DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Antisemitské Polsko

Do Varšavy jsem se nevydal záměrně, ale využil jsem volného času, abych vysledoval a prošel hranice židovského ghetta. Po cestě mě však čekalo nejedno překvapení.

Já vám tedy nevím, možná se i pletu. Ale stejně si myslím, že toho od zatoulanýho chlápka, jakým jsem teď při svých cestách byl, nemůžete chtít víc. V tom svém na uši naraženém kulichu kvůli červeným uším a v těch svých kalhotách z minulého století, jsem se podobal všem těm ostatním turistům, co je vyplivl Chopin (to je jejich letiště, jako naše je Havel, dřív Ruzyň).

Sem do Varšavy jsem prostě došel – bohapustou náhodou, protože tam letadlo mělo zastávku. A když už tu jste, dostanete prostě chuť si ji obyčejně projít a užít si tak, jako když máte jen krapet času a ještě nikdy jste v ní nebyli. V těhle běžných chvílích běžného náhodného turisty, jakým jsem byl, samozřejmě nemáte bedekr. No, možná jsem ho mít měl, zas tak neplánované přistání to nebylo, ale takový už je moderní svět. Důvěřujete mu, a na bedekry kašlete. Máte jen pár hodin, tak co složitě hledat. Jdete tam, co vám uvízlo v hlavě ze školy.

Varšavská zima..jpg
Varšavská zima.

Vždyť co si to člověk o Varšavě pamatuje? Stydím se za svoji neznalost, ale vlastně o tom městě nic pořádného nevím. Pyšný turista je možná nad to povznesen, protože úkolem místa, které dobyl svojí účastí, je se mu odhalit, ale já se přeci jen tak nějak styděl. Pamatoval jsem si jen varšavská povstání. Pro nás, náhodné sváteční turisty, to je asi to nejvíc, podle čeho si Varšavu pamatujeme a co v ní chceme vidět. Ta povstání, to je pro nás ta zkoncentrovaná a vypreparovaná Varšava – jak ji my lidé zvenku jaksi vidíme nebo si alespoň myslíme, že vidíme. Trochu jednoduché, z pohledu Varšavana jistě značně přihlouplé, ale turista je z definice samé takové přihlouplo, takže co.

 

Tam, kde my máme pozlátkové obaly literatury o sto dvaceti druzích ženského orgasmu, měli oni za výlohou nekomerční díla vycházející z válečné skutečnosti a zkušenosti

 

Prostě jsem tedy měl opravdu dost obyčejný nápad, ten den jistě tisíckrát opakovaný jinými turisty – vydat se po stopách varšavského povstání. Asi jako když Američan metelí na Karlův most, třebaže nejlepší pohled na Prahu je takhle v podvečer, když je krásně zbarvená obloha a vy sedíte v Riegrových sadech se džbánkem vína a pozorujete západ slunce. Takhle už to u nás, turistů, bývá. Co víc je Varšava pro turisty, než varšavská povstání. Musel jsem mít skalp varšavského Karlštejna. Bože, to byla bláznivá pošetilost!

Památník Varšavského povstání. Nežidovského..jpg
Památník Varšavského povstání. Nežidovského.

Ale jo, nakonec jsem ta povstání v jistém smyslu našel. Nečekejte hrůzu absolutní. Všude jsou památníčky i památníky vyrobené vládou, dokonce tam jezdí delegace a kladou věnce s mašlemi a nápisy, že Nezapomeneme. Jenže tohle já nehledal. Dal jsem si jiný úkol, sice taky banální, ale jiný.

Rozhodl jsem se obejít hranice míst, kde ta povstání vznikla a kde žila. Každý z nás přeci četl o židovském ghettu, které nakonec zplanýrovaly bagry. A tak mne zajímalo, co tam dnes – na tom místě ghetta – vyrostlo. Jen tak, vidět a konfrontovat. Naivně jsem si myslel, že prostě půjdu po hranicích ghetta: vždyť můj nápad je tak hloupý! Vždyť musím o tyto vzpomínky na každém kroku zakopávat. Jenže to se nestalo. Město zůstalo tiché.

Za II.světové války byly před nacisty z kostelů odnešeny a pečlivě ukryty ve dvorech domů sochy svatých. Na svých nových místech přežívají dodnes. Je to tak trochu trochu neznámá Varšava..jpg
Za II. světové války byly před nacisty z kostelů odnešeny a pečlivě ukryty ve dvorech domů sochy svatých.
Na svých nových místech přežívají dodnes. Je to tak trochu neznámá Varšava.

