Můj poměr k vernisážím je podobný mému vztahu ke kaviáru. Mám ho moc rád, ale konzumuji jej sporadicky. O to víc se těším na další ochutnávku, a proto mi nestačí zevšednět.
Vernisáže jsou svátečními chvílemi jak pro autora, který investoval hodně práce, aby se tu dával všanc, tak pro majitele výstavních prostor, který občas do poslední chvíle netuší, co na jeho stěnách bude vystaveno. A nakonec je to i svátek pro nás, návštěvníky.
Navštěvuji takové akce jen párkrát do roka. Občas by byla chuť, ale je to daleko. Jindy je sice nějaká poblíž, jenže já jsem vybíravý. Upřednostňuji vernisáže menší, komorně laděné, kde většina zúčastněných jsou kolegové těch, kteří vystavují nebo jejich blízcí. Přátelská atmosféra převažuje a i protivníci, co na NEtu nenechají na sobě nit suchou, zde spolu hovoří tiše a s úsměvem.
Asi je to tím, že jde o dvojnásobné setkání. Za prvé s díly autorů, neboť elektronická kopie čehokoliv je stále jen kopií. Ani fotografie není vyjímkou a asi nic nenahradí obraz na pevné podložce. Stejně důležité je vidět se s lidmi, a mít možnost s nimi hovořit bez elektronických berliček. Je úžasné a skvělé, že se můžu online bavit s kýmkoliv na druhé polokouli, ale přímý kontakt člověčenství je stále ještě nenahraditelný a jedinečný. Většina elektronického styku kolem fotografií zatím probíhá písemně. A znáte to – úsměvná historka nebo přátelské šťouchnutí může v psané podobě nabýt zdání pomluvy či posměšku, protože čtenáři chybí to, co vnímá přímý účastník – gesto, úsměv, tón hlasu.
Zrovna nedávno – přijeli jsme se ženou na jednu z těch opravdu komorně laděných vernisáží, známé milé tváře a náhle lehce rušivý prvek. Člověk, se kterým jsem krátce před tím vedl zdvořilý, leč poměrně nevlídný a úporný spor o směr fungování jednoho fotoserveru. Ale jeho široký a upřímný úsměv mi nedal na vybranou. Spor byl v tu chvíli odložen a měli jsme hodně společných témat, kde jsme v konfliktu nebyli. Teprve cestou domů jsem si uvědomil, že s ním už nějaký čas nekomunikuji. A popravdě písemně nekomunikujeme dodnes. Nevidíme si do očí...
To mě znovu přivádí k zamyšlení, proč máme tak rozdílné chování v podobných situacích. Možná jsme ještě nedorostli techniku, kterou používáme. Zůstává pro nás čímsi neosobním, naše zkušenosti a naše zvyklosti nám nedokáží zprostředkovat komplexní vjem, který máme z přímého kontaktu. Ta zmíněná gesta, zámlky a výraz tváře, které korigují v průběhu hovoru náš i spolubesedníkův postoj, nám v písemném projevu stále chybí. Mimoděk sledujeme při hovoru mimiku i řeč těla spolubesedníka a okamžitě korigujeme jak obsah, tak i formu našeho projevu.
U psaní je to jiné. Většinou sedíme v jakési pomyslné mentální pevnosti asi jako řidiči v autech (nějaký výzkum vypozoroval, že mnozí řidiči svůj svět ohraničený karoseríí považují za neviditelný zvenčí a klidně se například dloubou v nose, což by mimo auto na veřejnosti neudělali). Máme pocit, že jsme sami a nemusíme brát tolik ohledů na jiné. A tak je možná písemný projev jistým testem osobní vyzrálosti každého z nás. Testem, který vypovídá o tom, jací jsme, pokud se nenacházíme pod „přímým dohledem“. Specifický druh samoty a anonymity, který je průvodním jevem pohodlného posezení nad klávesnicí, možná odbourává část společenských zvyklostí a zábran, jež máme zažité pro kontakt s lidmi.
max. velikost | max. velikost | max. velikost
1. 105 malých pozdravů z Děčína do Děčína 2. Dohrála hudba v nás 3. Částečně skrývaný pocit nejistoty č. 8
Chtěl jsem psát o vernisážích, o fotografiích, autorech a zase končím u mezilidských vztahů. Ale o těch to je v první řadě. Jezdím na vernisáže pro dobrou náladu a pocit sounáležitosti s lidmi, co mají neustále přihmouřené levé oko jako já. Mnohé z kolegů fotoamatérů bych ani jinak neměl moc šancí poznat, natolik jsou naše životy rozdílné. A dnes se s nimi vítám jako se starými známými. Je to svátek setkávání, kdy jsou alespoň na chvíli zapomenuty rozpory mezi lidmi a naopak, to co nás spojuje je prvotní. Škoda, že v normálním životě to bývá právě naopak.
Sám na vernisážích fotografuji jen velice sporadicky a většina výsledných fotografií je určena pouze pro můj šuplík. Takže přiložené fotografie jsou pouze dekorací a nemají souvislost s článkem.
František Richter