákovo oko. Kopec, no a co. Není čeho se chytit, žádná ňadra, žádný výraz. Jak tam tedy dát onen příběh?

Ve fotografiích Martina Frolicha příběh nalézáme. Dopomáhá si navíc klasickou cestou, obraz nijak nepřetvařuje. „Tak, jak snímky prezentuju, tak jsou vyfocené,“ říká. Martin žije s bratrem čtyři roky v Anglii, pravidelně cestuje do jihovýchodní Asie, ale nejvíc se mu líbilo na Novým Zélandu. Focení krajinek je o vytrvalosti, tvrdí. A tento „poutník bez větších závazků“ jak se Martin sám nazval, si na dobrou fotku počkat umí.

ArtScience Museum #1, Singapore 2011, foto: Martin Frolich

Zdá se mi, že už máte ve fotografiích svůj styl. Rukopis někdo hledá dlouhé roky. Jak dlouho to trvalo vám, než jste ho našel?

Abych mohl na otázku odpovědět, musím se vrátit o pár let zpět. Fotografování mě zaujalo v době, kdy mě můj starší bratr Petr pozval na dobrodružný výlet do Thajska, to bylo v zimě roku 2006. Řekl jsem si, když jedu do vzdálené země – v té době mně to tak připadlo – že bych si rád dovezl jako vzpomínku, mimo zážitků, i pěkné fotografie. Takže jsem začal fotografovat klasické snímky z dovolené. Na takové cestě se nabízí hodně, co se dá fotit – od lidí, krajiny, makra různých exotických brouků až po architekturu.

V podobném stylu jsem pokračoval až do roku 2009, kdy jsme jeli na Island. Překrásná krajina v té nejsyrovější podobě přímo vybízí k minimalistické fotografii. Ani tehdy jsem ale neměl úplně jasno, jak by mé snímky měly vypadat. Byl tam lehký náznak, ale nebylo to ještě to, co jsem chtěl. Dá se tedy říct, že hledání fotografie, která mě nejvíce baví, trvalo kolem tří let a stále ještě pokračuje a vyvíjí se.

Proč jste si vybral pro své krajinky černobílou barvu?

Myslím si, že právě pro minimalistickou fotografii je černobílá fotografie nejvhodnější. Vše je o jednoduchostí, jak v hledání motivu, tak právě v absenci barev, které by poutaly zbytečně moc pozornosti.

Fotografii jste nestudoval, ani v s ní nevyrůstal. Kde jste se tedy učil technické věci?

Většinu technických věcí a návodů, jak začít, mi předal můj bratr, něco jsem nastudoval z časopisů a podstatnou část zkoušením a praxí. A abych řekl pravdu, přestal jsem sledovat vývoj nových fotoaparátů. Občas si něco přečtu, abych byl v obraze, ale aktivně tyto informace nevyhledávám. Spíš mě zajímají věci týkající se klasické fotografie.

So Close, Wales 2010, foto: Martin Frolich

Jaký používáte fotoaparát?

Pro fotografie, o kterých se bavíme, používám výhradně středoformátový fotoaparát Hasselblad 500 C/M a většinou černobílé filmy Ilford Delta 100. Vlastním i Canon EOS 50D, na které fotím rodinné oslavy a podobné akce.

Po Hasselbladu touží mnoho fotografů. Splnil jste si jím sen?

Ano. Není to zrovna levná záležitost, tak chvíli trvalo, než jsem si na něj našetřil. Před Hasselbladem jsem vlastnil Kiev 88, což je něco jako jeho kopie, co do funkčnosti a preciznosti provedení se ale nedá srovnávat.
Fotografování na film mě opravdu naplňuje, někdy trvá tři měsíce, než nafotím dvanáct snímku a mohu tak vyvolat film. To je na tom to kouzelné. Nad každou scénou více přemýšlím a zvažuji, zda to stojí za obětování filmového políčka.

Fotíte na film, ale přesto se mi zdá, že jsou fotky dodělávány v počítači, nebo se mýlím? Jak docílíte tak „měkkého“ obrazu a jak dlouho vám trvá úprava?

Celý proces v současné době spočívá v tom, že po nafocení snímků sám vyvolám negativ a pak ho skenuji do počítače. Úpravy které provádím jsou pouze minimální. V první řadě provedu ořez, abych zachoval stejný poměr stran, dále dorovnám úrovně a nakonec vyretušuji prach, který se usadil na negativu během skenování.

Tak, jak snímky prezentuji, tak jsou vyfocené, žádný větší zásah do fotografie neprovádím. Abych dosáhl požadovaného obrazu, pomáhám si dlouhou expozicí nebo třeba focením v mlze či v noci.V budoucnu bych chtěl snímky zvětšovat klasickou cestou. Momentálně mi prostředí, ve kterém žiju, neumožňuje, abych fotky mohl dělat v takové kvalitě, v jaké si představuji.

  
Sublime Tree, Oxfordshire, England 2010 | Sunrise, England 2012, foto: Martin Frolich, 2×

S tím, co fotíte, úzce souvisí i cestování. Jezdíte si pro konkrétní fotky nebo vznikají spontánně až na cestách?

Cestováni je mým obrovským koníčkem. Vybíráme společně s mým bratrem zemi, kterou chceme navštívit i podle toho, kolik nám dává příležitostí k focení. Není to sice jediné kritérium, ale je jedno z těch hlavních. Cestujeme jen s krosnou na zádech, nemáme předem domluvené ubytování, ani žádné atrakce či aktivity. Před cestou si nastudujeme zemi, kterou hodláme navštívit, její zvyky, kulturu, krásná místa, kterými dominuje. Koupíme letenku a vyrazíme.

Máme v hlavě plán cesty, ale nebojíme se improvizovat a ve většině případů na to také dojde. Dáváme na doporučení ostatních „batůžkářů“ či místních lidí a zavítáme tam, kam jsme se původně vůbec nechystali nebo co průvodce ani neuvádí. Vyhledáváme spíše nepříliš turisticky vytížená místa, což je v dnešní době docela těžké.

Kde se vám líbilo zatím nejvíc?

Zatím jsem toho zase tolik neprocestoval, abych mohl s nadhledem srovnávat, ale z míst, které jsem navštívil, mě nejvíce okouzlil Nový Zéland. Myslím si, že tohle je ideální země pro život.

Stalo se téměř pravidlem, že jednou za rok letíme s bratrem na tři až čtyři týdny do jihovýchodní Asie. Každá tato země má své pro a proti, ale vždy nás zaujme svým kouzlem, krásou a pohostinností místních lidí. Snažíme nahlídnout hlavně k pobřeží, kde většinou nafotíme 75 % snímků. Na druhou stranu, vnitrozemí bývá méně turistické a tím pádem lidé pohodovější, upřímnější a člověk pozná zemi takovou, jaká ve skutečnosti je.

Clairmont Pier #1, Lowestoft, Suffolk, England 2010, foto: Martin Frolich

Všechna místa vidíte černobíle? Neuvažoval jste někde nad barvou?

Poslední naše cesta byla do Vietnamu. Tam jsem používal jak zmiňovaný Hasselbald 500 C/M s filmem Ilford Delta 100, tak Canon 30V plus Kodak Portra 400 na snímky lidí a života kolem nás. Ač barevné podání tohoto filmu působí velice pěkně, pocitově upřednostňuji černobíle snímky. Je ale pravda, že kolikrát překrásnou scénu nevyfotografuji jen proto, protože nemám založený barevný film a vím, že v černobílém podaní snímek nebude vůbec působit.

Žijete dlouho v Anglii. Můžete přiblížit, kde konkrétně a jak dlouho už tam jste?

V UK žiju čtyři roky a bydlím nedaleko Oxfordu. Anglii mám rád, i když hodně lidí nadává na počasí, mně to naprosto vyhovuje. Dokonce bych si přál více pochmurných a deštivých dní. Ostrov nabízí spoustu překrásných míst k focení – objekty na pobřeží, osamělé stromy, staré hrady či rozpadlé domy ve vnitrozemí, které se stávají stále častěji mým oblíbeným motivem.

  
Yacht Pier #1, Wales 2010 | Mui Ne Sand, Vietnam 2011, foto: Martin Frolich, 2×

Navštěvujete v Anglii výstavy, setkáváte se tam s jinými fotografy? Zkuste to porovnat se situací v Čechách, co se týče umělecké tvorby.

Přiznám se, že tu moc na výstavy nechodím, ale je to také způsobené tím, že ne moc často tu vystavuje fotograf, který mě svými snímky zaujme. Ke konci roku mám naplánovanou cestu do Londýna, na výstavu Michael Kenna. Za výstavou jsme už jeli do Paříže a Amsterdamu, Anglie se mi zda na výstavy slabší.

Mám tu spoustu přátel, ale až na bratra se tu nikdo intenzivněji o fotografování nezajímá. Většinou vyrážíme na fotocesty po UK sami dva, ostatní by se s námi stejně jen nudili. Dokážeme zůstat na jednom místě, u jednoho objektu hodiny a pro člověka, který nefotí, je to ztracený čas. Ne, že bych dělal jeden snímek stále dokola, ale když je na to čas, rád si počkám na vhodné světlo, příliv, odliv nebo jen tak hledám tu nejlepší možnou kompozici.

Říkáte, že bratr je také fotograf. Ale když fotíte na stejným místě, za stejných podmínek, nemáte potom také stejné fotky?

Ano, věnuje se také focení a začal s tím asi o dva roky dřív než já. Cesty do zahraničí podnikáme spolu a stejně tak jezdíme společně na různé fotovýlety po okolí.

Někdy stačí být na stejném místě o hodinu dříve či později, na objekt nahlížet z jiného úhlu, zvolit jiné ohnisko nebo expozici a výsledná fotografie vypadá zcela jinak. Používáme stejnou techniku, ale myslím si, že naše fotografie jsou rozdílné. Mnohokrát se stane, že například molo, které jsem fotografoval, najdu na obálce fotografického časopisu od jiného autora. Krásná místa jsou prostě magnetem fotografů, s tím se nedá nic dělat. Jde o zdravou konkurenci, záleží na tom, kdo bude ve správný čas na správném místě.

Marina Bay Sands #1, Singapore 2011, foto: Martin Frolich

Když se ještě vrátím k výstavám, nechystáte nějakou i vy v Anglii? Prezentujete tam veřejně své snímky?

V UK zatím žádnou výstavu nechystám, ani jsem se o to zatím nepokoušel. Běžně vystavuji snímky na veřejných fotoserverech, ať už českých nebo zahraničních. Kompletní galerii mám na svých stránkách a na Facebooku. Měli jsme společně s bratrem tři výstavy v Čechách, ale organizovat vše na dálku není zrovna jednoduché.

To věřím. Vracíte se vůbec ještě do Čech?

Do Čech jezdívám jednou za rok, někdy dvakrát. Mám skvělou rodinu a vždy se moc těším na setkáni s nimi. Bohužel tam nemám čas na focení, i když mám v hlavě hodně míst, které bych chtěl v Čechách jednou navštívit.

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že mezi vaše oblíbené fotografy patří Michel Rajkovic a Rob Cherry. Podobnost vašeho stylu je zjevná. Je to tak, že se jim snažíte přiblížit? Hledáte v nich inspiraci?

Podobnost stylu tam určitě je. Znám oba autory, ale nemyslím si, že se jim snažím přiblížit. Rád se podívám na jejich díla, ale kdybych hledal inspiraci, nakouknu jinam. Třeba už zmiňovaný Michael Kenna je pro mě velice kvalitní autor silných fotografii.

Inspirace se dá nečerpat téměř všude, mě většinou inspiruje právě to místo, nálada tam. Ve většině případů je to tak, že když je lokalita, kterou chci fotografovat, poblíž, najdu vhodné místo a pak jen čekám několik dní, někdy týdnů, ale třeba i rok na počasí. To když například potřebuji sníh. Takže vyrážím dobře naladěn a vnímám kolem sebe každý, byť jen nepatrný podmět, který mě právě dokáže mnohdy inspirovat.

  
Swanage Old Pier #1, Dorset, England 2009 | Day vs. Night, Poole, England 2010, foto: Martin Frolich, 2×

To je to, co na „krajinkářích“ obdivuji - jejich vytrvalost...

Myslím, že vytrvalost je potřeba u každého druhu fotografie. V dnešní době, kdy má téměř každý digitální fotoaparát nebo pořizuje snímky na telefon, není vůbec těžké s tímto koníčkem začít. Pokud se ale chcete ve fotografii najít, lze to pouze vytrvalostí.

Tak jako v běžných věcech, tak i ve fotografování se člověk neustále vyvíjí a trénuje oko. Talent, vidět věci dříve, nežli snímek vyfotografujete a umět si jej představit tak, jak bude posléze zaznamenán na filmové políčko, patří k dobrým předpokladům stát se kvalitním fotografem. Takových fotografů je jenom hrstka a já jsem rád, že si mohu jejich díla užívat.

Často tu zmiňujeme výraz „minimalistická fotografie“. Zajímalo by mě, zda jste minimalista i v životě.

Nevím přesně, co by to znamenalo být jako člověk minimalista. Minimalistickou fotografii vnímám tak, že méně je více, protože ne vždy musí být vše jasné na první pohled, dokonce někdy ani na ten druhý. Harmonie tvarů, obrazců a seskupení tvořené ze světla a objektů, které ztrácí svůj původní význam a přebírají na sebe podobu něčeho úplně jiného a jen jako celek dávají smysl. Fotografie jsou mnohdy obrazově prázdné, ale plné pocitově – až to člověka donutí k zamyšlení.

Netuším, zda se to dá přirovnat k povaze člověka, kdyby snad ano, nedokážu ani tak odpovědět, zda jsem minimalista i v životě.

Eight Trees, Adderbury, England 2010, foto: Martin Frolich

Co považujete za svůj největší úspěch?

To je dobrá otázka (úsměv). Možná právě to cestování, že jsem měl možnost setkat se osobně s odlišnou kulturou lidí v jejich přirozeném prostředí a nahlédnou jim trochu do života. Hodně mě to obohatilo a donutilo dívat se na svět trochu jinýma očima.

Jste člověk co si stanovuje cíle?

Cíle si nedávám a neplánuju nic zásadního dlouho dopředu. Spíš žiju pro dnešek a zatím mi to tak vyhovuje. Neříkám však, že se to nemůže změnit, ale v současné době jsem spíš poutník bez větších závazků.

Cat Ba Boat, Vietnam 2011, foto: Martin Frolich