DIGIarena.e15.cz

Robert Vano: Kdo řekl, že fotografie musí být ostrá?

Rozhovor se světoznámým fotografem Robertem Vano před jeho výstavou v galerii Mánes v Praze.

Když v roce 1873 William Willis vynalezl platinotisk, další z ušlechtilých tisků, netušil, že půjde o jakýsi klenot, který časem bude získávat čím dál více na své hodnotě. Nejen proto, že platina je jeden z nejdražších kovů. Je to proto, že kopírování negativu v přímém dotyku s papírem, jehož citlivá vrstva obsahuje soli železa a platiny, je dnes dílem jen skutečných mistrů svého oboru. Jde o technologii, která je téměř zapomenuta. Ustoupila do pozadí někdy v 1.světové válce.

Robert Vano se k „platinové“ technologii vrátil. Do tzv. „Platinum Collection“ zařadil své nejvzácnější snímky. Jsou nádherné, jsou na ručním papíru, mají svůj zvláštní sépiový barevný tón a voní stářím i když staré nejsou.

Ruční papír určený pro platinu získává Robert Vano v Paříži. Platinovou tekutinu, která se na něj nanáší, lze sehnat jen na jednom místě v Americe. Spočtěte si náklady na jeden snímek. Poštovné přijde na 70 dolarů. Papír (2 kusy) na 40 dolarů a platinový roztok 25 ml stojí 250 dolarů. Z tohoto množství vytváří Vano dvě fotky.

foto4.jpg
Boy in a white shirt, Praha 2006; foto Robert Vano

Jak jste se s touhle zvláštní technologií seznámil?

Viděl jsem to tenkrát u skoro osmdesátiletého fotografa Penna v New Yorku. Mně bylo dvacet a divil jsem se, proč se s tím tak patlá, vždyť je daleko jednodušší donést filmy do laborky, kde vám z toho udělají „á čtyřku“ a je to. Tyhle fotky mnohdy nemají dlouhé trvání. Ve velkých galeriích např. v Metropolitan muzeu, nebo v Centre Pompidou nemůžete uplatnit digitální tisk. Nevěří, že by ve stejné kvalitě vydržely rok nebo dva. Zatímco naše prababičky na fotografiích jsou pořád nádherné, fotky, které jste vyfotil před pěti lety, jsou už změněné. Ve velkých galeriích je nechtějí. Požadují pouze fotografie, které byly vyhotovené technikou starší padesáti let.

V Guggenheimu nakoupili Warholovy fotky za pět milionů dolarů, ale protože byly pořízeny Polaroidem, tak všechny vybledly. Platině se dá věřit stoprocentně. Celá fotografie vzniká kontaktním otiskem negativu na papír. Nepoužíváte žádnou jinou chemikálii, dokonce ani elektřinu nemusíte mít, protože pozitiv se vyvolává na sluníčku. Platina reaguje jen na ultrafialové světlo. Má to skutečně krásnou barvu. Černobílá není černobílá, má nádech dohněda. Lidé si myslí, že zhnědla stářím. Ale já myslím, že tuhle barvu měly i ty dávné fotografie, když vznikaly někdy na začátku 20. století. Prostě už tehdy vypadaly tak trochu staře.

foto2.jpg
Winter garden, Praha; foto Robert Vano

V „platinové kolekci“ máte i fotografie pořízené z míst, na kterých před vámi už mnozí fotografové se svými stativy stáli. Fotíte často notoricky známá místa.

Ano. Vyhledával jsem místa, která třeba fotil Karel Plicka. U něj se mi moc líbily mraky. Čekal jsem na takové mraky třeba i rok. Žádné mi pořád nešly. Tenkrát jsem bydlel blízko Žižkova. Jednoho rána z balkónu je vidím. Myslím, že to bylo tak ve čtyři ráno. Jako by byl snad konec světa, mraky přišly. Mám štěstí, že vstávám brzy. A byl to fofr. Musel jsem to stihnout skutečně rychle.

