DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Sýrový nářez Libuše Jarcovjákové

Galerie 1. patro připravila pro milovníky fotografií skvost, který možná až zbytečně zapadl v konkurenci populáru.

Senzačnost nespočívá ani tak v tom, že objevila pro mnohé asi nepříliš známé jméno, ale zejména proto, že po dlouhé době jsou zase k vidění skvělé a náročné autorské fotografie, kde autor je kupodivu zcela neviditelný.

IMG_8837.jpg
Pohled do instalace výstavy

Výstava Libuše Jarcovjákové v této, tak trochu před světem utopené galerii, je báječně osvěžující. Tedy pokud se smíříte tím, že hned ve dveřích obdržíte šílený, přesto nádherný kulometný útok úplné obyčejnosti. Je to salva desítek střel, na první pohled šedě stejných, kde však počet zasažených návštěvníků vystoupá nad počet kulek. Vstoupíte do těch pár místností a v tu ránu jste zabiti kulometnou salvou krásně intimních, osobních, privátních fotografií, které však v žádném případě si nepředstavujte jako nějaké sentimentální nebo snad dokonce romantizující snímečky rozjívené fotografky. 

marie ve vaneĚŚ.jpg
Marie ve vaně, foto: Libuše Jarcovjáková

Přesný opak je pravdou. Jarcovjákové fotografie jsou naopak prudké nárazy neuvěřitelně syrové, vyválčené fotografie a kde bojištěm jsou její denní zážitky a setkání. Ano, mluvím o vyválčených fotografiích, ač exotické kulisy války nebo exotičnost, kterou si často pomáhá humanistická reportážní fotografie, tu k výsledku autorka opravdu potřebuje jen málokdy. Téměř pravidlem je naopak to, že její fotografie je jen odtud, kam ji může dovézt tramvaj. A dokonce když exotické kulisy přeci jen dostane, stejně nakonec své snímky uloví na obyčejnosti, jako to dokázala u romských tanečníků.

 
Jenže právě tím nezájmem o publikum o to více zasahují. Právě tím a právě proto a jen proto tak silně
 

Její snímky se sice na první pohled podobají a jakoby pokračují v tradici české street fotografie představované třeba Danou Kyndrovou, ale tady Jarcovjáková klame tělem. Proti proudu tak obvyklé domácí estetizace skutečnosti, romantizujícího „hledání perel na dně“ a extrovertního osahávání světa ubohých, přichází její fotografie se syrovým, někdy až surovým, privátním pohledem na svět v nejbližším okolí hledáčku kamery. Jarcovjáková na rozdíl a naštěstí od Kyndrové nestaví na odiv zacházení s obrazem, nepoužívá Kyndrovou tak s oblibou používanou scénu konfrontace „velkých dějin a malého, obyčejného člověka“, nevpašovává do obrazů předem hotové názory, ale její snímky jsou naopak nejisté tím, že sama jakoby neví, co se na nich teprve po vyvolání a nakonec ukáže. Její obrazy jsou intimní, ale zároveň vášnivé, jí zachycení lidé připomínají bleskem vyplašené smrtihlavy přišpendlené na negativ do nečasí fotografie.

Karneval, Praha, 1977,čb fotografie.jpg
Karneval, Praha, 1977, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková

Snad právě proto vypadají jako čisté, nepředpojaté odrazy skutečnosti, ve které se cítíte, jako byste v ní fakt byli přítomni. Fotografie Jarcovjákové prostě vypadají, jako by nebyly dělané pro následnou presentaci. Pro umění, pro sdělení. Jsou udělané jen pro sebe, pro vlastní záznam, bez ambicí a jakoby míra jejich veřejného přijetí byla nepodstatná a odvozená. Jenže právě tím nezájmem o publikum o to více zasahují. Právě tím a právě proto a jen proto tak silně. Jejich síla je v tom, že se ona – autorka – v nich schválně zcela maže. Mizí z fotografie jako hybatel obrazu a plně nechává na scéně a fotoaparátu, aby zaznamenával to, co se děje v jejím nejbližším okolí.

u Jany CĚŚ.jpg
U Jany, foto: Libuše Jarcovjáková

Zároveň je však pořád cítit, že ty fotografie dělá ona. Rozpor? Nikoli. Její fotografie – to jsou silně chycené intimní chvíle všednosti vašich známých, prudký řez do vaší vlastní paměti a pro paměť těch, kteří se účastnili historie spolu s vámi. A vy, když její fotografie sledujete – a byť nejste v tom osobně namočeni, byť její známí nejsou vaši známí – přesto naprostá intimita jejich fotografií vytváří tak úžasný dotek autenticity, že se tito lidé stávají pro chvíli prohlížení i vašimi známými.

