Díky Leica Gallery Prague se české publikum mohlo seznámit s tvorbou takových fotografů jako Helmut Newton, Anton Corbijn nebo Mary Ellen Marková. Kočovný život ve vlaku trval tři roky, než projektu podtrhly nohy chybějící finance. Následně ovšem Leica Gallery Prague opět otevřela stálé prostory v centru Prahy.
Jak jste se dostala k profesi galeristky?
Náhodou. Pracovala jsem jako fotoeditorka v reklamních agenturách ve Švýcarsku a Německu. Když jsem začínala, rok jsem dělala asistentku technickému fotografovi. To znamenalo vláčet těžké stativy a jednou za měsíc se smět podívat do hledáčku. Focení mě bavilo, ale nepropadla jsem mu – editorská práce mě zajímala víc. Naučila jsem se díky ní posuzovat fotografie, „vidět“ je.
V roce 1994 jsem se vrátila zpátky do Česka – chtěla jsem manželovi ukázat, kde jsem se narodila, a jemu se tu zalíbilo natolik, že tady chtěl žít. Záhy jsem čekala dítě, a protože jsem věděla, že v této situaci těžko seženu zaměstnání, rozhodla jsem se osamostatnit. Tehdy u nás neexistoval zásilkový obchod s fotovybavením pro profesionály, a tak jsem pod názvem Amadeus Prague začala podnikat v této oblasti.
foto: Renné Buri
Získala jste tedy kontakty mezi fotografy…
Ano, tak jsem se seznámila s profesionály. Hodně z nich pracovalo s Leikou a neustále se ptali po hledáčcích a objektivech. Vydala jsem se proto – v devátém měsíci těhotenství – na veletrh Photokina, vyhledala stánek Leiky a řekla jim, že v Česku je zájem o jejich příslušenství. A oni se mě rovnou zeptali, jestli nechci provozovat zastoupení. O to přitom žádalo množství českých firem, jejich nevýhodou ale bylo, že se této značce nevěnovaly výhradně.
Zástupci Leiky mi po čase nabídli možnost hostit putovní výstavu Leica’s Magic Moments. Ta představovala po jedné fotografii od slavných světových „leikařů“, a já jsem se ji rozhodla doplnit o snímky českých autorů. S Leikou tady pracovali slavní fotografové jako Pavel Štecha, Václav Chochola, Miroslav Hucek nebo Jaroslav Kučera – během pár dní jsem měla dvacet pět vášnivých „leikařů“.
Výstavu jsem umístila do ambitu Františkánského kláštera, kam na ni za necelý měsíc přišlo okolo 18 tisíc návštěvníků. Byla tedy úspěšná a mě to bavilo, a tak jsme se s manželem rozhodli pronajmout si prostory pro galerii. Začínali jsme v malé výstavní síni na okraji Nuslí, kde jsme se cíleně věnovali českým autorům. Začali jsme Václavem Chocholou, představili Danu Kyndrovou, Jana Šibíka… Každý měsíc jsme uváděli jinou výstavu, vystřídalo se dvacet, pětadvacet autorů. Výstavy byly přístupné zdarma, velmi komorní, ale dobře jsem se při jejich přípravě seznámila s autory.
Ovšem jak dělat výstavu jsem se naučila až na velké expozici Sebastiãa Salgada v Mánesu. Tehdy jsem si také uvědomila, že mě obchod vůbec netěší a ze dne na den jsem ho předala, nějakou dobu jsem si ještě ponechala zastoupení Leiky. Začala jsem hledat velkou galerii, a krátce nato už jsme se ucházeli o prostory na Pražském hradě.
Kdy jste získali logo Leica Gallery Prague?
Zástupci vedení Leiky mi ho oficiálně předali při výstavě Sebastiãa Salgada v roce 2001 v Mánesu.
Nelákalo vás někdy vystavovat i jiné druhy výtvarného umění?
