Tamara Černá se narodila a žije v Ostravě. Divadlo, hudba a tanec jí zajímaly od dětství. Studovala klasický tanec na konzervatoři a protančila se až na post sólistky baletu Národního divadla moravskoslezského. Nejvíce ji naplňovaly role, kde se klade důraz na obsah a prožitek.
Tvář Tamary Černé, foto Miroslava Brázdová
Před dvěma lety Tamara začala uzavírat období aktivního tanečního života. Tehdy se ji do rukou dostal fotoaparát a ona získala nový prostředek k veřejnému vyjádření svých názorů, pocitů a nálad. Pod přezdívkou Sofi G se rychle proslavila fotografiemi z prostředí baletu, inscenovanými portréty žen i bezprostředními snímky obyčejných lidí z ulice.
U příležitosti brněnské výstavy portrétů romských dětí jsem požádal autorku, aby čtenářům DIGIareny přiblížila vznik této kolekce.
Jaká byla tvoje cesta od ladných baletek k romským dětem?
Musím upřesnit, že v internetových galeriích neuvádím podstatnou část mých baletních fotografií a to jsou ty ze scény. Na nich je vidět, že nezobrazuji pohyb jako ostatní. Žádné propnuté nožky a krásné pohyby paží! Žádné ladné pózy. Moje pozornost se upíná k výrazu a napětí vznikající ať už námahou nebo interpretací a prožitkem samotných tanečníků.
Zobrazuji každodennost tanečníka zblízka. Pot a emoce. Fotografie často postrádají všechny končetiny nebo naopak. Celkové fotografie mají příliš zbytečného prostoru a tanečník se v něm ztrácí. Své modely fotím v těžkých virtuózních a dynamických pohybech bez toho, abych zaznamenala samotný cvik. A zde je vysvětlení cesty: Fotografie dětí z romské čtvrti jsou tímtéž. Zaznamenání každodennosti s pohledem na ni. Hodně detailů tvářiček, které prožívají emoce a nálady podobné těm mým.
Jaké fotografické téma je pro tebe v tuto chvíli zajímavější?
Mám samozřejmě představy a plány na podobné série z jiných oblastí, ale jsem hodně limitována časem. Divadelní sezóna mě na deset měsíců v roce hodně omezuje a z focení prakticky nic není. Ale jistě se někdy dostaví příležitost své sny splnit. Inscenované fotky baletek a portréty jsou pro mne spíše okrajovou záležitostí. Ale mám je samozřejmě taky ráda.
Hrušov nemá mezi Ostravany pověst bezpečné čtvrti. Jaké byly tvoje dojmy když jsi tam vytáhla fotoaparát?
Začalo to cestou s mým synem přes tuto ostravskou lokalitu. Potkali jsme velmi zvláštní holčičku, kterou jsem vyfotila, ač jsem tehdy ještě neměla vůbec žádné zkušenosti. O hodně později jsem se do Hrušova vrátila. Jako fotograf jsem v tamních ulicích zažila mnoho různých pozitivních i negativních zkušeností.
Nakonec jsem tu zvláštní holčičku jménem Áda vyhledala a fotografovala s ní i její rodinou. Postupně jsem totiž zjistila, že Ádina rodina čítá dvanáct lidí. Devět sourozenců a Adinka jsou základem celé výstavy. Dnes jsou všichni mými známými, kteří mě vítají a jsou ochotni mě pozvat domů.
Co bude dál? Bude další Hrušov?
Původní Hrušov se mění a velmi rychle ztrácí. Uhýbá nové výstavbě. I Ádina velká rodina už nebydlí na staré adrese. A právě proto jsem ráda, že jsem měla možnost fotit na Riegrově ulici, dokud byla ještě celá a měla svou neopakovatelnou atmosféru. Hrušovské děti umějí na plno prožívat své příběhy, i ty na které si zrovna hrají. Nikdy jsem nemusela dlouho čekal na „úlovek“. Mohu v jejich tvářích číst, jako ve tvářích nejlepších herců.
S jakými fotografiemi se diváci na tvé výstavě setkají?
V Brně vystavuji přes čtyřicet černobílých fotografií dětí. Mohu říct, že jich nemám o mnoho více. Jsou na nich radosti i útrapy z jejich života a her. Vznikly především zásluhou bezprostřednosti dětí z téhle čtvrti. Ráda bych, aby jednou Áda, Mája, Simonka, Milan, Lukáš, Krista, Věra, Patrik, Andrejka a Niki výstavu uviděli. Ale třeba se i toto uskuteční. Kdo ví?
Výstava Děti Hrušova měla premiéru v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Brněnskou expozici můžete navštívit v prostorách foyer divadla Reduta. Výstava potrvá do osmého února.
Fotografie Tamary Černé lze spatřit na těchto internetových galeriích photodom.com, photoextract.com, photoserver.eu, a photopost.cz.