Jakou používáte expoziční dobu na tento typ fotografií?

Ve dne nikdy nefotím delší dobou, než je osm vteřin. Mám dokonce rád, když se věci hýbou, aby byly trochu „mázlé“. Moje fotografie nejsou moc ostré. Když jsem fotil s lidmi, kteří dělali fotky ještě za první republiky a ptal se, jak to že to fotili tak, že jejich postavy mají třeba rozmazané uši, odpovídali: „A kdo řekl, že fotka musí být ostrá?“ Ostrá musí být možná jen fotografie mozku, aby chirurg neřízl vedle. Ale ne takovéhle fotografie.

Problém je, že dneska vám fotografie posuzují lidé, kteří tomu moc nerozumějí. Je řada těch, kteří si hlavně hlídají pixely. Když jim fotku pošlu mailem a nemá 300 dpi, nechtějí mi ji vzít. Pak povídám, buď si to převzorkujte, nebo si sem pro ni musíte dojít. Moje fotografie má taky třeba 100 mega a mě mailem neprojde více než pět, protože mám často negativ o velikosti 18 × 24 cm. Nebo se mě také ptají, proč vůbec dělám platinum? A já odpovídám: „A proč se dělá ferrari? Proč lidi nejezdí pořád jen trabantem?“ To je podobné.

foto5.jpg
Tulips, Praha 2004; foto Robert Vano

Dostal jste nabídku udělat portrét Václava Havla. Měl však čas pouhých patnáct minut. Takže jste prý odmítl... Nebyla to škoda?

Já bych to nezvládnul. Nerad dělám ve stresu. Nejsem reportážní fotograf. Vždy dopředu mám představu, jak má fotografie vypadat a potřebuji ji udělat, aby byla hezká. Patnáct minut je pro mě málo a nevěděl jsem, jestli bych to stihnul.

Jak tedy postupujete při tvorbě portrétu?

Nejdříve si s těmi lidmi musím promluvit. Teď si na příklad u mne objednali fotografii na obal CD hudebníci. Poprosil jsem je, aby mě svoje nahrávky poslali, abych se s nimi seznámil. Podle hudby jsem chtěl zvolit prostředí. Skladby byl modernější a hrálo je tříčlenné hudební těleso – harfa, housle a violoncello. Z toho jsem byl nejdřív hodně zmatený, autory jsem neznal, musel jsem je vyhledat na internetu.

Dozvěděl jsem se, že podobná díla vznikala mezi válkami někdy ve 30. letech. V době plné událostí, kdy se ve společnosti měnilo všechno, co bylo zažité. Měnilo se i estetické vnímání. Sukně se odřízly, najednou nebyly korzety, ženské začaly chodit v kalhotách, na koních nemusely sedět bokem, seděly v sedle jako chlapi, tancoval se charleston a byli transvestiti a Josephine Baker, a Jean Cocteau a taky byl Berlín a šňupal se kokain. V tu dobu tedy vznikala tato muzika. Klasika vznikající v převratné moderní době.

Nepřicházelo v úvahu, abych udělal fotku tak, že ti muzikanti jdou po louce a skáčou přes potok. Řekl jsem si, že bych měl udělat něco podobného, jako dělá například Newton, elegantní spojení klasiky s něčím „extravagantním“, možná i úchylným. Může to být na příklad žena oblečena v klasickém oblečení, ale jedno prso má odhalené. Nechtěl jsem tam mít jen tak holku s harfou. To už bylo milionkrát. Když mám sám v sobě jasno, pak připravím několik předloh a ti lidé buď řeknou ano, nebo ne. Ale někdy je to tak, že ti lidé sami předloží svoji představu.

Je to pak horší?

Ne... není. Nemusím vymýšlet. Samozřejmě, když řeknou, že chtějí fotit někde na Lomnickém štítu, pak řeknu, že ne. Kdyby chtěli fotit něco s autem, tak na to také nepřistoupím. Nemám řidičák a nepoznám jedno auto od druhého.

foto1.jpg
Swiming pool, Marocco 1973; foto Robert Vano

Ale dostal jste požadavek od cihláren Wieneberger nafotit cihly.

Ne tak docela, šlo o jejich výrobky, ale dostal jsem v té zakázce svůj prostor – nafotit akty. Firma vybrala diapozitivy cihel, ty se promítaly na pozadí studia a model se postavil do takové pozice, aby to vše spolu hrálo. Tuhle práci jsem měl rád pro nový postup. Vyhovovala mi i koncepce domu a bydlení a s tím související téma rodiny, tepla, země, stability atp. Mnohem více, než kdybych fotil třeba nějaké auto.

V autě to prostě neznáte...

Ne... (smích) Když to jde, tak cestuji vlakem. Jednou mě vezli autem po dálnici a málem jsem se tam počůral strachy. Povídám, proč jedeme tak rychle? Asi že se brzy chtěli vrátit domů. Ale já z toho žádný zážitek neměl. Kdyby mi řekli, musíme jet autem, protože pak budeme mladší, nebo vyšší, naroste nám pinďour po kolena, vy dostanete milion dolarů, ale nic, nic, nic. Ani mi nenapekli štrůdly. Nic.

Vlaky byste uměl?

Hlavně ty starší, ty mám rád. Ano...to bych mohl. Je v nich romantika.

V životě jste se hodně nacestoval...

Ano…

…a přitom téma Prahy se ve vašich fotografiích objevuje ze všech měst nejčastěji.

Je to tak. Nikdy jsem nefotil třeba New York. Nikdy jsem nefotil tak, že bych si vzal na krk foťák a šel s ním třeba do Adršpachu... Když jsem fotil nějaká místa, tak vždycky jen ta místa, která byla poznamenána prací. Ale myslím si, že je to věkem. Některé snímky Prahy jsem si po návratu do Čech prostě chtěl udělat po svém.

Přál jsem si vás vidět, jak pracujete ve studiu. Ale řekl jste, že bych musel počkat rok. Že rok nebudete fotit. Rozuměl jsem tomu dobře?

Je to tak. Teď jsem zavalený přípravou srpnové výstavy a monografie. Je to podobná situace jako když někdo připravuje novou desku. Zavře se a dělá na ní a pak jede na koncerty. Je to kniha o čtyřiceti letech práce. Já jsem asi jediný fotograf, který hodně pracoval, a přitom soubornou kolekci fotografií v žádné knize nemá.

Dělal jsem pro Armani, Elle, Versace, Vogue, Bazaar, Donna, Seventeen, Mademoiselle,... Gucci, Pucci, Capucci a nic. Nemám žádný katalog. Někdo cvakne fotku a hned má kalendář, katalog a píše životopis, že byl v Brně a kdesi cosi. Já nemám nic. Už na tom dělám dva roky. Minulý rok mi bylo šedesát let, byla nejlepší příležitost, ale v nakladatelství řekli, že když je olympiáda, že dělají knihu o olympiádě. A pak že musí vydat deset kuchařek a deset knížek horoskopů a numerologií, aby se to zaplatilo.

Samozřejmě i letos celá ta akce bude hodně stát, nájem síně, knížka, stěhování výstavy... Záleží na sponzorech, zda se to všechno podaří, přišla krize, uvidíme. A v těhle stresech, které jsou s tím vším spojené, já fotit nemůžu.

foto6.jpg
bez názvu; foto Robert Vano

Když hovoříte, tak se usmíváte i když jde o vážné věci. Na lidi přenášíte jakousi „pohodovou“ náladu. Do televizního pořadu, ve kterém jste nedávno hovořil, jste vnesl báječnou atmosféru. Ale na fotografiích, kterých si ceníte nejvíce, úsměv chybí. Jak se to stalo?

