Borďák, jehož siluetu vidím přes přístroj nočního vidění zeleně, zvedá ruku s nataženým ukazovákem. „Minuta do přistání“, volá velitel. „Minuta do přistání“, proletí celým vrtulníkem, jak všichni opakují tento signál. V hluku rotorů to ani jinak nejde, snadno by ho někteří mohli přeslechnout.
Cítíme otřes vrtulníku, jak dosedl na zem, a vzápětí vybíháme ven. Před sebou slyším cvakání závěrů zbraní. Vybíhám také, i já nabíjím samopal a zaujímám místo v „kruhovce“. Všichni jsme venku, každý sledujeme svůj sektor a doléhá k nám stále slábnoucí zvuk odlétajících vrtulníků. Na okamžik vystřídá hluk naprostý klid a ticho. Chvíli pozorujeme okolí a začínáme se přesouvat do asi pět set metrů vzdálené základny, kterou zde vystavěli Angličané v 19. století. Jsou to jen zdi ve čtvercovém půdorysu s pozůstatky věží.
Čekáme, až vyjde slunce, aby mohla dvě družstva zajistit jednání vojenských specialistů ve vesnicích, které se nacházejí v údolí jen několik stovek metrů pod naším postavením a kam český PRT zavítá poprvé. Má se zjistit, v jakých životních podmínkách vesničané žijí, jaký je stav školství, zdravotnictví, infrastruktury a bezpečnostní situace a získat podklady pro možné rekonstrukční projekty v oblasti.
Jednání proběhla úspěšně a asi po třech hodinách všichni opouštíme anglickou základnu a vyrážíme na zhruba desetikilometrový přesun na předsunutou stanici ANP, odkud budeme staženi „domů“ na Shank. To už nad námi krouží letecká podpora dvou „A desítek“. Účelem přesunu je dokumentace cesty a zjištění jejího aktuálního stavu. Překonáváme strmé horské svahy, říční tok i další nástrahy místní krajiny. Překážky ale nepřipravuje pouze příroda, nýbrž i člověk. Na mysli mám několik vesnic, přes které procházíme, ale nikdo nás v nich nevítá, nepotkáváme zvědavé děti, žádný náznak života jako obvykle. Sleduji domy, zejména okna, někdy prosklená, jindy jenom díry ve zdi, a čekám, jestli postřehnu nějaký pohyb. Ale nikde nic. Jako by všichni někam odjeli, nebo se zrovna včera odstěhovali.
Na konci našeho pochodu se pak od místních policistů dozvídáme, že se jedná o vesnice, které byly opuštěny po příchodu sovětských vojáků, a místní se do nich už nikdy nevrátili kvůli rozsáhlému zaminování této oblasti. O minových polích ale víme a máme je zaznačená v mapách. Pozorně sleduji i GPS, kde jsou z důvodu možné eroze a pohybu půdy zapsaná na větší ploše. GPS ukazuje, že se nacházíme asi 200 metrů od minového pole. Zepředu přichází informace: „Vcházíme do minového pole, držte se na vyšlapané pěšině a pozorně se dívejte kolem sebe a pod nohy!“ Jednotka je roztažená v rozestupech na téměř třech stech metrech a pokyny během pár vteřin proletí až na konec jednotky. Všímáme si značek, kterými si místní obyvatelstvo značí minové nebezpečí. Jsou to červeně nabarvené kameny, případně mohylky z kamení. Pro Afghánistán to není nic neobvyklého. Patří mezi nejvíce zaminovaná území na světě.
Bez úhony procházíme tímto úsekem cesty a do konce přesunu zbývá asi 5 km. Počasí nám celkem přeje. Je pod mrakem a nepeče jako minule. Za necelých 5 hodin jsme u cíle na předsunuté základně Afghánské národní policie a čekáme na přílet vrtulníků, které nás stáhnou na Shank. Odnášíme si zajímavou zkušenost a informace, které našemu rekonstrukčnímu týmu v budoucnu pomohou při obnově této oblasti.
Autorem cestopisu je Daniel Hlaváč, fotografující voják, který slouží u 43. výsadkového mechanizovaného praporu Chrudim. Během jeho poslední mise v Afghánistánu působil v rámci 3. kontingentu AČR Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar.
DIGIfoto 10/2009 čekejte na stáncích od 6. 10. 2009.
