A zase mi začala hlavou vířit humanistická dokumentární fotografie a jak s ní vycházím. Ale nebojte, nebudu vás tím v tomto článku zaměstnávat. Jaroslav Kučera je fotograf, který mne kdysi zcela uhranul.
Vztah, o kterém on nic neví, začal jeho jednou fotografií kněze v lavici, na kterého dopadá z okna boží světlo. Byl jsem z ní unesen, byl jsem unesen z její duchovnosti, jednoduchosti, prostoty, a začal jsem zkoumat jeho ostatní práce. V té chvíli jsem objevil potvrzení: našel jsem jeden z nejkrásnějších souborů, jeho Strahovské koleje.
Jako ještě mladý kluk, jednadvacetiletý pásek, se Jaroslav Kučera jako student stavařiny přirozeně účastnil všech těch báječných let trochy svobody. Byla to léta pozdně šedesátá, ve kterých byli mladí mladými nejen revolucí a otvíráním obzorů, ale mladí jako vždy i díky krásným mladým holkám.
Studentské mládí je v každé epoše pro mládence zejména obdobím vyhledávání a rozevírání nervózně nejistých mušliček, porůznu a leckde se otevírajících, v kterých se objevuje jen pár budoucích perel. Je to u každé generace. Ale tady v této generaci to přeci jen dostalo trochu jiný nádech díky hltu svobody, a tak to bylo umocněno navíc i touhou otevírat se radosti. Sám Kučera s lítostí a z pohledu dospělosti popisuje, že bohužel více pil a více se radoval, než fotil.
Přesto jeho soubor Strahovských kolejí, těch nočních lásek, které už tehdy dovedly smilnit na veřejnosti, soubor skutečné a neideologizované nahoty zejména v porovnání s „krásou bez závoje“, jak se ji pokoušeli vytvářet ti hurá reformní, to byl zážitek zcela ohromující. Byl jsem ohromen tím souborem života, ryzí, nefalšovanou, nekašírovanou skutečností, ze které ale zároveň jasně sálá autorova autentická zkušenost a pohled. Byl to jasně definovaný soubor o tom, jak doopravdy žijeme a jaký dýcháme vzduch, byl to soubor ohromující svojí naprostou bezprostředností a autenticitou.
Svůj talent prodat žití života dokázal pak ještě mnohokrát a mnohé jeho další fotografie jsou nezapomenutelné. Jenže jeho poslední tvorba se z této linie začíná odklánět. Najednou v jeho posledních fotografiích není žití života, toho nejhlubšího způsobu předávání zkušenosti. A najednou, jakoby jeho síly ochably, vidíme v jeho fotkách berličky.
Skutečnost prožitku je nahrazována prohlížením. Už nevidíme sebe a už se naše emoce neprotínají s emocemi obrazu, ale již se jen díváme na alba událostí. Listujeme svazkem obrázků ze křtu nějakého cizího dítěte a samozřejmě říkáme rodičce, že má nádherné dítě, ale pravda je, že po odložení alba si už tvář toho mrněte nepamatujeme. Jeho kamera, která ve Strahovských kolejích drásavě a rvavě voyeursky osahávala kůzlátka a my jsme cítili, jak přímo tou kamerou proudí krev mladých srnek, tady se najednou stávala objektem stojícím mimo scénu.
Poprvé jsem si toho všimnul u jeho asi formálně nejznámější série Kameny a násilím proti globalizaci, z níž jedna z fotek dostala dokonce v Czech Press Photo hlavní cenu a stala se Fotografií roku 2000. Už zde jsou to bohužel záběry nikoli účastníka demonstrace, ale jen jakýsi – byť povedený – výtvarný záznam akce, kde sám autor lhostejně stojí mimo dění a jen koná svoji profesi. Je to pro dokumentaristy asi prokletí. Je to asi bohužel stejná cesta, jakou ušel mnohý dokumentarista. Stejná cesta, jakou ušel třeba i náš nejznámější a nejvíce ikonografický fotograf Jan Šibík. I u něj je to stejná cesta od vynikajících a bezprostředních fotek až k dnešnímu pádu do výtvarného formalismu a manýrismu.
Každý ten svůj pád a zachycení se stěn při letu dolů prožívá a snaží se mu bránit jinak. Jan Šibík zběsile oblétává každou válku, stojí nad hlavou každého mrtvého světa, aby se díky jeho osudu martýra i jemu znovu do kamery vrátila jeho ztracená bezprostřednost. A přeci je vše málo. Nepomáhá ani jeho vzývání všednosti a vytvoření souboru denních záběrů, prostě jeho únava je – alespoň v tuto chvíli – zřetelná a neodvratná. Ale abych nebyl na Šibíka zlý, podobným, byť asi měkčím pádem v poslední době prochází skutečně leckterý válečný zpravodaj. Mám možnost sledovat dráhu třeba cenami ověšeného Jana Grarupa (a se Šibíkem ho pojí nejen křestní jméno).
Jaroslav Kučera, zdá se, se s tímto faktorem opotřebovanosti snaží bojovat návštěvami ztracených rájů. Jezdí na dovolené do zemí, kde ještě svět se chová, jako se v mládí chovaly jeho cicušky. Snaží se potkávat přírodní stařenky s hráběmi, které ještě před aparátem neutíkají a hledat bezprostřednost v jejich „rajském“ světě. A o tom byla mnou zmíněná návštěva Leica Gallery.
Ta výstava měla pouhých šestnáct obrazů, výseků z jeho návštěv Arménie a Gruzie. Bylo to bohužel smutné podívání. Není dnes žádného ztraceného ráje, který stačí jen obkreslit. Všechny kouty světa jsou bohužel rozmetány botami miliónů turistů s fotoaparáty. Vše je ztraceno. Z fotek Jaroslava Kučery je bohužel cítit ta stejná turistická bota. I od tohoto Bohem políbeného předkladatele života se na těchto obrazech jen dovídáme o tom, kde na jaké návštěvě byl. Šťastný turista.
Chápu, že jsem ho asi svým komentářem zklamal. Zklamán jsem vlastně těmito řádky i já, protože jeho fotografie mám opravdu rád. Ale svět se dnes bohužel podstatně pohnul. Na berličkách se v dnešním světě strašně pozná, že to jsou berličky.
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).