(viditelně zaskočený) „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nikdy jsem lidem, které fotografuji neříkal, jak se mají tvářit. Ale přitom fotky s úsměvem mám... jenom v té kolekci nejsou. Někdy lidé před velkým foťákem prostě zamrznou. Ale možná je to také tím, že to mám už tak rozdělené. Když fotím lidi pro firemní účely, tak se většinou musí pořád usmívat. Je to také taková „práce“, když těm lidem říkám: „usmívejte se“. V podvědomí pak zařazuji do Platinum Collection ty, kteří jsou prostě takoví, jací jsou. Ale jak říkám, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. To je zajímavé. (smích) Tak tam musím dát dvě fotky s úsměvem.

foto3.jpg
Kirsten, Milano 1984; foto Robert Vano

Odpovídám panu Vano, že samozřejmě nemusí. Jeho kolekce žádné úpravy nepotřebuje a jistě nečekal na mne, abych mu do toho mluvil. Výstava fotografií Platinum Collection se koná v galerii Mánes v Praze ve dnech 5. 8. – 9. 9. 2009.

Další článek



celkem 67 komentářů

Poslední komentáře

Dakujem za podporu aj po rokoch :)))) MuVo 23. 8. 2012, 09:35
Naprostý souhlas Pepa 22. 8. 2012, 22:56
Robert Vano Hanka 8. 1. 2010, 16:23
Re: vulgární primitiv Vano rumun 6. 9. 2009, 12:44
vulgární primitiv Vano Focus 5. 9. 2009, 10:07

Další podobné články

Fotografie týdne: Future aneb pohled do budoucna

Fotografie týdne: Future aneb pohled do budoucna

Existuje osud, nebo je náš život v rukou našich a všech okolních nahodilých jevů? Často je nám to vlastně jedno – z budoucnosti máme strach a obavy nebo do ní naopak vkládáme mnoho očekávání.

15.  10.  2014  |  Černý Michal

Mobilní fotografie pohledem profesionála – Jan Březina

Mobilní fotografie pohledem profesionála – Jan Březina

I profesionální fotografové nosí po svých kapsách mobilní telefony. Využívají jejich potenciálu? V jakých situacích po nich sáhnou? Pět otázek pro pět fotografů, kterým jejich mobil není úplně cizím.

13.  10.  2014  |  Kos Adam  |  6

Tohle se podaří jednou za čas – mléčná dráha a polární záře na jednom snímku

Tohle se podaří jednou za čas – mléčná dráha a polární záře na jednom snímku

8.  10.  2014  |  Březina Petr  |  2
Fotografie týdne: Vodní abstrakt nebo vodní socha...?

Fotografie týdne: Vodní abstrakt nebo vodní socha...?

Voda je látkou, se kterou je nejčastěji spojován život, je místem odkud živočichové vyšli na souš, ale také obrazem zkázy a trestu. Jen velice obtížně bychom mohli hledat tak silný a zároveň vrstevnatý archetyp.

8.  10.  2014  |  Černý Michal  |  1

Kráječ sýru v podobě Polaroidu? Proč ne!

Kráječ sýru v podobě Polaroidu? Proč ne!

7.  10.  2014  |  Březina Petr
Podívejte se, jak se chytá západ slunce

Podívejte se, jak se chytá západ slunce

4.  10.  2014  |  Březina Petr  |  4
Fotografie týdne: welt aneb o porozumění historii

Fotografie týdne: welt aneb o porozumění historii

O kolektivním vědomí a nevědomí a rychlé době, kterou nestačíme promýšlet. To všechno se může honit hlavou muži na dnešní fotografii týdne. mezigenerační zkušenosti jsou někdy bohužel nepřenosné.

1.  10.  2014  |  Černý Michal  |  1

Daguerrotypie slaví 175 let od svého vzniku

Daguerrotypie slaví 175 let od svého vzniku

30.  9.  2014  |  Kalfus Jan