Vůbec ne. Často jsme do toho byli tlačeni – chtěl u nás třeba uspořádat výstavu profesor Knížák. Já se ale od svých dvaceti zabývám fotografií a zhruba od pětadvaceti je to moje živobytí. V tom se vyznám.
Navíc jsem přesvědčena, že každá galerie by se měla vyhranit jasnou koncepcí. V Česku to mnohdy funguje tak, že nevystavují ti, kdo jsou dobří, ale ti, kdo za to zaplatí.
foto: Sebastião Salgado
Veřejnost vnímá práci galerie jako pořádání výstav. Co dalšího máte na starosti?
Protože nás z více než 80 % živí vstupné, je jádrem naší práce propagace výstav, úsilí dát o nich vědět.
V této chvíli už připravuji program na příští rok. Když plánujete uvést nějakého proslulého fotografa, je nutné si s ním pořád dopisovat, připomínat se. Ti nejlepší umělci obvykle mívají ve věcech největší chaos. Takže sháníte texty, necháváte je překládat, musíte se o autorovi co nejvíc dozvědět, přemýšlíte, kam by bylo nejvhodnější fotografie umístit...
Dále se snažíme přispívat k povědomí o české fotografii – pravidelně obesíláme zahraniční galerie bulletinem, kde je upozorňujeme na zajímavé snímky.
Výstava workers v galerijním vlaku
Jak tvoříte dramaturgii výstav?
Prvním kritériem je, aby se nám práce daného fotografa líbila. Chceme ukazovat špičkové tvůrce, předvést, jak vysoko je laťka ve světové fotografii, vysvětlit, proč jsou René Burri, Elliott Erwitt nebo Mary Ellen Marková slavní. Jedním projektem v roce pokaždé poukazujeme na některé závažné společenské téma. A jedna výstava do roka je naopak komerční – v tom smyslu, že je postavená tak, aby byla atraktivní a měla vysokou návštěvnost.
V roce 2003 nám třeba uživila celou galerii výstava Helmuta Newtona, další rok výstava snímků Audrey Hepburnové. Umělecká hodnota a to, co přitáhne davy, přitom nemusí být v rozporu. Když ale chci kvůli svému svědomí či přesvědčení ukázat snímky Rahgu Raie dokumentující tragédii v Bhopálu, vím, že přijde deset lidí denně, a musím si na to vydělat nějakou hodně navštěvovanou výstavou.
foto: Elliot Erwit
Může si tedy galerie na sebe vydělat? Úspěšný soukromý galerista Jiří Švestka v rozhovoru pro Reflex řekl: „Snažíme se fungovat tak, abychom granty na výstavy v České republice nebo katalogy využívali jen výjimečně. (…) I mně by stačilo, kdyby si třeba pražský magistrát čas od času koupil dílo některého našeho autora.“ Jak je to podle vás? Potřebuje soukromá galerie kulturní granty a státní dotace?
Švestkova galerie především funguje na úplně jiném principu – je to galerie zaměřená na prodej děl autorů, jež zastupuje. My jsme výjimečná instituce, a to i oproti západní Evropě, protože jsme nezisková organizace a neživíme se prodejem. Snažíme se prodávat české autory, ale spíše s cílem podpořit je a tržní hodnotu české fotografie. Co vyděláme, plyne zpět do toho, abychom se dostali na veletrhy.
Myslím, že v našem prostředí galerie bez pomoci nemůže přežít. Nelíbí se mi ale, že u nás často galerie díky těm správným kontaktům získá levné prostory od města, k tomu grant, a potom ještě své dotované prostory pronajímá.
Plánujete opět reprezentovat české fotografy na veletrhu Paris Photo?
Letos to už nestihneme, na Paris Photo je nutné se hlásit rok předem. Loni jsme neměli pevný prostor, bez kterého přihláška nemá cenu, v každém případě ji ale podáme na příští rok. Letos se prý hlásilo přes 300 galerií a přijali jen okolo 75. My jsme byli výjimkou, protože nás vzali hned napoprvé, ale třeba Leica Gallery Vídeň o účast na veletrhu neúspěšně žádá už osm let.
foto: Pegy Sirota a Mary Ellen Mark
Jaká mají pořadatelé kritéria?
