Ne, nemějte obavy. Technickou diskusi o kladech a záporech toho kterého objektivu nechám odborníkům, kteří se v tom skutečně vyznají. Případně lidičkám, kteří fandí nejen svému sportovnímu klubu ale i výrobci nebo přímo konkrétnímu výrobku té jediné správné značky.
Dnes chci povídat o tom, jak mě fascinuje tato většinou průhledná nebo alespoň průsvitná ztuhlá kapalina nebo přesněji řečeno amorfní tuhý materiál, jako objekt fotografování.
Většinou smyslů sice preferuji dřevo. Vůni pryskyřice a mízy. Hru barev na řezu. Pocit životní energie při dotyku… Ale mé oči se rády pokochají mnohotvárností skla. Je celkem lhostejné, zda jde o skleněnou plastiku perfektně nasvícenou ve výstavní síni nebo prachem zašedlý střep ze zbytku okna v opuštěném objektu.
1. Tak pohlaď duši mou... 2. Černá ovce
Když se probírám archivem, zjišťuji, že sklo je už dávno mým oblíbeným námětem. Asi proto, že nabízí až neuvěřitelnou škálu možností, jak je ztvárnit. Průhledy a průsvity, lomy světla a jeho odrazy, to vše v obrovském množství variant v kombinaci se směrem a intenzitou nasvícení.
Zamlžená, případně ledovými květy pokrytá okenní tabule vnuká pocit bezpečí a útulnosti, pokud se nacházíme na správné straně okna. V opačném případě může být táž skleněná tabulka zdrojem touhy a zvědavosti. Touhy schovat se před nepohodou a zvědavosti na to, jací lidé se asi pohybují v tom osvětleném, zcela jistě vyhřátém a momentálně tak nedostupném prostoru.
Sklo, které v lhostejném odosobnění moderních administrativních budov neponechává ani špetku soukromí, dokáže v jiném prostředí vytvořit jedinečnou atmosféru intimnosti a tajemna.
1. Reformovanou Krajinou 2. My čekali jaro
Určitě nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že v určitou chvíli dokáže sklo přitáhnout každého fotografa. Lhostejno, zda preferuje fotografii produktovou, popisně realistickou nebo abstraktní. Pro každého z nás má tento materiál „něco do sebe“. Pro mě jsou zdrojem neutuchajícího potěšení zaprášená okna s tabulkami, které mohou skrývat zapomenuté poklady nebo jen opuštěné domovy a téměř cokoliv mezi tím.
Sedím a přemýšlím, co mám vynechat. Co o své zálibě ve skle NEnapsat, aby dnešní povídání nebylo příliš dlouhé. A vzpomněl jsem si na dávnou příhodu, která se fotografování sice přímo nedotýká, ale protože všechno souvisí se vším, nedokážu odolat, abych se o ní nezmínil.
Seděli jsme v příjemně vyhřáté hospůdce, venku fučel listopad svým nejodpudivějším povětřím a nad sklenkou dobrého pití jsem poslouchal Vlastu Redla, jak spřádá plán svého vánočního koncertu. … Předvánoční shon, lidé uštvaní z nákupů a velkého úklidu vchází do divadla a očekávají příjemnou zábavu s lehkou nadílkou nostalgického vánočního povídání. ALE…v okamžiku, kdy předloží uvaděčce vstupenku, dostanou do ruky křehkou vánoční baňku. Žádný asijský výlisek z plastu, ale nefalšovanou skleněnou kouli. Takovou, ve které se na vánočním stromečku zrcadlí světla voskových svíček a rozzářená dětská očka.
1. Bratříčku, zavírej vrátka! 2. Noční výstup na Adamovu horu
3. Reformovanou Krajinou
Vlasta se na okamžik zasnil a s klukovsky rozverným úsměvem rozváděl dál představu, jak diváci s pocitem, že MUSÍ po každé písničce zatleskat, budou opatrovat tu křehkou krásu v dlaních… „Třeba to bude úplně nejtišší koncert, jaký Zlín zažil. Třeba…a třeba lidem, když nebudou řvát a dupat, dojde, že vánoce nejsou jenom o žrádle. No jsem zvědavej, jak si s tím poraděj.“ … Ten rok Vlasta nesehnal dostatečné množství skleněných baněk. Jestli ten nápad realizoval jindy nevím. … Ale pamatuji si ten pocit, který vyvolávala představa, jak temným sálem probleskují jiskřivé odrazy z blýskavých baněk…
Dokážu si představit napjaté výrazy těch lidí opatrujících něco křehkého ve svých rukách… to by mohly být jemné a křehké fotografie, pokud by je dělal fotograf s citem pro kouzlo okamžiku. Anebo tvrdé a necitelné jako střepy na vrcholku betonové zdi, pokud by sám fotograf neuměl ten okamžik vnímat.
V něčem jsme my lidé jako to sklo…
František Richter