Prostě to jsou fotografie, které víc než jako umění vypadají jako snapshoty z večírků, z domova, z náhodných sešlostí. Popisují svět v hranicích osobní bubliny, kterou se obklopujeme a za niž většinou jen těžko přesahujeme, a až jasnozřivě předjímají dnešní záplavu takovýchto fotek na facebooku. Jarcovjáková si s touto bublinou vystačí. Nepotřebuje, ani nenechá do světa svých fotografií pronikat svět vnější, oficiální svět, veřejný, politický či čert ví jaký, ale právě pro ten ryze soukromý pohled se nejvíce dozvídáme a nejvíce jsme strženi tím, jak se lidem na fotografiích žije. Její fotky jsou – krátce řečeno – banální a na banalitě si zakládají. Jenže jejich banalita je nebanální.

Muž s hadem, 1984, čb fotografie.jpg   Manekýnky, 1980, čb fotografie.jpg
Muž s hadem, 1984, černobílá fotografie, Manekýnky, 1980, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková, 2×

Banalita Jarcovjákové je jiná. Je to práce s banalitou všednosti, nikoli banalita jako výsledek obrazu. O banalitě jsem hovořil již v případě paní Kyndrové. Jenže tehdy jsem měl na mysl banalitu obrazovou. Banalitou jsem tehdy myslel způsob, jak Kyndrová popisuje to, co si dopředu sesumírovala a věděla a popisuje to v situacích, které nejsou rozhodujícími okamžiky, takže čtenář jejích fotografií nemá ani překvapení v názoru, ani ve scéně a zbývá mu než jen sentiment, že „takové to bylo“.

Banalita obrazu Jarcovjákové je však z jiného rodu. Předkládá schválně své situace v co nejbanálnějších situacích a kulisách, protože teprve na banalitách se nejvíc rozmluví její postavy a my jim jsme schopni uvěřit. Ona nezachycuje situace, které se posléze ukazují ve výsledku jako banální, ale naopak schválně si banality vybírá od počátku či lépe jako počátek sám, aby na nich a z nich dokázala dál tvořit a hledat záškuby života. Nechává na čtenáři, aby si v těch banalitách hledal své příběhy a nechával se unášet lidmi, kteří tam jsou, jejich vlastním životem. Pod banalitou jejich obrazů totiž pulsuje autentický život, ne ten plakátový „život v komunismu“. To opravdu, skutečně a uvěřitelně se ten muž nahý sklání do trouby a zkouší pekáč. A i když to dělá za komunismu, dojímal by nás, i kdyby to dělal dnes. Výkřik banality situace pro vodopád autenticity.

Poštovní doručovatel na výletě v Praze, 1984, čb fotografie.jpg
Poštovní doručovatel na výletě v Praze, 1984, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková

Jarcovjáková jde prostě svojí cestou ohraničenou člověkem, cestou přísně atomizovanou a soukromou. Nehledá scény, kterými by burcovala, které by říkaly něco objevného, velikého. Svým objektivem střílí po těch nejobyčejnějších chvílích a věcech. Na rozdíl od zmíněné Kyndrové neilustruje, jak svět vypadá, ona ho zaznamenává a skrze ten záznam se ten svět sám vyjevuje ve své intimní opravdovosti. Rozdíl mezi oběma fotografkami je ostatně nejlépe vidět v porevolučních projektech. Dana Kyndrová je jako válečný reportér. Reportér, který pro své poslání stále hledá mimořádné situace, dramatické scény, aby v jejich kulisách přinášela své svědectví. Jako byla dřív reportérem „hrůz“ komunismu v kulisách oslav, je po revoluci zuřivým reportérem odchodu vojsk v kulisách Milovic, nebo mytologem Ženy.

 

Vstoupíte do těch pár místností a v tu ránu jste zabiti kulometnou salvou krásně intimních, osobních, privátních fotografií

 

Jarcovjáková naopak se od mikropříběhů cizích lidí, kdy se přeci jen ještě trochu té Kyndrové podobá, stále více propadá do svých nejintimnějších světů. Její zájem o svět se stále zužuje, až nakonec končí u světa vlastní maminky, která prošla rozsáhlou mozkovou příhodou a ona trpělivě a s láskou, ale zároveň stále syrově a pravdivě, zaznamenává její hranice soukromého světa. Na Polaroid zaznamenaný neuvěřitelně osobní a přitom obecně a hluboce existenciální příběh své maminky je vrcholem této fotografky. Vytváří soubor neuvěřitelné síly a hloubky. A lásky. Soubor, který nemůže nechat nikoho chladným.

IMG_8841.jpg

Ostatně způsob, jakým tato fotografka tvoří, není u ní ničím překvapujícím. Jarcovjáková tak fotila vždycky. Ona vždy tak trochu stála mimo hlavní proudy, a tak vlastně nikdy netvořila pro publikum. Takový byl a je celý její život – život vedle oficiálního světa. Život outsidera v tom původním smyslu. I když takovéto označení je vždycky vošajstlich. Protože velmi často, když totiž chcete fotografa nějak výrazně pochválit, hovoříte o něm jako o fotografovi outsiderovi.

