Pan Eastman, majitel firmy Kodak, vybudoval svou firmu na dvou pilířích. Tím prvním bylo praktické využití vynálezu svitkového filmu na více záběrů. Tím druhým se stalo zpřístupnění vynálezu fotografie ne snad širokým masám, ale všem, kdo si ji mohli finančně dovolit. Fotografický přístroj zákazník koupil už nabitý filmem a po jeho naexponování jej celý odnesl zpět do obchodu. Příslušný pracovník vyjmul použitý materiál k dalšímu zpracování a do kamery vložil nový. Vše podle oficiálního hesla firmy Kodak: Vy stisknete tlačítko, my zařídíme zbytek. To vše již od konce devatenáctého století.
Dnes – více než o sto let později, platí toto staré heslo pro většinu majitelů fotoaparátů stejně, jako tenkrát. A je to tak v pořádku. Pro jejich rodinnou a památeční fotografii nepotřebují vědět nic o osvitu, clonách a hloubce ostrosti. Vysvětlováním významu expoziční pružnosti nebo závislosti šumu na velikosti čipu je unudíte k pomalé a bolestivé smrti.
Absolutní většině majitelů fotoaparátů stačí ke spokojenosti pocit, že si ten Karlštejn, Sněžku, narozeniny či rozbalování dárků pod Vánočním stromečkem zaznamenali na věčnou památku. Domnívám se, že tito lidé jsou hlavními hybateli fotografického průmyslu od dob založení, již zmiňované, firmy Kodak. To oni živí různé fotolaby a ve své masovosti snižují ceny jak fotopřístrojů, tak i zpracování fotografií.
Tito lidé se považují za fotoamatéry (neživí se tím), a tak mnozí z nich získají dříve či později pocit, že by svou tvorbou měli oslovit i širší okolí. Takže se takový Franta (Pepa, Jirka, Soňa, Patrik, Jana atd.) poptá po známých, který fotoserver je podle nich nejlepší, zaregistruje se na něm a vloží první ze svých skvělých fotografií.
Až doposud bylo vše v pohodě a problémy byly minimální, pokud dotyčný alespoň občas nahlédl do manuálu fotoaparátu, kterým disponuje. Hluboká na obrázku šla s trochou dobré vůle poznat a ten mázlý flíček před ní… to přece není flek, ale teta Máňa. Každý přece ví, že tam byla s námi!
Hups…!!!
Že to neví?
Copak neznají Máňu? Proč?
Ignoranti!?!
A tak se autor fotografie smiluje a napíše, že na fotografii je teta Máňa, kterou má rád a proto ji vzal na výlet a…
…a zjistí, že ač tím zabodoval u ženy a kolegů v práci, tady teta Máňa vůbec nikoho nezajímá.
Zato alespoň některé lidi zajímá čitelnost snímku – ostrost, kontrast, barvy, kompoziční řešení, vyjádření myšlenky obrazu a spousty dalších hloupostí, o kterých dílem náš Franta (Mirek, Láďa, Eva, Zdeněk, Jana atd.) nikdy ani neslyšel a dílem sice slyšel, ale k životu vůbec, ale vůbec – nepotřeboval…
A z jasné, tak rovné a jednoduché cesty k fotografii se zmíněný Franta a spol. dostal rázem a bez jakéhokoliv upozornění na divokou, mnohaúrovňovou křižovatku, kde se různě široké a schůdné cesty kříží, prolínají i rozbíhají ve všech možných i nemožných úhlech. U většiny těchto křižovatek jsou sice jakési ukazatele směru, ale při bližším pohledu zjistí, že jde spíše o reklamní slogany, mající příchozího nalákat na tu zaručeně nejlepší z cest ke skvělé fotografii…
A tak se dotyční Frantové a spol. musí rozhodnout. Ti „chytřejší“ zařadí opatrně zpátečku a svůj fotopřístroj dále používají tak, jak to dělali doposud. Zaznamenávají si domácí výročí, dovolené a výlety, děti, které tak rychle rostou. Pokud se i přes dokonalost přístroje stane, že snímek není ostrý, dobře osvětlený, nebo čouhá z hlavy fotografovaného strom… vem to čert! Jsou to přece snímky pro nás a naše nejbližší, abychom tak snadno nezapomněli na krásné chvíle s nimi.
Ale menší skupině dotyčných to přece jen nedá a vykročí kupředu. Ještě netuší, že cest před nimi je mnoho, ale ta zpět k fotografické „nevinnosti“ se nenápadně uzavírá. Protože ať se vydají po různých širokých bulvárech podbízivé líbivosti nebo po strmých stezkách hledání, ztrácení a nalézání různých výrazových prostředků, už nikdy nebudou mít tu sebejistotu výletníka s tetou Máňou, kterému stačí stisknout tlačítko a jiní se postarají o zbytek…