Svět je v tlapkách koček, píše v jedné své povídce pan Jiří Suchý. A okamžitě dodává, že kočky nejsou tak hloupé, aby to dávaly otevřeně najevo. Nechají pána tvorstva postavit dům, samy se do něj nechají vpustit až když je hotov a už vůbec nemají chuť běhat za člověkem a utírat po něm loužičky.
Zatím co píšu tyto řádky, sedí asi metr za klávesnicí jedna taková, v jejichž tlapkách je naše rodina. Dostala najíst, trochu se prospala a teď by si dala něco tělocviku, při kterém jí mám asistovat, neboť podle sedmiměsíční rozmazlené šelmičky, jsem k tomu určen.
Kočky se podobají některým lidem. Máme je buď rádi takové, jací (jaké) jsou nebo je odmítáme se vším všudy.
I moje nejranější vzpomínky se týkají obrázků koťátek. Buď statických, na přemíře umně sladkých pohlednic nebo - jako jeden z nejoblíbenějších ranně normalizačních pořadůČeskoslovenské televize – kterými byly mnohaminutové televizní přestávky s dovádějícími koťaty. A tak mě obrázky koček a koťátek provázely životem až k jisté omrzelosti tímto tématem, a to jsem ještě mírný ve výrazech. Samozřejmě, že nešlo o ta krásná stvoření samotná, ale o tu děsivou inflaci sladkobolných obrázků, nutících nás šišlat o tom, jak je to koťátko klášné a ťuti muti šlaďoučké.
Jednou za čas uvidím obrázek, který nekopíruje pohlednice ze starých zaprášených krabic na půdě. Čas od času vidím fotografii vtipnou, prostou ulepeného sentimentu, ke které se rád a s potěchou vracím. Ano občas se takový obrázek najde a tento je jedním z nich. Autora vkládajícího své fotografie pod nickem WERDZA neznám, takže ani nevím, kterým směrem bych měl smeknout klobouk, ale jako by se stalo.
Tuto nasu cicu volame Tma, lebo jej v tme svietia len ocka
Autor: werdza
Jakousi oklikou se dostávám zpět k jednomu z předešlých odstavců. Ne že bych tohoto autora chtěl nějak srovnávat s hebkým koťátkem. To už spíše se starým uvrčeným, ale i vědoucím kocourem. Jenže stejně jako u těch koček jsou lidé, kteří jeho slova berou za bernou minci a jiní, co mu nemohou přijít na jméno, ať udělá cokoliv.
Žádné stromy nerostou........
Autor: jerabek-josef
Každopádně je Josef Jeřábek autor, který na své fotografické cestě prošel jistým vývojem, nalezl na ní obrazový nadhled, smysl pro detail a umění vidět pointu i ve zdánlivě banálním námětu.
..jihočeskou krajinou...
Autor: erabek-josef
A co na své pouti nepotkal? Snahu zalíbit se všem nebo alespoň ten kousek diplomatického nadání, který jedno pádné slovo rozvine do více slov méně zvučných. Škoda, že přes ten zvuk někteří lidé nevidí jejich smysl.
Každopádně jeho dvě fotografie v minulém týdnu patřily k těm, které mě zaujaly nejvíce právě pro znatelný autorský rukopis.
By imprisoned mind
Autor: karmy
Krásný minimalismus, který vymezí plochu obrazu tak, aby uklidnil mysl od běžných vzruchů a nechal pracovat podvědomí. Jsou to vrátka, které - nám divákům – můžou otevřít naše vlastní třinácté komnaty.
nechci zapadnout…
Autor: zuzankaH
Úsměvná momentka o nekonformitě. Doufejme, že to tomu děvčátku vydrží i přes pubertu.
Děti, o jejich fotografiích platí mnohé z toho, co jsem psal o koťatech a kočkách. Jdou prezentovat velice sentimentálně nebo pravdivě. Děti jsou velice přirozené, ale i tvárné. Jde je velmi snadno zformovat i do zlatavých andílků bez vlastní duše. Tyhle děti evidentně duši mají – proto mě zaujaly a já tímto složeným snímkem končím svůj ryze subjektivní výběr minulého týdne fotogalerie na DIGIaréně.
František Richter