Krajina kolem nás ukrývá mnohá tajemná a magická místa. Jak ta divoká - dotčená rukou člověka jen málo, tak ta urbanizovaná i stovky či tisíce let, o té městské nemluvě. Senzibilové hovoří o proudech podzemních energií, které se kříží, násobí a zase ztrácí, maje jednou kladný a jindy záporný vliv na psychiku lidí v jejich blízkosti. Nevím a možná ani vědět nechci, co je na těch řečechrelevantní, a co je jen civilizační folklór, nahrazující hejkaly a bludné kořeny našich – televizními pořady neosvícených – předků.
Jsou místa tajemná svou přírodní krásou, jinými nesmazatelně prošly dějiny a jsou místa, která promlouvají k vnímavému posluchači svým geniem loci. Znám jich mnoho. Ale o těch teď hovořit nechci.
Dnes bych chtěl poukázat na místa, která mají magickou přitažlivost pro majitele fotoaparátů. Snad křížení nějakých silových sfér, snad podzemní bludné proudy se uzlí a přitahují optiku strojků na obrázky. A nutí, v určitých bodech krajiny, dělat uživatele těchto aparátů věci tolik… podobné.
Seděl jsem jednoho letního dne na malém balvanu u vstupu do hradu Kokořín. Bylo krátce po poledni, slunce mi žhnulo do zad, já si vychutnával cigaretu a pozoroval návštěvníky hradu, kteří přicházeli proti mně. Každý majitel fotoaparátu (doslova) seřadil skupinku, se kterou přišel na můstku před branou a proti tomu až neskutečně ostrému a tvrdému slunci radostně exponoval. Pak předal svůj fotoaparát někomu dalšímu, aby mohl být také zvěčněn.
Jedna rodinka si všimla, že tam sedím jen tak zbůhdarma a požádala mě, jestli bych je tou jejich krabičkou mýdlovou nezachytil všechny společně. Snažil jsem se jim vysvětlit, že toto stanoviště v této chvíli z nich udělá pouze černé siluety před ještě černější stěnou s kusem přepálené oblohy nahoře… Nechtěli mě slyšet a dali mi velmi čitelně najevo, že když jsem líný zvednout zadek z toho kamene, tak se holt na střídačku vyfotí sami. Nakonec jsem nevydržel, ten zadek zvedl a ty černochy v tunelu jsem z nich – k jejich radosti – vycvakl.
max. velikost
1. Kouření škodí zdraví.
Akce Den s policií na autodromu v Sosnové u České Lípy. Tisíce lidí sledovaly ukázky práce Integrovaného záchranného sboru a většina fotoaparátů dělala lépe či hůře záběry podobné tomuto.
Já jsem si v prodlevách mezi jednotlivými ukázkami našel i jiný, zajímavý objekt pro zaznamenání na čip mého fotopřístroje (viz ostatní foto). Je to povrch gumových protinárazových barier kolem dráhy.
Úplně jiný den, úplně jiný kraj a zcela odlišné počasí. Jednoho velice pošmourného dne jsme se ocitli v parku před zámkem Hluboká. Nízká oblačnost nám připomínala déšť, který skončil před necelou hodinou, a napovídala, že další várka vody z nebes nás ten den ještě čeká. Postával jsem kousek od zámku a vyhlížel rodinu, která se rozprchla po areálu. Přitom jsem si všiml, že jen asi patnáct metrů ode mne je zase jedno z těch magických míst. Nebylo nijak označené a nelišilo se od jiných částí parku. Jen jedna věc se tu děla pravidelně.
Takřka každý majitel fotoaparátu se na tom místě, co mělo asi dva metry čtvereční, zastavil, pozvedl svého miláčka nahoru a exponoval stěnu a věž se vstupem do zámku. Hezky zdola nahoru a proti té úplně šedé obloze. Všichni z jednoho místa a jedním směrem. Za těch asi dvacet minut, co jsem tam vydržel, se dali počítat na desítky a chvílemi tvořili trochu nervózní frontu na to jediné správné fotografické místo. Určitě to nebyla jen záležitost té chvíle, protože mnohé fotografie Hluboké, na které jsem narazil při návštěvách fotowebů, jsou evidentně exponované právě z něj.
A ve stejném duchu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Podobných bodů, často tak malých, že se na ně vejde jen jeden fotografující člověk, je – asi jako rytířů pod Blaníkem – nepočítaně. Výsledkem je inflace více, ale spíš méně zdařilých snímků, které jsou si navzájem podobné tak, že splývají do šedivě beztvaré masy.