Vím, proč jsme v roce 2003 tak rychle uspěli. Vyčlenili jsme se tím, že budeme prezentovat výhradně české autory – tehdy tam taková vyhraněnost chyběla. Dnes už je běžnější, že německé galerie se s podporou státu zaměří na prezentaci německých autorů atd.
Jak vypadá vaše fotografická sbírka?
Tu jsem teď v rámci aukce, na které jsme sháněli peníze na rekonstrukci prostor, z větší části rozprodala. Bývá nicméně zvykem, že nám fotografové po výstavě jednu nebo dvě fotografie věnují – obvykle je to dar pro mě osobně, vnímám to ale tak, že náleží galerii.
foto: Mary Ellen Mark 2×
Nakupujete i snímky českých fotografů?
Rádi bychom, ale zatím nám na to nezbývají peníze – spíš jsme pořád jednou nohou v bankrotu.
Máte mezi zahraničními nebo i našimi galeriemi nějaký vzor?
V České republice nejvíc obdivuji Galerii Rudolfinum a jejího ředitele Petra Nedomu. Tomu se daří získávat autorské výstavy, což se tady takřka nedělá, protože je to strašně drahé. A především představuje slavné umělce v době, kdy jsou na vrcholu popularity a o jejich výstavu stojí všichni.
Vyjedete ještě někdy s vlakem na koleje?
Německá banka Hypothekenbank Essen plánuje projekt, ve kterém bychom vlakem propojili maďarskou Pécs a německý Essen, jež budou v roce 2010 Evropskými hlavními městy kultury. Takový projekt by mě bavil, navíc bych ho mohla sama vymyslet a zadat fotografům. Měl by obsahovat fotografie mapující proměnu někdejší industriální éry v dnešní dobu služeb a digitalizace. Trasa by vedla městy jako Brno či Ostrava až do Essenu, kde lze tyto tendence dobře doložit – třeba na proměně brněnské Vaňkovky, v Essenu jsou dnes v bývalých továrních halách mimo jiné i lyžařské sjezdovky.
Avšak po zkušenostech, které s vlakovými výstavami mám, bych podobný projekt dělala jen s rozpočtem, ze kterého dokážu zaplatit lidi.
foto: Helmut Newton
Jaký byl rozpočet výstav ve vlaku?
Pokaždé okolo 3,7 milionu korun, žádná z výstav na sebe ale nevydělala. Největší část peněz, přes milion korun, spolkne personál. Druhou velkou položkou jsou tiskoviny – propagace ve dvaceti městech zkrátka něco stojí. Tiskoviny a jejich výlep stály okolo 600–700 tisíc. K tomu samozřejmě platíme zápůjčné, zajišťovali jsme různé úpravy na vlaku – jeden rok jsme ho vymalovali a bylo to hned 300 tisíc. Výstavu portrétů Antonína Kratochvíla jsme zase vyráběli – to přišlo na 180 tisíc.
Nevýhodou je, že u nás nefunguje dobrovolnictví. Západní galerie, které se podobně jako my zaměřují na neziskové projekty, pracují v úplně jiném prostředí. Především mají podstatně větší podporu státu, jsou tam ale také mnohem jednodušší tržní podmínky s větší podporou umění – sponzoři dnes často přecházejí od sportu ke kultuře – a nadto jim pomáhají právě dobrovolníci.
Při vlakové výstavě jsem inzerovala, že hledáme dobrovolníky, ale vesměs každý chtěl určitou hodinovou odměnu. Než se tu koncept dobrovolnictví, touha dělat něco pro zprostředkování nějaké myšlenky nebo pro druhé, ujme, bude to ještě chvíli trvat.
foto: Antonín Kratochvíl
Obecněji vzato, budete se nadále snažit o výstavy ve veřejném prostoru? Plánovali jste například vystavit v pražských výlohách soubor fotografií chartistů.
