I ti největší vyznavači realistické fotografie by si mohli uvědomit, že jejich oblíbená krajinka, makro, produktová fotografie, akt, portrét atd. – je jen dvourozměrnou abstrakcí našeho čtyřrozměrného světa. Hloubku a čas na fotografii můžeme vyjádřit jen zprostředkovaně zachycením (a abstrahováním) jejich podstatných znaků.
Takto je vysvětlen pojem abstrakce na stránkách psychologie.oukej.cz – což je podpůrný web studentů psychologie na FF MU:
„myšlenkový proces vymezení podstatných znaků nebo vlastností od znaků a vlastností nepodstatných, schopnost zevšeobecňování nebo tvorby obecných pojmů (generalizace)“
Domnívám se, že je to krátká a dosti přesná definice a tak se jí pokusím držet.
Fotografové se dělí (mimo jiné) na příznivce a odpůrce abstrakcí. Pro ty první je abstrakce plnohodnotný výrazový prostředek používající zkratky nebo opisu k vyjádření hlubší reality, pro ty druhé je nepovedenou fotografií, na kterou se autor snaží ex post „naroubovat“ nějakou myšlenku, jen aby ospravedlnil její vznik. Na rovinu přiznávám, že další řádky budou subjektivní, psány prsty člověka, který má abstrakci rád.
Neznám nikoho, komu by vadila klasická abstrakce, jakou je schematicky namalovaný vánoční stromeček. V reálu jsem ještě neviděl uvedený symbol vánoc, kterému by šly větve od kmene šikmo dolů, tak jak se to obvykle kreslívá. Dokonce se mi jako dítěti stalo, že jsem nakreslil stromeček tak, jak vypadá ve skutečnosti – to je s větvemi od kmene šikmo vzhůru. Učitelka červenou tužkou sklon větví „opravila" podle konvence a oznámkovala čtyřkou. Což ji vůbec nemuselo bránit vyjadřovat se s despektem o abstraktních malířích a jiných mazalech.
Stejně tak víme, že když přijdeme ve veřejných prostorách ke dveřím, na kterých je schematický obrázek ženy, tak mužům není radno vstupovat…
Piktogramy jsou čirou abstrakcí. Stejně jako třeba dopravní značky. Při pohledu na mapu taky abstraktní značky vnímáme jako zkratku k jiným pojmům. I když jsem poznal lidi, pro které jakákoliv mapa zůstane navždy jen flekatým papírem.
Takže je řada míst, kde abstrakci akceptují i skalní vyznavači realismu. Jsou to místa zažitá, konvenčně vnímaná a často jim nějak vnucená vyšší autoritou či ustáleným zvykem. A tak se už jako vyjukaní prvňáčci nakonec přece jen naučí, že těch dvaatřicet muřích noh, když se vhodně zkombinují, značí že například „Ema má mísu". A nemusí tam být ani obrázek dívky držící ten kus nádobí…
Dětem je abstraktní myšlení blízké. Klacek v ruce může být puškou rudého bratra Vinnetoua, během okamžiku se ten samý kus dřeva změní na kord nejslavnějšího z mušketýra ještě o chvíli později ve stožár vlajky zabodnuté do jižní osy naší planety. Až někdy v závěru puberty dojde velká část populace k názoru, že věří jenom tomu, co může vidět, osahat a v některých případech i „osvojit“. Zrak dítěte z(a)tratí, dojde k názoru, že ví už vše, co k životu potřebuje a uzavře si tak cestu k novým poznáním.
Není to nic, bez čeho by se nedalo být a mnozí skvělí lidé tak žijí. Ale – ruku na srdce – není trochu škoda zapomenout, že ten mrak na obloze nemusí být jen shluk vodních par a kapek, ale i čímkoliv, co nám jeho tvar a naše fantazie dovolí? Učený z nebe nespadl a učit se musíme stále. A jako jsme se kdysi naučili číst, dá se vycvičit i jistá schopnost vnímat abstrakci. Chce to jen vůli a čas. Je to pouze na nás…