DIGIarena.e15.cz

WPP ve víru vášní aneb Kam kráčí novinářská fotografie

Letošní World Press Photo provází řada problémů, které odstartovala diskvalifikace celé pětiny finálových snímků. Takřka skandálních rozměrů nabyl případ kontroverzní vítězné série Temné srdce Evropy.

Jak již víme, 20 % fotografií, které se dostaly do finálového kola WPP, bylo vyřazeno z důvodu nepřípustných postprodukčních úprav. Už tento krok nastolil otázku, do jaké míry je možné s dokumentárním snímkem manipulovat ex post, při úpravě v počítači.

Tato manipulace je poměrně snadno odhalitelná – účastníci jsou povinni dodat fotografie v komprimovaném i surovém formátu. Pokud dojde k překroucení reality, je to ihned patrné při srovnání obou typů obrazových dat. Hranici, za niž už nelze při postprodukci jít, však určuje porota podle subjektivních kritérií, proto není divu, že řada profesionálních fotografů požaduje zveřejnění vyřazených snímků.

Prokleté srdce Evropy

Mnohem větší skvrnu na reputaci WPP však zajisté zanechá „případ Charleroi“ čili dění kolem série The Dark Heart of Europe od Giovanniho Troila, která získala první místo v kategorii Aktuální problémy.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Autor obou snímků: Giovanni Troilo

Soubor zpodobňuje belgické město Charleroi, kdysi centrum těžkého průmyslu, coby zanedbané místo prolezlé špínou a negativními společenskými jevy, jako je nezaměstnanost, kriminalita, nestandardní sexuální praktiky. Podle fotografa Troila má být obraz tohoto města metaforou celoevropských problémů: bujení sexuálních deviací, rasové nesnášenlivosti, nadužívání psychofarmak apod.

Soutěžní série je dostupná pouze na osobních stránkách autora, z galerie vítězů WPP 15 byla stažena.

Jako první zpochybnil věrohodnost vítězného souboru starosta města Charleroi, který snímky a jejich výběr označil za závažné účelové zkreslování reality, které poškozuje nejen občany a reputaci města, ale i pověst moderní fotožurnalistiky.

Vytkl Troilovi manipulaci s obrazem, používání umělého osvětlení, inscenování scén a lživé nebo minimálně zavádějící popisky fotografií. Z posledně jmenovaného přečinu se dle jeho slov usvědčuje sám autor, konkrétně u tohoto snímku:

Klepněte pro větší obrázek
Autor: Giovanni Troilo

Popisek dodaný k soutěžní fotografii zní: Místní znají parkoviště jako místo oblíbená páry hledající sexuální uspokojení. Na svých stránkách však Troilo v textu u fotografie přiznává: Můj bratranec souhlasil, abych jej vyfotil, jak souloží s dívkou v přítelově autě.

Všechny tyto námitky se vedení WPP rozhodlo prošetřit a 1. března vydalo veřejné prohlášení, v němž vítězný soubor odmítlo diskvalifikovat se slovy: Podle pravidel soutěže nesmí fotografové inscenovat snímky se záměrem ukázat něco, co neexistuje. A takového přestupku se Giovanni Troilo údajně nedopustil, resp. pro to nejsou dostatečné důkazy.
Celá zpráva (v AJ) je dostupá zde.

Večeře kanibalů v Bruselu

Zdálo se, že tímto je spor vyřešen, kdyby… den poté nepřišel belgický fotograf Bruno Stevens s tvrzením, že jedna z fotografií byla pořízena nikoli v Charleroi, nýbrž ve zhruba 50 km vzdáleném Bruselu. Konkrétně se jedná o snímek zobrazující scénu, kterou by šlo pojmenovat jako večeře kanibalů. Dokumentuje přípravu scény/modelů a modelek výtvarníkem Vadimem, který se věnuje malbě obrazů inspirovaných již existujícími výtvarnými díly.

Klepněte pro větší obrázek
Autor: Giovanni Troilo

Vedení WWP se znovu pustilo do prošetřování a 4. března se rozhodlo Giovannimu Troilovi cenu odebrat s odůvodněním, že poskytnutím nepravdivých údajů autor porušil pravidla soutěže.

Zapojte se do diskuze!

Zařazení snímku, pořízeného v jiné lokalitě než udává autor, už lze označit za jistý podvod, který překračuje etický kodex novinářské fotografie. Ovšem již argumentace WWP k prvním výtkám, že fotograf nezachytil nic, k čemu by jinak nedošlo, je poněkud vágní. Připomíná věštění z karet, „co by bylo, kdyby“. Osobně se domnívám, že takovýto přístup k práci investigativního fotoreportéra, za něhož se označuje sám Troilo, nepatří. Posláním reportážní fotografie je podle stanov National Press Photographers Association (NPPA), které uvádím v boxu níže, zachytit reálné, nikoli inscenované události.

Podle etického kodexu NPPA fotoreportér musí:

  1. Fotografované objekty zobrazovat přesně a v úplnosti.
  2. Vyhnout se manipulaci v podobě inscenování záběru.
  3. Zachytit události v celé jejich komplexnosti. Vyhnout se stereotypnímu zobrazování jedince, popř. společenských skupin. Překonat při práci vlastní předsudky a snažit se o maximální objektivitu.
  4. Přistupovat k fotografovaným subjektům s respektem. Věnovat zvláštní pozornost ohroženým subjektům a k obětem trestné činnosti či tragédie přistupovat se soucitem. Niterné okamžiky smutku narušit pouze tehdy, existuje-li dostatečný důvod, proč by měly být předloženy veřejnosti.
  5. Záměrně neměnit a neovlivňovat skutečnost.
  6. Neměnit obsah a kontext fotografického obrazu při postrpodukčních úpravách. V žádném případě nemanipulovat s obrazy (popř. zvukem) tak, že by to uvedlo diváky v omyl nebo zkreslilo skutečnost
  7. Neposkytovat fotografovaným subjektům materiální odměny za informace ani za účast při fotografování.
  8. Nepřijmout hmotné dary od těch, kdo chtějí změnit obsah obrazového sdělení.
  9. Záměrně nesabotovat úsilí ostatních novinářů.

Přesvědčivosti a správnosti argumentům WPP nedodává ani fakt, že pětina finálních snímků byla vyřazena "jen" kvůli postprodukčním úpravám. Pravda, nevím, do jaké míry bylo u vyřazených snímků manipulováno se skutečností, neboť nejsou veřejně k dispozici, přesto se ptám: Je větší ořez snímků, popř. retuš detailů za účelem zvýšení působivosti fotografie větším prohřeškem proti etice novinářské fotografie, než umělé inscenování (ať už více, či méně možné) reality?

Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

Myslím, že dokument a inscenovaná fotografie… tinkao 10. 3. 2015, 14:27
Všechno jsou to naprosto bezcenné fotografie… Daniel Wonder 7. 3. 2015, 14:45
V pripade "te" serie neslo vubec o postprodu… Mk 7. 3. 2015, 08:36
V připadě té série neslo jen o postprodukční… CzechJoker 7. 3. 2015, 07:39

Další podobné články

Takto vypadá pocta analogové fotografii

Takto vypadá pocta analogové fotografii

Výstava fotografií bez jediné vystavené fotografie – to je modernita

Výstava fotografií bez jediné vystavené fotografie – to je modernita

Může se to zdát nesmyslné, ale je to tak, současná doba přeje nevšedním přístupům, řešením a zážitkům. Na druhou stranu, jak byste chtěli vystavit pohyblivé fotografie – tedy něco co není ani fotkou a ani videem?

Fotografie týdne: S holubem na cestách

Fotografie týdne: S holubem na cestách

O překvapivém pohledu na svět a pozvánce do světa fotografie. Základní myšlenkou fenomenologie, tak jak o ní uvažuje Jan Patočka je, že věci ve světě se nám nikdy nezjevují cele a úplně. Vynořují se postupně, jejich pochopení je vždy ovlivněné tím, jak se zrovna cítíme, co vidíme, jací jsme.

Metropolitní muzeum zveřejnilo na 375 000 uměleckých kusů k volnému užití

Metropolitní muzeum zveřejnilo na 375 000 uměleckých kusů k volnému užití

První číslo magazínu Scene od Hipstamaticu je tady

První číslo magazínu Scene od Hipstamaticu je tady

Hipstamatic je jedna z neoblíbenějších mobilních foto aplikací. Její tvůrci vydávali i magazín o mobilní fotografii Snap, který nyní překřtili na Scene. Podívejte se, co nabízí jeho první číslo.

Fotografie týdne: tečka

Fotografie týdne: tečka

O vězeních a hradbách, která si vytváříme v sobě samých a strachu, který rozmotává ostnaté dráty. Karel Kryl ve své písni Karavana mraků mluví o městě, ve kterém je řád a pro každého práce, ale současně to není prostor k žití. Je obehnaný zdí nesvobody a totality.

Podívejte se na pravděpodobně první selfie fotografii na světě

Podívejte se na pravděpodobně první selfie fotografii na světě

Za popularizací focení tzv. selfíček mohou zejména mobilní telefony 21. století. Věděli jste ale, že nejstarší dochovaná selfie fotografie prokazatelně pořízená z ruky se datuje už k roku 1909?

Fotografie týdne: Ante portam inferam

Fotografie týdne: Ante portam inferam

Svět a světlo mají stejný jazykový kořen, a to nejen v češtině, ale také v dalších jazycích. Touto myšlenkou začíná Jan Patočka, ale také Jan Sokol, své pojednání o tom, co je svět a jak ho můžeme poznávat.