…naschválníček, vytrvalý průvodce všech fotosmolařů, který neomylně nastrkuje mezi náš objektiv a vyhlédnutý záběr cokoliv, co dokáže snímek zkazit.
To, že schovávají ty části vybavení, které právě nejvíc potřebujeme, je společné pro jakoukoliv (i nefotografickou) činnost. Kolují notoricky známé příběhy o fotografech, kteří několik desítek kilometrů od domova zjistili, že baterie odpočívá v nabíječce na konferenčním stolku pod oknem a na jejím místě ve fotoaparátu výsměšně zeje prázdné místo. Já sám jsem byl svědkem opačného případu, kdy si autorka z Plzně do Jablonného v Orlických horách přivezla nejen nabíječku, ale i náhradní baterii - leč fotoaparát nechala doma. Podobnou situaci zažil snad každý, jejich obšírnější popisování by bylo jako nosit sovy do Atén. Existují však i daleko sofistikovanější projevy naschválíčků, už tak říkajíc oborově typické…
max. velikost | max. velikost
1. Válka růží... 2. Už jen malá kousek za zrcadlem...
Zamířím objektiv. Vyčkám na ten jediný, naprosto neopakovatelný okamžik, kdy se na zlomek vteřiny zastaví i vesmír. Zatajím dech a ještě jednou, naposledy, zkontroluji bezvadnou kompozici. Začnu stlačovat předem namáčknutou spoušť a… A v tom posledním zlomečku vteřiny, kdy už ani nejrychlejší nervové impulsy nejsou schopny zadržet ukazováček, který tiskne to tlačítko níž…kde se vzali, tu se vzali - naschválníčci.
…Jak jinak, než jejich působením vysvětlit třeba včerejší zážitek z tradiční českolipské Neckyády…Našel jsem si šikovné místo na samém okraji řeky Ploučnice. Pečlivě jsem zvolil dobrý výhled skrze větve na malou peřej. Davy lidí jsem nechal vlevo i vpravo a svah s hustým křovím za mnou byl slušnou zárukou, že mě nikdo neshodí do vody. Nerušenou vyhlídkou na místo, které slibovalo zajímavé záběry, jsem se ale těšil jen do chvíle, než se objevilo první plavidlo. Seděl jsem sice přímo u vody - to ano, ale… o krok dále – už ve vodě - byly tři velké kameny, po kterých zčistajasna začal poskakovat pětiletý klučík.
Na slušnou prosbu, aby si šel hrát jinam, mi odpověděl pohledem, který by jakákoliv televizní stanice - stojící o udržení licence - mohla vysílat až po dvaadvacáté hodině. Jediným výsledkem mé prosby bylo, že klučík ještě úporněji dbal na to, aby byl mezi mnou a plavidly. Přiznávám, že jsem si na kratičkou chvíli pohrával s lákavou představou. Lehce postrčit a přidržet u dna to milé a jindy jistě rozkošné dítě. Rodičům evidentně nescházel, když ho tam nechávali pobíhat. Ale velice rychle mi došlo, že co je mi souzeno, neošálím. Když tam nebude on, najde se něco jiného, co mi bude při fotografování překážet.
Jiný příklad: Přestože na každou veřejnou akci přijdu s předstihem a najdu si příhodné místo v první řadě, už tři minuty po začátku přede mnou stojí dva téměř dvoumetroví vazouni s mobily v rukou. Navíc ještě dobrý tucet nezvedených, nudících dětí, které neomylně nakráčí do každého záběru, který si přes široká záda těch vazounů, přece jen najdu.
A do třetice: Představte si malebnou silničku, kde poslední historicky doložený povoz byl kočár s císařem Josefem II. při inspekčním putování po Čechách. Chodíte k ní často, znáte nejlepší pohledy na ni a jen čekáte na tu pravou chvíli. Po dlouhé době je konečně správné světlo, mrak nad cestou má zrovna ten jediný možný vhodný tvar a navíc - hejno hus, co sem zalétlo úplnou náhodou ze svých odlehlých tras, si vyloženě žádá, aby bylo zvěčněno. Rozložíte stativ. Upevníte přístroj. Zkontrolujete vertikály a horizontály. Dvakrát rychle přeměříte světlo. Dál vše probíhá tak jak jsem popsal ve třetím odstavci … Na tu zapomenutou cestu, těsně před vás, najede zájezdový autobus s německými důchodci. Než jim vysvětlíte správnou trasu k jejich cíli, jsou pryč nejen husy a mrak, ale i vaše vize fotografie na titulní straně National Geographic.
Asi nemá cenu, abych pokračoval dalšími popisy toho, co naschálníčci dovedou. Každý z vás se s nimi už jistě setkal a předpokládám, že byste sami mohli dlouho vyprávět mnohem poutavěji a obsažněji než já.
Spoluzakladatel fotoagentury MAGNUM, slavný fotograf Robert Capa, kdysi pronesl známou a pravdivou větu v tomto smyslu: „Pokud není vaše fotografie dost dobrá, nebyl jste dost blízko“. Jenže pokud si na vás zasednou naschválníčci, vleze někdo (něco) mezi vás a fotografovaný objekt i když se budete pokoušet o makrozáběr pupínků na nose své oblíbené modelky za pomoci rybího oka. Nepodléhejme omylu, že toto se týká pouze fotografování lidí a mezi lidmi. A že já, s převahou snímků plotů, zdí a oken, znám tento problém jen vzdáleně a víceméně z doslechu. Těch různých breberek, pavučinek, lístků a stvolů travin, co jsem nasbíral, přestože na místě jistě nic takového nebylo… Občas jsem doma při pohledu na monitor velice překvapený, jak rafinovaní umí naschálníčci být.
P.S.
Nedávno mi jeden z kolegů prezentoval názor, který prý sám jen zaslechl a ještě nestačil vyzkoušet. Naschválníčky od vaší fotobrašny údajně spolehlivě zažene to, že do ní necháte vyšpinit kočku. Před tímto důrazně varuji. Kočku jsem do své brašny vyšpinit nenechal, náš kocour to kdysi udělal sám. Přišel jsem o oblíbený objektiv a puch, který mě následující měsíce doprovázel, odpuzoval snad mouchy, ale pro naschválníčky byl něco jako neodolatelný feromon pro nadržené můry a jejich činnost v mé přítomnosti ještě zintenzívněla.
V únoru jsem na mém blogu popisoval Velké spiknutí výrobců kabelů, kterými spojujeme své optické přátele s počítači. Ale my prožíváme problémy, které i při nejlepší vůli nejdou přičíst na vrub vadným kabelům. Dnes už je mi jasné, že jejich zdrojem jsou právě naschválníčci.