IMG_8836.jpg   IMG_8839.jpg
Pohled do instalace výstavy

Děláte to samozřejmě zejména tehdy, když sám stojíte v opozici k běžné tvorbě a chcete tak přes tohoto pochváleného autora ukázat na vlastní dvoreček svých „zásadních postojů“. Přes zdánlivě technický výraz týkající se postavení autora ve společnosti se tak snažíte do věcné diskuse vpašovat hodnocení. Jenže v případě fotografky Libuše Jarcovjákové toto outsiderství jako hodnota opravdu sedí.

Vlastně ale teď nevím, jestli jsem označením outsider tu dámu, která dvacet let učí fotografii na střední škole v Praze, je vystudovaná v oboru a známá v akademických kruzích a navíc celý život fotí, až se z ní práší, nějak neurazil. Jenže outsiderství neběží po linii vzdělání, to by bylo příliš jednoduché. Zejména dnes, když uměleckou školu za loňský rok vystudoval i můj pes. Outsiderstvím, vlastně ne-outsiderstvím, se dnes chápe jedině míra, či tedy spíše ne-míra, společenského přijetí, na které se vše staví. Onen chvějivý okamžik, kdy na vaše výstavy zpovykaně jako na LaChapella chvátá půlka Prahy, protože tam být musí, jinak by měla den na to u kavárenského stolku zle.

Na Libuši Jarcovjákovou davy asi nikdy stát nebudou. Je pro ně příliš pravdivá, vyžaduje po divácích příliš odkrývat vlastní rány, či bolesti. V zápase nekomplikovaných, hladkých a krásných fotkách nahých slečen Petera Nagye stojí jako úplný outsider. Právě proto je to ale dobře. Na fotky Petera Nagye zapomenete za pět vteřin po jejich zhlédnutí. Jarcovjáková vás bude ničit a uchvacovat ještě měsíce.

P.S. Dopsal jsem recenzi a vyrazil do antikvariátu. Tam v rohu, v druhé místnosti, ležela tato věc od paní Jarcovjákové. Kristepane, to mám teď tu recenzi přepsat?

antikvariat3.jpg
Antikvariát

Další článek



celkem 5 komentářů

Poslední komentáře

zaplacenej :-) rabur 10. 6. 2012, 19:11
dík, Radku, těším se, až tam zajdu, teď se m… Martina Šimková 10. 6. 2012, 19:04
Mám galerii 1.(dříve 5.)patro ráda.Co výstav… radana 9. 6. 2012, 20:57
Tentokrát tě musím pochválit, Radku. A docel… Majkkl 9. 6. 2012, 09:09
Ten záver fakt rozosmial :) pekné zaujímavé!… Ľ.S. 9. 6. 2012, 08:50

Další podobné články

Foografie týdne: Toto mesto sa dusí...

Foografie týdne: Toto mesto sa dusí...

Dech je vnímaný jako základní charakteristika lidského života. Když uvidíte někoho na ulici ležet, napřed zkontrolujte, zda dýchá, říkají příručky první pomoci. Bez dechu není život, přichází pozvolná smrt.

Ruská aplikace dokáže identifikovat osoby na fotografiích

Ruská aplikace dokáže identifikovat osoby na fotografiích

Na faktu, že umí aplikace identifikovat osoby na fotografiích podle tváře, by nebylo nic až tak zvláštního. Velmi zajímavá je však úspěšnost této aplikace, která se pohybuje až kolem 70 %.

Facebook: intimní fotografie otce s nemocným synem je urážlivá

Facebook: intimní fotografie otce s nemocným synem je urážlivá

Fotografie týdne: Milkiller aneb co vše můžeme najít ve sklenici mléka

Fotografie týdne: Milkiller aneb co vše můžeme najít ve sklenici mléka

Země oplývající mlékem a medem je synonymum pro ideální životní prostor téměř libovolného národa napříč kulturami a časem – od Izraelitů po Čechy.

Steve McCurry – Photographer: Vše, co jste chtěli vidět

Steve McCurry – Photographer: Vše, co jste chtěli vidět

Na brněnském hradu Špilberku je od čtvrtka 12. 5. 2016 k vidění početný soubor fotografií světoznámého reportážního fotografa Steva McCurryho. Představen je unikátní průřez celým autorovým dílem.

SHOOTER, EyeEm, Snap – Magazíny o mobilní fotografii

SHOOTER, EyeEm, Snap – Magazíny o mobilní fotografii

Magazínů o fotografování je na trhu celá řada, většinou zaměřených na klasickou anebo digitální fotografii. Co když se ale chcete přiučit něco z oblasti mobilní fotografie?

Fotografie týdne: Environmentální riziko

Fotografie týdne: Environmentální riziko

Moderní věda byla od sedmnáctého do začátku dvacátého století založena na neoblomném přesvědčení, že existuje jasná diference mezi poznávajícím a poznávaným, mezi subjektem a objektem.

Steve McCurry v Brně – rezervujte si termín

Steve McCurry v Brně – rezervujte si termín

Afghánská dívka, která se dívá do objektivu a hlavu má zahalenou červeným šátkem – to je jedna z ikonických fotografií 20. století, které můžete vidět na výstavě fotografií Steve McCurry – Photographer

Toto mesto sa dusí... Autor: promart