Povstání Židů bylo jakoby svědivou vyrážkou. Na požádání mi ji nakonec, velmi nevolky Poláci ukázali, ale… Jakoby správné místo bylo to v rukávě chráněné před denním světlem. Bylo to – pro mne – hluboké zklamání. I když, vlastně, možná právě pro to zklamání mi to o městě řeklo snad víc, než politiky vypulírované a načančané památníky, které tam samozřejmě vystavěné jsou.

Možná ostatně to moje osobní zklamání z nenalézání, to osobně prožité a vychozené svědectví, že čas plyne i v Polsku a děsivě zapomíná na události varšavských povstání, je vlastně optimistická zpráva. Že možná konečně žijeme v tak nevzrušivé době, že si můžeme dovolit zapomenout na hrůzu. Snad. I když vlastně ani teď mi to ještě příliš optimisticky nezní a více než co jiného mi to připomíná jen útěchu.

Výklady knihkupectví jsou přeplněné knihami o Židech a o druhé světové válce. Člověk by až řekl - ze špatného svědomí..jpg
Výklady knihkupectví jsou přeplněné knihami o Židech a o druhé světové válce.
Člověk by až řekl – ze špatného svědomí.

Bože, jak je to možné? Vždyť proboha válka je pro Poláky z pohledu oficialit opravdu trauma, ke kterému se stále vztahují. Muzea války jsou pietně udržovaná a se skvěle vypracovanými živými programy. Bolest a tragédie války je v nich přeci skutečně a procítěně hmatatelná a živě přítomná a za ta muzea jistě klobouk dolů. Ale jsou tu i jiné maličkosti, které Poláky obdivujeme: knihkupectví přeplněná válečnou literaturou, v takovém množství a různorodosti, jaké jinde jsem neviděl.

Tam, kde my máme pozlátkové obaly literatury o sto dvaceti druzích ženského orgasmu, měli oni za výlohou nekomerční díla vycházející z válečné skutečnosti a zkušenosti. A tak mne Poláci ohromili, protože knihkupectví je byznys, který prodává iluze, jež o sobě máme a které chceme číst. Literatura války přeci musí být v knihkupectvích proto, že je kupována.  

 
Hranice varšavského ghetta v Polsku nikdo nezná
 

Jenže muzea a koneckonců i knihkupectví mne vlastně nakonec moc nezajímají. Neohrnuji nad nimi nos, jen jsou to už příliš „intelektuální, či státní hotovky“, jestli rozumíte, co tím chci říci. Chápu, že oba tito prodejci iluzí samozřejmě jistým způsobem odrážejí skutečnost, ale přeci jen je to pro mne odraz natisíckrát nalomený, připravený elitou, a vždy musím příliš přemýšlet, jak ho přiložit na svět.
Moje toulání se po cizích místech je pořád ještě takové to staré, obyčejné, starosvětské. Mám rád, když se mohu po historii vydávat pěšky, a při tom chození rozmlouvat s lidmi a podivovat se nad náhodně nalezenými drobnostmi, které ti lidé upustí. Hledat město nikoli v oficialitách, ale nacházet ho v domácích lidech a v urbanistických drobnostech.

Tohle je židovské ghetto. Rok 2012..jpg
Tohle je židovské ghetto. Rok 2012.

Začal jsem ve Starém městě. Varšavské povstání z roku 1944 je zde přítomno všude. Pro mytologii Polska toto povstání to pravé: lidové a polské, kdy „povstala“ celá zem. Tak asi proto i ty cedule. Snad na každém domě je cedulka, že právě tady byly barikády, všude je houšť pamětních tabulí na vzpomínku za zavražděné, všude orientační panely i s dokonce fotografickými pohledy, jak to vypadalo právě za války, celý systém, který vás vede. Skvělé pro turistu jakým jsem, který nic neví a po kapsách žádného průvodce nenosí.

Jenže můj bláznivý nápad byl hlavně ten, obejít si hranice židovského ghetta. Tedy zajít za tím povstáním prvním. Židovským, po kterém z nenávisti a horečného vzteku zbylo jen místo srovnané se zemí. Podívat se, jak se dnes v tom obrovsky vytrhaném kusu městského masa žije. Pro mne to bylo nutné, protože jako asi každý jsem viděl úžasného Polanského film, a tak osobně jsem svými kroky chtěl odkrokovat velikost toho zmaru.

