Jeden okamžik v jedné fotce. „Snapshot je rock'n'roll fotografie,“ uvádí Michal Nanoru, kurátor výstavy Only The Good Ones, která momentálně probíhá v Rudolfinu.
Obrazová jízda v podání (většinou) amerických fotografů, zachycující (většinou) okraj společnosti, tak by se dala volně charakterizovat výstavaOnly The Good Ones (Jenom dobrý), kterou do 6. dubna můžete navštívit v galerii Rudolfinu.
Výstava má odvyprávět návštěvníkovi dějiny snapshotové estetiky, ale existuje vůbec něco jako estetika snapshotů? Kurátor výstavy Michal Nanoru, který se do Prahy vrátil z čtyřletého pobytu v New Yorku, charakterizuje snapshot jako „spontánní zachycení okamžiku, minimálně režírované a s malým ohledem na technické, umělecké nebo žurnalistické konvence.“ Červené oči, uřezané hlavy, přímé blesky, netěsnící závěrky, prošlé a přeexponované filmy, růžový palec v objektivu – to, kvůli čemu by pracovník fotolabu snímek vyřadil jako nepovedený, Nanoru uznává a oceňuje jako autentické zachycení okamžiku.
Joel Sternfeld, 1976
Rychlý obraz, který vznikne většinou pomocí primitivního, dříve jednorázového, dnes digitálního a plně automatizovaného, foťáku a mobilu, který má každý při ruce a je připraven ho okamžitě použít, vypovídá více o dané chvíli a pocitech autora, než o estetice doby. Snapshot má být nestylizovanou momentkou, neklade si větší cíle než říct: „Takhle to bylo.“ A jde se dál. Hlavně nad tím moc nepřemýšlet. Zda se momentka stane legendou, o tom většinou rozhoduje její divák. V tomto případě rozhodoval Nanoru, který umístil do Rudolfina více než 250 fotografií od různých autorů.
Mark Morrisroe, 1988
Výstava je vedena od nejstarší historie snapshotů, jejichž éra začala roku 1888, kdy firma Kodak uvedla na trh aparát na svitkové filmy, do současnosti, kdy je momentka přirozenou součástí našich životů. Ještě první místnost a stěna druhé místnosti je obložena černobílými fotkami, a dále už pokračujeme jen v barevných variacích. Snapshot v prvních letech zůstává záležitostí amatérů, kteří se užívají demokratizaci obrazu a zaznamenávání běžných okamžiků života.
Stephen Shore, 1972
Zatímco umělečtí fotografové se předháněli s malíři o to, komu patří budoucnost, fotografové snaphotů se snažili o pravý opak: chtěli udělat fotku zachycující teď a tady, aby vypadala jako dívání se. „Foťák byl jako prodloužená ruka. Prostě jsem celý den fotila. Nikdy jsem s ničím nepohnula. Pro mě byl hřích přesunout láhev od piva. Protože to muselo být přesně to, co to bylo,“ vyjádřila svůj přístup k fotografování Nan Goldin, od níž je v Rudolfinu vystaveno také několik fotografií.
Z kapesního cvakátka...
Realistické zobrazování, které se vyvinulo v 60. až 80. letech v USA, výrazně definovalo vzhled snapshotů v 90. letech. Prvky neformálnosti a přirozenosti začaly postupně pronikat i do komerční fotografie, jak si všimneme u vystavených snímků módního fotografa Jürgena Tellera. Nakolik jsou však tyto snímky dílem náhody a nakolik vykonstruovanou realitou se můžeme jen domnívat. Jisté ale je, že náhoda v nich hraje už jen nepatrnou roli.
Ryan McGinley, 2010
Čím více se na výstavě blížíme k současnosti, tím menší důvěru fotografie vzbuzují. Dnes, když už víme, jak se natočit, abychom vypadali dobře a rádi využíváme snapshot k vytvoření svého lepšího já. Souvisí to i se vznikem selfie žánru, který se v poslední době rozšířil, díky rozmachu chytrých telefonů; už není potřeba zkušeného fotografa, ale jen velké dávky sebestřednosti.
Bill Dane, 1972 | William Eggleston, 1965–1974
Snímky, které tvoří výstavu Only The Good Ones, jsou docela banálního charakteru s nepříliš velkou snahou něco sdělit. „Poezie všedního dne a rychlého a chytlavého spodního proudu ulice, periodicky oživujících strnulou uměleckou a komerční praxi primitivní silou neuváženého gesta. Absurdita triviálního, sex, večírky, adolescentní úrazy, naivita, noční koupání, intenzivní teď, pokojové rostliny, život v médiích a skrze média,“ uvádí se v popisu výstavy.Odkryjí ale jen tolik, kolik jejich povrchnost umožní.
Larry Clarke, 1972
Dash Snow, syn majetné rodiny s uměleckou sbírkou, který nedostudoval střední školu, feťák s neomezeným příjmem, oděný jen do přibývajících tetování, vystupuje na polaroidech, které dělal, aby si pamatoval – co bylo včera, předevčírem, před tím. Když v sedmadvaceti letech zemřel na předávkování heroinem, zanechal po sobě tisíce těchto barevných rychlofotografií. Některé z nich teď visí v poslední místnosti v Rudolfinu a reprezentují současnou éru snapshotů.
Rock'n'roll fotografie – snapshot – má ve své spontánnosti odrážet objektivní životní realitu. I proto jsou na výstavě zahrnuty snímky od nefotografů, tedy od lidí, kteří nemají fotografické vzdělání, ani ambice se fotografií živit. Fotka je jen prostředek k zachycení, s estetikou to nemá nic společného, říkají nám. A právě tato zdánlivá ne-estetika je charakteristickým znakem dnešní přehlcené doby.
Nobuyoshi Araki, 1971
Fotka tvářící se jako momentka může být promyšlenější než lecjaká reklamní kampaň či snad může být samotnou kampaní, z jejíž banality vyvstává skrytá reklama. Máme ale prostor o tom přemýšlet při tom obrovském množství obrazů, které kolem nás dennodenně proudí? Na výstavě v Rudolfinu ten čas zastavení je. Přesto otázka: „Co se nám snaží vystavené snímky sdělit?“ zanechá v návštěvníkovi velké prázdno.
Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited