Snad nebudu nudit, když vzpomenu na časy před - internetové, což není zase tak dlouho. Jenže nechci a nebudu popisovat fotochemické čarování s halogenidy stříbra. Ti zkušení si to stejně pamatují lépe než já a tě méně letitým by to mohlo připomínat vyprávění, jak se svítívalo petrolejkami.
Dnes se chci věnovat tomu, čemu se v současnosti vznešeně říká oborová komunikace. Lidštěji řečeno – tomu, co pro nás byly pravidelné schůzky fotoklubu. Jistě, část fotoamatérů se dodnes pravidelně schází, aby si navzájem předvedli svá díla v papírovém provedení.Většinou však jde o fotografie, které už v elektronické formě viděly stovky, či tisíce lidí a mnozí z nich svůj názor na ní vyjádřili. Ještě před poměrně krátkým časem to celé vypadalo jinak.
Chci vyprávět o svých zážitcích z poloviny osmdesátých let v rumburském fotoklubu. Vedl jej tehdy vynikající člověk ing. Jiří Lašťůvka. Setkávali jsme se jednou týdně a byl to malý svátek. Těšil jsem se na něj i trochu bál, ale to jen maličko. Scházela se nás necelá desítka nadšenců fotografů z Rumburka a okolí. S sebou týdenní výsledek práce v temné komoře, který zatím znali jen naši nejbližší.Fotografie formátu 18×24 cm jsme rozložili po stolech a začali sondovat, s čím se přišli pochlubit ostatní. Zatím byl klid a zábava zdánlivě plynula zcela nevázaně.Jak se blížil čas oficiálního začátku schůzky, začaly být naše přesuny mezi stolky s fotografiemi cílené, jelikož jsme věděli, co přijde.
Ti z vás kdo absolvovali taneční, určitě zažili něco podobného. Jen co tancmistr zvolal známou formuli: „Pánové zadejte se!“, začal lítý boj o nejhezčí, či nejlépe tancující dívky a tolerováno bylo skoro vše. Připomínalo to něco mezi vojenským taktickým cvičením či rituálním tancem primitivních kmenů na začátku a nájezdem avarských kmenů na konci. Cíl byl jediný a jasný: Alespoň na chvíli získat do svého držení co nejkvalitnější dámu, a vyhnout se těm, jejichž atraktivita byla na opačné straně našeho zájmu. Kdo na chvilku zaváhal, měl smůlu. A stejné to bylo v učebně rumburského kulturáku. Výchozí pozice kolem fotografií byly zaujaty a dál už záleželo jen na tom, v jakém pořadí nás Jirka vyzve, abychom si z předložených prací vybrali a promluvili o nich. Chvilka napětí, jako před startem nějakého závodu. A už první z nás dostal pokyn, aby se vrhl do proudu. Otázky byly jen dvě a zněly dost jednoduše.
„Líbí nebo nelíbí?“
„Proč?“
Jirka nekompromisně požadoval věcné odpovědi na obě otázky. Donutil nás přemýšlet o tom co řekneme a než to řekneme.A srozumitelně svůj názor vyjádřit a obhájit.
První kolo ještě nebylo tak zlé. Zatím byly na lavicích fotografie všech kvalit a každý z nás našel nějakou, která se dala bez pocitu studu pochválit. Autor se tvářil spokojeně a nás hřál dobrý pocit, že děláme někomu radost.
Další kola už byla náročnější a každý si ostřížím zrakem hlídal ty obrázky, které se sice vychválit nedaly, ale chyby na nich byly opravitelné. Tady už některým autorům evidentně stoupal tlak, ale s trochou diplomacie se dala říci nemilá pravda i cholerikům.
Ke konci se už někteří z nás snažili splynout s pozadím místnosti nebo dělat že jen náhodou procházejí, aby je Jirka přehlédl. Ano – i na tato setkání se dostávala díla, která měla raději putovat rovnou do koše.Ale každý z nás je občas okouzlen něčím, co nezaujatý divák nedokáže plně akceptovat. Někdo jiný nám musí sundat klapky z očí. Tady jsme se už museli pohybovat hodně opatrně – vyloženě jako na příslovečném tenkém ledě. Ne, nepamatuji se, že bychom na sebe někdy křičeli, tak zle nebylo. Jen atmosféra občas zhoustla až k pokraji nepřátelství. Ale přes ten kraj nepřešla nikdy. Viděli jsme si do očí a volili slova, která nepálila mosty.Nemuseli jsme být přátelé, ale pořád jsme byli kolegové a ctili jsme se. Když vidíte člověku do očí a neschováváte se za klávesnici, jsou mnohá tvrzení méně kategorická a výrazy nejsou tak tvrdé.
Internetová galerie je skvělá věc. Tak skvělá, že v dobách o kterých jsem psal, jsem si to, ani co by nadšený čtenář sci-fi, neuměl představit. Ale jako má každá mince dvě strany, tak i virtuální svět má svá plus i mínus. Občas bych rád na fotogaleriích viděl do očí toho druhého. Jsem si jist, že by ubylo hrubosti, různých faulů i nedorozumění. Na druhou stranu by přibyly úsměvy a nadhled. Ale to jde i bez toho pohledu z očí do očí. Nebo ne?
Doprovodné fotografie jsou z té doby. Bohužel nevlastním skener a na těch kopiích je to poznat.