Na bulvaru Jana Pavla II. hledam zbytky zdi ghetta. Domorodci posílají na druhý konec. Nakonec nacházím. V zamčenémdvoře..jpg
Na bulvaru Jana Pavla II. hledam zbytky zdi ghetta.
Domorodci posílají na druhý konec. Nakonec nacházím. V zamčeném dvoře.

Ale: neviděl jsem nic. Ta samá politická moc, která oblepila Staré město cedulkami, tady nezřídila již nic. Žádné vymezení, žádné ukazatele. Prostě nic, úplné a děsivé ticho. Procházel jsem se obrovskými moderními paneláky, které zde na místě bývalého ghetta vyrostly, a nevěděl jsem, že se procházím po židovské půdě. To ticho nemluvících mrtvých bylo šílené a zalézalo fyzicky pod nehty, a tak jsem se ho snažil zahnat alespoň rozmluvami s lidmi, kteří mne míjeli.

A ti lidé, Matko boží!, nevěděli také nic. Nikdo, naprosto nikdo nevěděl, kde se nacházejí hranice ghetta. Ani mladí, ale ani staří. Vyzmizíkované dějiny. Protože nám ukřižovali Krista? Byla to přehlídka mnoha desítek tváří. Od tváří plochých a neprostupných a zachmuřených tváří tak nám dobře známých z domova a z komunismu, až k tvářím obrovsky hřejivé snahy mi pomoci.

Dostat se tam múžete jen když vás na dvůr pustí pošťák..jpg
Dostat se tam múžete jen když vás na dvůr pustí pošťák.

Avšak ani ti a ani tamti mi nepomohli najít hranice ghetta. Jedna dáma byla dokonce tak milá, že volala svému příteli profesorovi. Varšavskému rodákovi, aby mi je poradil. Nepomohl ani on. Nikdo, ani jeden – a bylo mezi nimi mnoho lidí, kteří celý život prožili ve Varšavě – nevěděl nic. Jistě, kdekdo věděl, kde je židovské muzeum, či památníky, leckdo měl tato oficiální místa oficiálního dojetí zafixovaná, ale to, co jsem si chtěl projít, ten obyčejný dotek potkání se historie se současností, to nevěděl nikdo.

Hranice varšavského ghetta v Polsku nikdo nezná – ani oficiální místa, která vysazují tabulky, ani lidé. Prý tu byl plán tyto hranice kdysi vyznačit, ale prý z něj sešlo kvůli penězům. Snad. Snad je to ospravedlnění. Jenže, znáte to. Historie je živá teprve tehdy, když je živá v lidech. Žádný památník, žádné muzeum nevytvoří historii.

Nebylo tedy vyhnutí. Bylo nutné ta samá místa obejít ještě o den později, nyní již vyzbrojen bedekrem a mapou hranic. Nečekejte úlevu. Opravdu ani ve dne nebyly navigační cedule žádné. Místa, kde se historie zastavila a která jsem přeci jen nakonec našel, byla v malinkých uličkách, které mi nikdo neukázal včera ani dnes a která nebyli schopni ukázat ani místní lidé. Zbytky zdí, ty trošky oné hrůzy, uvedené v bedekrech, byly pečlivě ukryty v uzamčených průchodech domů bez jediného označení a dostat se tam dovnitř bylo možné jen s pošťákem.

Posledni zbytek ulice stareho ghetta, ktery mi v noci nikdo nebyl schopen ukazat. A to jsem stal primo pod nim..jpg
Posledni zbytek ulice stareho ghetta, ktery mi v noci nikdo nebyl schopen ukazat.
A to jsem stal primo pod ním.

Jediná, prosím pěkně opravdu jediná ulice, která uvnitř v ghettu zbyla, byla tatáž ulice, vedle které jsem včera v noci stál, a kdy mi místní říkali, že o ničem vážně neví. A dnes jsem ji hledal napětkrát, byť na tamních budovách jsou umístěny obří transparenty s tvářemi tehdejších židovských nájemníků. Bylo to strastiplné putování. Jakoby zelí, které v množství nadměrném požívají Poláci, vrazilo se do kyselosti jejich povah.

Vždyť polsky „na most“ řekne se „na most“ a přeci všichni dělají, že vám nerozumí. V ulici Chlodná, ano – v této legendární ulici – zbyl jediný dům připomínající tu dávnou dobu židovské tragédie. Ano, to je to, pardon TO místo, kde byl TEN pověstný dřevěný most, kterým Židé mohli přecházet z malého do velkého ghetta a který je snad na všech fotografiích z té doby. Legendární ulice, legendární most. A dnes?

