Pavel Vančát: V Londýně jsou studenti mnohem ambicióznější

Soutěž studentských prací StartPoint: Prize for Emerging Artists není omezena žádnými výrazovými prostředky. Nejčastěji se tu setkáte s videi, ale různost jejich podání je natolik široká, že by nebylo správné hodit je do jednoho pytle.

Narazíte tu i na klasičtější formy vyjádření, jako je malba nebo fotografie. Jak ale říká hlavní kurátor této soutěže Pavel Vančát, kterého jsme si přizvali k rozhovoru: „Některý umělcům už je dnes jedno, jaké médium použijí.“ Výstava potrvá do 8. října.

StartPoint: Prize for Emerging Artists je soutěž, kterou oslovujete studenty vysokých uměleckých škol. Můžete nám ve stručnosti říct o tomto projektu víc? Jaký je váš záměr?
Snažíme se udělat stručnou, ale ojedinělou sondu toho, jak vypadá nejsoučasnější nastupující evropské umění. Z každé umělecké školy vždy vybereme jednoho člověka, který postupuje do finálního výběru. Původně jsme se zaměřovali pouze na české školy, letos už máme v soutěži celkem 37 škol z 18 zemí. Z toho vzniká docela zajímavý výběr toho, jak vypadá na různých místech Evropy rodící se umění. Samozřejmě to je jen zlomek toho, co všechno vidíme. Myslím si ale, že výstava vypadá rok od roku lépe a za sebe jsem s letošní expozicí spokojen zatím nejvíce.

 
Andrei Mateescu: The Hyper, digitální fotografie, dibond, 80 × 80 cm

Hlásí se k vám školy samy nebo je oslovujete vy?
Některé školy se samy přihlašují, ale spíš je vybíráme my. Zaměřujeme se na školy, které jsou zajímavé a progresivní. Takto jsme třeba přizvali k účasti Royal Academy of Arts v Londýně či Universität der Künste v Berlíně a další.

Jak hodnotíte úroveň uměleckých škol obecně a jak moc se liší české školy od těch zahraničních?
Liší se čím dál tím méně. Pražské školy obstojí relativně dobře i v evropském měřítku a u ostatních škol z jiných měst se to liší rok od roku. Letos zvítězil v kategorii českých cen umělec, který je sice z Izraele, ale studoval na pražské VŠUP. Zrealizoval zajímavý projekt o Íránu, který ale vlastně mohl vzniknout kdekoliv jinde v Evropě. Lepší věci začínají být zcela internacionální, dokonce mám pocit, že se z těch prací ztrácí taková ta typická českost, což je svým způsobem vlastně dobře.

A kvalita? Já mám pocit, že to strašně souvisí s tím, jak jsou v tom daném městě rozvinuté galerie a místní instituce a jak je město velké a bohaté. Je rozdíl přijet do školy do Amsterdamu, do Londýna nebo do Prahy. V Londýně jsou studenti mnohem ambicióznější a dravější než u nás. Myslím si však, že v porovnání se středně velkými evropskými městy Praha nijak extrémně nezaostává.

Cecilia Nygren (vítězka): My dreams are still about flying / Stále se mi zdá o létání, 2012, film, 32 min
 

Říkal jste, že tento ročník StartPoint je nejvydařenější. Proč?
Je dobře, že finální výstava letos probíhá v Praze, loňský ročník byl v Brně, předcházející v Kutné Hoře a před tím byla cena udělována 7 let v Klatovech. Všechny galerie byly skvělé, ale hlavní město výstavě samozřejmě sluší nejvíce. Také pro umělce, kteří sem přijedou zároveň s profesory, kurátory a galeristy, je to jiný pocit, navíc Dox je sám o sobě impozantní místo.

Zároveň mám radost i z kvality. Z 37 kandidátů z jednotlivých škol vybíráme kolem 20-25 umělců, kteří se na finální výstavu mohou dostat. To už je opravdu velké množství, ze kterého se dá udělat kvalitní výstava.

 
Noam Darom (cena Českých center): Sbírka moderního umění v Teheránu a já, 2011–2012, instalace, kombinovaná technika, 100 × 70 × 30 cm

Tento rok vyhrálo hlavní cenu video. Znamená to, že klasická média ustupují a na řadu se dostávají nová média?
Video bych už asi nenazval novým médiem. Novým bylo tak před 10-15 lety.

Co je dnes tedy dnes novým médiem?
Řekl bych, že nová média už skončila, možná, že už dokonce skončila doba jednotlivých médií vůbec. Dnes už je to spíše o nových kombinacích. Některým studentům, kteří zde vystupují, je jedno, zda si natočí video nebo udělají kresbu nebo intervenci do veřejného prostoru. O média už v podstatě nejde.

Podle jakých kritérií volíte nejzdařilejší práce?
To v podstatě dodnes nevíme (úsměv). Těch kritérií je několik a jsou různě promíchaná, ale je naivní si myslet, že existují nějaká objektivní kritéria. Srovnáváme podle toho, co už jsme sami předtím viděli, s tím, jak nás to dokáže překvapit, jak je to provedené, nainstalované, jak člověk dokáže udělat autonomní věc, která přiměje se víc zamyslet apod.

Komise, která práce vybírá, má čtyři interní členy a další satelitní poradce, navíc se základním výběrem pomáhají profesoři jednotlivých škol. Těch pohledů, které se nakonec na výběru musí společně shodnout, je tedy mnoho. Na místě poté o vítězích rozhoduje osmičlenná komise.

 
Artur Niestroj (čestné uznání): Bez názvu, 2012, deset běžných židlí s časovačem a vibračními motory, Salzmannfabrik Kassel

Snažíte se při základním výběru studenty poznávat osobně, abyste jejich díla mohli lépe pochopit?
To ne, ono to kolikrát ani nejde, protože studenti často ve školách ani nejsou. Není to tedy záměrné, že bychom je nechtěli poznat. V tomto případě funguje dobře právě ta role profesora jako poradce komise, který své žáky už zná tak dobře, aby nám byl schopen říct, nakolik je jednotlivý umělec kvalitní, dostatečně vyspělý a spolehlivý na to, aby s ním nebylo riskantní spolupracovat.

Jakou odměnu vítězové získávají?
Studenty, kteří vyhrají jedno z pěti ocenění, zveme následující rok na měsíční pobyt do Prahy. Což může být zajímavé proto, že my tu s nimi poté můžeme pracovat, starat se o ně a oni naopak poznají české prostředí a české galerie a umělce. Vítěz hlavní ceny získá produkci samostatného katalogu a možnost zrealizovat výstavu v chebské galerii GAVU, což mu má pomoci v další propagaci. Poprvé v životě si může vyzkoušet, jaké to je dát si dohromady svou vlastní knihu.