Spolu s nákupem digitální zrcadlovky máte snad u všech výrobců možnost získat základní zoom objektivy v setu za příjemnější cenu, než pořízení těla a objektivu samostatně. Kvalita konstrukce a kresby těchto setových objektivů bývá velmi variabilní. Kresebné vlastnosti těchto modelů mohou některým fotografům vyhovovat celý život jejich přístroje, nebo naopak – budou je chtít vyměnit za jiné, lepší. Jednou z rozhodujících vlastností může být také světelnost.
DSLR Olympus E-3 a testované objektivy. Zleva: Sigma, Olympus a Leica (na těle přístroje)
Do testu jsme proto zařadili tři modely, jejichž světelnost na nejkratším ohnisku začíná na cloně F2,8: Olympus 14–54 mm F2,8–3,5 Zuiko Digital, Leica D Vario-Elmarit 14−50 mm F2,8−3,5 ASPH a Sigma 18–50mm F2,8 EX DC Macro. Objektivy jsme testovali na těle digitální zrcadlovky Olympus E-3. Všechny snímky byly pořízeny do formátu RAW a konvertovány v Adobe Camera RAW.
Olympus 14–54 mm F2,8–3,5 Zuiko Digital
Olympus řadí tento model do třídy PROFI, čemuž odpovídá jeho cena. Zda i obrazová kvalita, se dozvíte na následujících řádcích. Nabízí jej v setu spolu s digitálními zrcadlovkami E-3 a E-510.
Olympus 14–54 mm F2,8–3,5 Zuiko Digital
Na první pohled a dotek působí konstrukce 14–54mm Olympusu více plastově. Po přepočtu pracujete s ohniskovým rozsahem 28–108 mm. Sejmutí přední krytky objektivu jde špatně s nasazenou sluneční clonou, podobně je tomu tak i u testované Sigmy. Jinak je tomu u 14–50mm objektivu Leica, kde jde s krytkou pohodlně manipulovat i se sluneční clonou na objektivu. Olympus na nejdelším ohnisku vykazuje menší vůli.
Objektiv ostří interně a dovolí vám ručně přeostřit i se zapnutým autofokusem (nastavením režimu AFMF na těle fotoaparátu). Prstence pro zoom i ostření jsou pogumované. Jak u Olympus objektivů bývá časté, ostřící prstenec má velmi jemný chod při ručním ostření. Přední část se při ostření neotáčí, stejně jako u zbylých dvou objektivů v testu.
Při plně odcloněném objektivu se na nejkratším ohnisku setkáte s měkčí kresbou. Celková ostrost se zlepší již po zaclonění o jednu pracovní clonu. K dosažení perfektní ostrosti v rozích obrazu zde budete muset zaclonit na F8. Na delších ohniscích je obraz dostatečně ostrý i s nejmenším zacloněním. Přesto ani zde neuškodí zaclonit o jednu až dvě clony. Ztrátu celkové ostrosti – difrakci – můžete pozorovat od clony F16. Z testovacích obrazců jsme odečetli rozlišení 1 800 lph. Tuto hodnotu si Olympus drží v celém rozsahu ohnisek.
Chromatickou aberaci hodnotíme jako nízkou, přestože na 14mm ohnisku zasahuje až do třetiny obrazu. Na delších ohniscích ji vůbec nespatříte. V protisvětle dochází k celé řade odlesků vnitřní konstrukce. Kromě toho se však také potkáte se snížením přenosu kontrastu a vznikem závoje. Velmi dobře si však poradil se zvládnutím vinětace. Počáteční ztrátu jasu v rozích, okolo 20 až 25 procenty, snadno potlačíte zacloněním na F5,6. Při této cloně se již dostanete na slabých 10 % ztráty, což je velmi slušný výsledek. Bokeh v této třídě objektivů se drží průměru; na testovaných snímcích bylo patrné zdvojení hran ležících mimo zaostřenou oblast.
Na výbornou zvládá sférické zkreslení, které na nejkratším i na nejdelším ohnisku nemůžeme hodnotit jinak než jako neměřitelné. Na 14mm ohnisku však může být při fotografování architektury nepříjemné lehké vlnkovité prohnutí linií.