Nikde jediné připomenutí, nikde jediná cedule. Jen přesně před tím místem, kde tehdy stál onen legendární most, stojí dnes – jako výsměch pravé víry – katolický kříž a památník umučeného katolického kněze z osmdesátých let, Jerzyho Popiełuszka.

Polsko Židy prostě zabilo podruhé.

A já se teď bojím lidí v Praze zeptat, kde jsou synagogy.

Místo památky na židovskou oběť katolický kříž. Provokace. (Ale já vím, ten kněz je symbol umučený komunisty.).jpg
Místo památky na židovskou oběť katolický kříž. Provokace.
(Ale já vím, ten kněz je symbol umučený komunisty.)

Poznámka: Přiložené fotografie jsou toliko záznamy turisty na svém výletě, jak je děláme já, ty, vy, my. Uvědomuji si, že jsem na fotografickém serveru a tedy raději říkám: Nejsou ničím víc, nemají žádný jiný smysl než jen dokumentační. Ale i dokumentování má svoji cenu, možná dokonce větší, než dělání krasopohlednic. Zachycuje skutečnost v nedbalkách a syrově. To je pro naši paměť nakonec očistné. Jako když si prohlížíte fotky své babičky v jejím mládí.

Další článek



celkem 14 komentářů

Poslední komentáře

Vážený pane Burdo, hledat negativní vztahy a… Kurt Müller 22. 7. 2012, 18:22
> Clanek tohoto razeni se v ruznych formach … Ganec 18. 4. 2012, 13:10
Neukřižovali ho nám, ale sobě. robert 16. 4. 2012, 17:21
Podle vašeho jména soudím, že jste Polák neb… milan 16. 4. 2012, 10:51
Ach, pro Vas je symbol obeti a utrpeni pr… Gorgoroth 15. 4. 2012, 18:52

Další podobné články

Fotografie týdne: welt aneb o porozumění historii

Fotografie týdne: welt aneb o porozumění historii

O kolektivním vědomí a nevědomí a rychlé době, kterou nestačíme promýšlet. To všechno se může honit hlavou muži na dnešní fotografii týdne. mezigenerační zkušenosti jsou někdy bohužel nepřenosné.

Včera  |  Černý Michal  |  1

Daguerrotypie slaví 175 let od svého vzniku

Daguerrotypie slaví 175 let od svého vzniku

30.  9.  2014  |  Kalfus Jan
23 vět, které uslyšíte od fotografa (a co vlastně znamenají)

23 vět, které uslyšíte od fotografa (a co vlastně znamenají)

Fotografování není jen o tom vytáhnout fotoaparát a zmáčknout spoušť. Bez mluvení se neobejdete. Co však ve skutečnosti znamenají některé fráze?

27.  9.  2014  |  Kalfus Jan  |  34

Malkovich, Malkovich, Malkovich: Pocta fotografickým mistrům

Malkovich, Malkovich, Malkovich: Pocta fotografickým mistrům

26.  9.  2014  |  Březina Petr  |  1
Fotografie týdne: na kolejích a přesto mimo ně

Fotografie týdne: na kolejích a přesto mimo ně

Zřejmě bychom jen obtížně hledali romantičtější dopravní prostředek nežli vlak a romantičtější industriální stavbu nežli koleje. Obojí se objevuje na dnešní fotografii týdne

23.  9.  2014  |  Černý Michal

Optická iluze dělá z celebrit monstra

Optická iluze dělá z celebrit monstra

22.  9.  2014  |  Březina Petr
Fotografie týdne: S myšlenkou na kávu

Fotografie týdne: S myšlenkou na kávu

O náboženství, velkých myšlenkách a místech, kde nikdy nejste sami. Tak by se dala charakterizovat dnešní fotografie týdne. Nejen v této rovině na ni však můžeme nahlížet, nabízí i další možné cesty.

19.  9.  2014  |  Černý Michal

Fotografie týdne: Barcelona barevná

Fotografie týdne: Barcelona barevná

Architektura je uměním pro člověka. Je to právě on a jeho pocit, jak se v ní cítí a jak v ní žije, kdo je arbitrem její kvality. A ačkoliv hraje na dnešní fotografie týdne prim, není to zcela ona, kdo je nejdůležitější čátí snímku.

10.  9.  2014  |  Černý Michal