Americký rodák David LaChapelle se již od poloviny devadesátých let řadí v první lize světové fotografie. Jeho snímky rozpoznáte okamžitě pro jejich nezaměnitelný styl, přetékající barvami, emocemi a spoustou skrytých detailů, lákajících pozorného diváka k zamyšlení – často až epických či biblických rozměrů. Ve smyslu rozměrů fyzických jsou originální fotografie tištěny na obří formáty, kterým jakákoliv knižní, neřku-li webová reprodukce, nemůže ani přinejmenším konkurovat.
Pražská LaChapellova výstava v Rudolfinu se vymyká svým retrospektivním pojetím a představí i jeho rané práce z 80. let, jež bývají tímto způsobem prezentovány jen zřídka. Vedle nich zde narazíte na většinu jeho nejznámějších fotografií, včetně monumentální Potopy.
Ještě než se vrhnete vstříc těmto úžasným obrazům, přijměte pozvání přímo z pera jejich autora.
Tak pravil LaChapelle…
„Milí diváci,
představuji zde výběr snímků, které nejlépe ilustrují témata, jimž se soustavně věnuji celý život. Od některých nejranějších prací, které jsem v 80. letech vytvořil a vystavoval v galeriích newyorské East Village, přes léta tvorby pro časopisy, kdy jsem pracoval se slavnými osobnostmi a módními publikacemi s cílem oslovit široké publikum, vytvářet konceptuálně vyhraněné fotografie a zároveň jimi zpochybňovat samotné společenské struktury, které jim daly vzniknout.
Vyvrcholením je pak rok 2006, kdy jsem se uchýlil do ústraní a bilancoval svůj dosavadní život v chatě v deštném pralese, kde jsem nalezl útočiště a kterou dodnes považuji za svůj domov. Toto hloubavé pohroužení do sebe otevřelo další životní kapitolu, pomáhal jsem budovat udržitelnou hospodářskou usedlost na ostrově v tropech a tato zkušenost mne probudila a osvobodila mne k tomu, abych se mohl zamyslet nad svým životem. Zkoumáním paradoxu, jímž se mi můj život jeví, nalézám onu nit, která jej propojuje.
Během všech mých tvůrčích etap mi vždy šlo o to diváka zaujmout, oslovit ho, navázat s ním spojení, ať už na mé snímky narazí kdekoli. Spojení, sdělování myšlenek, pocitů, posedlostí, snů a vizí. Tyto snímky vznikaly převážně intuitivně – nápady jsem realizoval se spolupracovníky, s nimiž jsem sdílel společné živé, pulzující vědomí. Jako hudebníci improvizující na jakési „vizuální jam session“ a snažící se dosáhnout obrazové harmonie, která – doufejme – diváka zasáhne jako hudba.
Nejsem přitom zodpovědný za vše, co vychází najevo, jsem jen prostředníkem, skrze nějž se obrazy odkrývají. Představují se zde myšlenky, které problematizují a zkoumají oblast mimofotografické reality, života po smrti, duševna, našeho složitého vztahu k modernímu světu a přírodě, co znamená být člověkem v dnešní neobyčejně nejisté době, jde tu o pokus porozumět velkému paradoxu našeho světa vezdejšího i světa vnitřního. Vědomí nám říká, že se nacházíme v nadějném okamžiku, okamžiku apokalypsy i zázračna. Je mou nejupřímnější nadějí, že při prohlížení těchto snímků divák zažije okamžiky poznání, pochopení a společně sdílené krásy; právě souznění s vizuálnem nás propojuje. Žádám jen otevřené srdce a otevřenou mysl.
Upřímně váš,
David LaChapelle“
David LaChapelle: Courtney Love - Pieta
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations