DIGIarena.e15.cz

Zasněná Fotografie týdne

Podzimní Praha je jeden velký Sen. Přesvědčuje nás o tom autorka aktuální Fotografie týdne...

V kolik hodin je během toulek po Praze nejlepší zastavit se na Karlově mostě, abychom tam potkali co nejméně lidí? Autorka, představující se jako Barbara Havlíková, tvrdí, že půl šesté ráno je ten nejlepší čas – zvlášť je-li podzim. Sychravé mlhavé počasí vyžene z mostu i ty nejodolnější obyvatele a teprve pak může člověk zkusit polapit krásnou atmosféru takového místa. V klidu a nikým nerušen, nejlépe sám. Tak, jak se to povedlo právě autorce dnešní Fotografie týdne s názvem Sen.

Je trošku zasněná, ale nijak bláznivě. Je to téměř reálný sen těsně před probuzením do práce. Chvilka před rozedněním, která se v létě rychle přehoupne v den, zatímco na podzim a v zimě jako by se ani sluníčku vstávat nechtělo. A proto je Praha vybavena množstvím malých světýlek, tlumeně zářících v mlžném oparu. Jsou jich stovky, v podobě dlouhých šňůr malých svítících korálků spolu se sochami ohraničují cesty, aby noční kolemjdoucí neztratili směr. Když je v noci liduprázdno, opravdu získávají tato místa naprosto odlišnou atmosféru. Bývá to jejich stářím a mystikou, která se k němu váže a která spoustu lidí fascinuje. A samozřejmě ta mlha. Tu lze u vodních ploch potkat pravidelně a v tomto ročním období je svým způsobem velice v kurzu. Ale že tomu záběru sluší?

most.jpg
Sen; foto: Barbara Havlíková

Když fotíme hromádku jablek, můžeme si je naskládat, jak se nám zachce. S mostem (stejně jako s jakoukoli krajinnou scenérií) nehneme. Nicméně, lze hnout s fotografickým aparátem. Je možné, že s trochou hravosti by v tom okamžiku mohly vzniknout ještě daleko zajímavější snímky z různých zvláštních úhlů, z podhledu a podobně, ale autorka zřejmě usoudila, že „klasika“ v podstatě nikoho neurazí, ale potěšit může. Záběr je tedy téměř osově souměrný, linie světel a soch plynule ubíhají do dáli, kde se ztrácejí a navozují nám dojem zamlžené vzdálenosti.

Jen človíček uprostřed se trochu nemohl rozhodnout, jestli se postaví doprostřed, nebo zůstane v ideálním zlatém řezu, takže zůstal neslaně nemastně postávat kdesi uprostřed a čekal, až autorka cvakne. Podle názoru některých čtenářů tam postavička vlastně být ani nemusela. Podle jiných záběr oživuje. Nejde opět o nic jiného než o kontrast – prázdný most nám sice evokuje „prázdný most“, ale vzdálená postavička v mlze působí dojmem osamělosti, opuštěného člověka, který se na tento „prázdný most“ vypravil, aby si tuto opuštěnost svým způsobem vychutnal. Dojem je tak o něco silnější a to samozřejmě atmosféru snímku podporuje.

Nevím, čím to je, ale u černobílých snímků se častěji než u jakýchkoli jiných objevuje výkřik „To chci na zeď!“, ať už je téma jakékoli. Možná proto, že černobílé foto není složité sladit s interiérem v jakékoli barvě, nebo protože jsme si zvykli vnímat černobílé snímky jako „více umělecké“. Tento „Sen“ od Barbary Havlíkové by ovšem v kvalitním a rozměrném provedení na nějaké zdi nemusel být špatný. Je to hluboký, prostorový záběr, do kterého se člověk dovede na dlouhou chvíli zahledět a relaxovat. V dnešní době je to o hodně lepší, než se dívat z okna na protější panelák.

Autorku zajímají obecně různé pohledy na Prahu, zajímavé záběry z pražských ulic, architektura nebo život na sídlišti, prostě příběhy všedního dne. A možná jsou právě takové příběhy tím, co vyvažuje všechny ty úchvatné snímky ze vzdálených krajin. Protože třeba do Francie nebo do Alp se někteří z nás nikdy nedostanou, ale zajet si s foťákem do Prahy není zas tak nesplnitelný sen...

Další článek



Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Santiniho šnek (nedokončený)

Fotografie týdne: Santiniho šnek (nedokončený)

Lidé mají rádi, když mohou něco dokončit. Jde o činnost, ke které jsme vedeni již od školy – dokončíme úkol, cvičení, dostaneme vysvědčení,… celý život jakoby se smrsknul na plnění úkolů.

Fotografie týdne: Good bye, my love, good bye…

Fotografie týdne: Good bye, my love, good bye…

Hudba má oproti jiným formám umění mnohem větší emocionální pronikavost. Možná nemůže tak snadno vyprávět příběhy, odhalovat struktury nebo být prostředkem pro předávání filozofických myšlenek.

Fotografie týdne: Paranoia – o trojím strachu

Fotografie týdne: Paranoia – o trojím strachu

Strach bychom mohli vnímat skoro jako něco negativního – ostatně, kdo se bojí, nesmí do lesa, je strašpytlem a celkově působí jako nepříliš racionální bytost, se kterou se nemá cenu o něčem bavit.

Fotografie týdne: Frankfurt ve zpětném pohledu

Fotografie týdne: Frankfurt ve zpětném pohledu

Zpětné zrcátko je v automobilech velice důležitou komponentou. Každý, kdo si vyzkoušel jízdu bez něj, ví, že je sice možná, ale není bezpečná ani pohodlná.

Fotografie týdne: život jako tanec na neslyšitelnou hudbu

Fotografie týdne: život jako tanec na neslyšitelnou hudbu

Pro dnešního člověka mohou působit středověké matérie, které sledují život vesničanů jen těžko pochopitelně. Smrt u nich byla vnímána jako zásadní vysvobození se ze všeho těžkého a špatného, co je obklopovalo.

Fotografie týdne: Jen dva prstíčky...

Fotografie týdne: Jen dva prstíčky...

Příběh o Smolíčkovi a jezinkách je vlastně modelových příkladem toho, jak člověk může interagovat se špatnou myšlenkou. Na první pohled by se mohlo zdát, že například starokřesťanští autoři zbytečně přeceňují možnost hřešit myšlenkami.

Fotografie týdne: Stopped by the light

Fotografie týdne: Stopped by the light

Světlo je pozoruhodný fyzikální i filosofický fenomén. Z hlediska fyziky v sobě snoubí řadu zajímavých vlastností – je vlnou i částicí současně. Jakkoli má vlnovou délku, nelze u něj ale říci, jak je jeden foton dlouhý.

Fotografie týdne: Sluníčko, déšť a kroupy...

Fotografie týdne: Sluníčko, déšť a kroupy...

Píseň z poloviny padesátých let obsahující známé verše o tom, že „poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát“, se stala určitým motivem nejen budovatelského úsilí, ale především jistého posměšku.