Chartisty na podzim jsme bohužel finančně nezvládli – jednak jsme nesehnali sponzora, navíc nás nemile překvapilo, že jsme nedostali ani grant. Zvolili jsme tedy formu projekce. Největší náklady totiž představovaly zvětšeniny, umístění ve výlohách by nebyl tak velký problém. Projekce má ovšem tu výhodu, že ji lze předvést kdekoli.
Snímky ještě využijeme, protože na závěr letošního roku plánujeme projekt „Kdo nezná minulost, nemá budoucnost“. V jeho rámci bychom měli fotografie chartistů vystavovat i v prostoru pasáže Rokoko.
Veřejný prostor je pro mě opravdu důležitý, proto mě ostatně bavil i vlak, kterým jsme mohli přivézt výstavu k lidem, kteří by jinak nepřišli. Mám velkou radost, že budeme mít v září příležitost uspořádat ve stanu na Václavském náměstí pro městskou část Praha 1 výstavu snímků Viléma Kroppa z 50. a 80. let s názvem „Na Václaváku o Václaváku“. Přiřadíme sem i projekci snímků vítězného návrhu budoucí podoby Václavského náměstí.
Jak dopadl projekt Každý z nás je umělec, přidružený loni k vlakové výstavě? Byl plánovaný na tři roky, proběhly dva.
Poslední plánované téma možná ještě doplníme, i když asi jen internetovou formou. Musím ale říct, že výsledky byly dost slabé, výstavu, pod kterou bych se mohla podepsat, ze soutěžních příspěvků nesestavíme. Po této zkušenosti už bych asi širokou veřejnost k focení nevyzývala.
foto: Oldřich Škách
Kteří čeští fotografové mají šanci se dobře prodávat?
Hodně se u nás starám o klasické autory. Když jsme tedy poprvé přišli na Paris Photo, byli jsme velice konzervativní stánek. Až jsem měla pocit, že jsme na špatném místě, že mi chybí mladí autoři – je to ostatně veletrh současné fotografie. Druhý rok jsem se proto začala rozhlížet a hledat novější trendy. Přitom jsem zjistila, že i mladí jsou konzervativní. Šli jsme až ke studentům, a přesto nikoho nenašli. Až teď po letech se tady ve fotografii začínají ukazovat mladí tvůrci, u nichž je vidět, že mají vlastní přístup, nikoho nekopírují.
Velmi mě zaujala soutěž Frame, která má špičkovou úroveň – právě tam bych hledala autory, které bych na Paris Photu prezentovala.
Můžete někoho jmenovat?
Velmi mě zaujaly práce Andreje Balca, unesená jsem z Terezy Vlčkové, moc se mi líbil projekt Kamily Musilové „Plyš myslí, že je víc“.
Jana Bömerová
Narodila se roku 1962 v Československu, odkud ve 14 letech odešla s rodiči do Německa. Po ukončení studií pracovala jako obrazová editorka v reklamní agentuře ve švýcarském Lucernu. Po návratu do Česka provozovala zásilkový obchod s fotovybavením Amadeus Prague, jako galeristka působí od roku 1996, od roku 2001 získala její galerie statut Leica Gallery Prague
Které fotografy byste chtěla českému publiku představit v budoucnu? Máte svůj kurátorský sen?
Teď máme malou galerii, ale já se neumím vzdát velikých projektů. Snažím se proto prosadit, abychom vždy jednou za rok dostali prostor v nějaké velké výstavní síni, jako je třeba Mánes. Příští rok bych chtěla k šedesátinám udělat velkou retrospektivu Robertu Vanovi. Určitě chci do České republiky přivézt Davida LaChapelle, Jamese Nachtweye, a byla bych velmi ráda, kdyby se mi podařila retrospektiva Richarda Avedona. Ten má ale závratné zápůjčné 100 tisíc dolarů, takže na tom budu pracovat hodně dlouho.
Článek vyšel v časopise DIGIfoto 06/2008