Nedávno jsem si na tohle téma psal s kolegou Rudy Chorvatem, který už několik desetiletí bydlí za Atlantikem. Ten mi tvrdil, že v USA už nemusí fotograf vůbec tápat a vymýšlet záběry. Prý tam vycházejí tištěné průvodce těchto oblíbených bodů, ze kterých se dozvíte kdy a jak nejlépe vyfotografovat tu či onu pamětihodnost s přesným vyznačením místa kde má fotograf stát. Takže – pokud budete mít dobré světlo, správnou denní i roční dobu, dávku štěstí a mnoho vlastního umu, může se váš snímek skoro podobat pohlednici, kterou si koupíte u stejného stánku jako toho průvodce.
Asi není nad to mít to samé jako soused a jeho soused a jeho…aneb být výborným fotografem je přece tak snadné… a pokud takové snímky zůstanou založené v domácích albech, pro potěchu autora za podzimních plískanic, tak proč ne. Jenže ambice jsou občas nepřímo úměrné schopnostem i ochotě k sebereflexi a taková díla bývají předložena k pochvale na fotoserverech.
Jsou lidé, kteří léta i desetiletí fotografují nějaký motiv právě z takového bodu. Trpělivě čekají na to, až se obloha i země spojí a zazpívají to své TEĎ a oni budou moci zmáčknout spoušť v očekávání zázraku, že právě nacházejí svůj svatý fotografický grál. Roky promýšlejí každý detail a valér výsledného obrazu.
Jsou lidé, kteří sice nehledají odpovědi na nezodpovězené otázky, ale dobře ví, že nejen místo a nasměrování objektivu dělají fotografii. Že musí najít tu pravou chvíli, kdy jsou všechny součásti v rovnováze, aby vznikla dobře prodejná reprodukce reality. I poctivé řemeslo chce své.
S takovými lidmi nemůžu, coby náhodně procházející fotograf, přece soutěžit. Tak si raději najdu nějakou maličkost, detail, který uniká všeobecné pozornosti a ten se snažím zachytit tak, aby zaujal nejen mě. A Hradčany, Sněžku, Karlštejn či Lipenské jezero svých jejich velkolepostech si raději koupím na pohlednici od někoho, kdo tomu věnoval mnohem více účelně vynaložené energie. To není snobismus. Jako nemám v oblibě obrázky slunečnic „skoro jako od Van Gogha“ či tak oblíbené variace na Munchův Křik, tak se nesnažím soupeřit s fotografy a fotit ala ... někdo jiný.
A pokud to už udělám, pokud mi něco řekne, ZKUS TO!, tak nemám potřebu ty pokusy ukazovat lidem, kteří na první pohled poznají, že napodobuji jen někoho, kdo už dávno a lépe tenhle motiv zpracoval. Jsem ovlivněný mnoha autory, ale hledám vlastní cesty, svůj pohled na svět.
A tak jsem se dostal od magických míst v krajině zase k člověku. Možná to bude tím, že magie není v krajině, ale v nás lidech. My si ji jen do té krajiny promítáme a vnímáme zpětnou vazbu. Čím více ji v sobě máme nastřádáno, tím více jsme schopni ji dostat zpět. A pokud jen ve spěchu pobíháme z místa na místo s pocitem, že jsme už před chvílí měli být někde úplně jinde, abychom mohli fotografovat další skvělý záběr, tak magie zůstane někde mimo nás a nám se nemá co vracet. Je to jako se vším – když něco nedáme – nic nedostaneme.
Sežeňte si (pokud ji nemáte) knihu próz Všechny krásy světa od Jaroslava Seiferta a přečtěte si povídání o tom, jak pan Sudek fotografoval Prahu. Stojí to za to. Kolik času a úsilí tento mistr obrazu věnoval procesu exponování svých fotografií, aby často i on nakonec zjistil, že to co cítil a viděl, do těch snímků opět nedostal. A to měl tenhle pán v sobě magie jako málokdo. My v sobě máme té magie daleko méně, ale někde v nás jistě je. Zkusme ji najít, namísto hledání míst, která už obsadili jiní. Možná pak nebudeme mít fotky skoro jako ty, co jsme viděli v časopisu, ale budou naše a budou vypovídat nejen o místě, kde jsme byli, ale i něco o nás.