Pokukujete po analogovém přístroji, s nímž byste si mohli vyzkoušet fotografování na film? Nebo si chcete vytvořit malou analogovou sbírku? Snadno ovladatelné kinofilmové kompakty vám mohou otevřít cestu do hlubin analogové fotografie.
„Point-and-shoot“ – tak byla označována specifická kategorie analogových kompaktů, jejichž hlavním jmenovatelem byla jednoduchost ovládání. Téměř všechny funkce byly plně automatizované, stačilo tedy jen namířit a stisknout spoušť.
První fotoaparáty tohoto typu se objevily na začátku 80. let, kdy se fotografování stále více stávalo masovou záležitostí. Výrobci fotoaparátů se proto snažili nabídnout co nejjednodušší a nejlevnější přístroj. Důležitým milníkem bylo v tomto ohledu zakomponování aktivního automatického ostření (poprvé u Canonu v roce 1979), které už tak plně automatizovaný proces fotografování (měření a nastavení expozice, převíjení filmu atd.) zjednodušilo na minimum.
Za dvě dekády, kdy byl tento typ kompaktů vyráběn, se na trhu objevily desítky takto koncipovaných přístrojů. Zhusta se jednalo o bakelitový odpad, mezi kterým se ovšem dají objevit doslova perly, které jsou dnes doceňovány nejen zapálenými sběrateli staré fototechniky, ale i samotnými fotografy.
Olympus Trip 35 (1967–1984)
Řadu Trip lze v jistém smyslu chápat jako konstrukčně a výkonnostně odlehčenou verzí analogových kompaktů PEN, které se vyráběly v letech 1959 až 1981 a jež se dočkaly i digitálních následníků v podobě bezzrcadlovek.
Olympus Trip 35 je plně automatizovaný fotoaparát, který byl, jak je patrné z názvu, určen jako záznamník na cesty. Typickým znakem tohoto modelu je selenový článek kolem objektivu, který se staral o automatické měření expozice. Mechanismus fungoval na sluneční energii, nebylo tedy nutné použití baterií.
Kromě přesného měření expozice nabídl tento kompakt výborný, jako břitva ostrý objektiv Zuiko s „reportážní“ ohniskovou vzdáleností 40 mm a světelností F2,8. Ostatní parametry odpovídají kategorii amatérských kompaktních fotoaparátů: dvojí rychlost závěrky 1/40 s a 1/200 s s indikací nedostatku světla, „krokové“ manuální ostření (na 1 m, 1,5 m, 3 m a nekonečno) a plastový průhledový hledáček.
Olympus Trip 35 byl na trhu více než 15 let, za tu dobu se prodalo více než deset milionů kusů. Jeho výroba byla ukončena až v roce 1984, kdy ji nahradila řada levných „dovolenkových“ foťáčků – plastových, plně automatizovaných a s druhořadou optikou.
Pokračování 2 / 7
Canon AF35M/Autoboy (1979)
Canon AF35M se pyšní jedním zásadním prvenstvím: jedná se o první filmový kompaktní fotoaparát s aktivním infračerveným automatickým ostřením. S autofokusem jako takovým sice přišla již o dva roky dříve Konica C35 AF, ovšem v jejím případě se jednalo o tzv. pasivní AF, který selhával v horších světelných podmínkách a při ostření na málo kontrastní objekty.
Právě spolehlivé automatické ostření položilo základy úspěchu této extrémně oblíbené modelové řady, která se vyráběla déle než dvě dekády – až do roku 2005, kdy ji zcela nahradily digitály řady PowerShot.
Canon byl osazen objektivem se stejnými parametry jako zmíněná Konica – 38 mm F2,8, jeho výhodou však bylo plně automatické pojetí – automatické navíjení filmu, automatické řízení blesku, elektronicky řízená závěrka (s nejkratším časem 1/500 s) i clona. Přístroj byl poháněn dvěma AA bateriemi.
Největšího úspěchu se dočkal model z roku 1986 v USA zvaný Sure Shot Supreme, v Evropě Top Shot, který přišel s podstatně inovovaným designem, relativně nízkou hmotností (315 g), a především vstřícnou cenou. Později se objevily také varianty s objektivy s proměnlivými ohnisky známé pod přízviskem Prima Zoom.
Pokračování 3 / 7
Nikon L35AF (1983)
První kompaktní fotoaparát s automatickým ostřením představil Nikonu o trochu později než konkurence. Legendární „Pikaichi“ (což je japonská přezdívka Nikonu L35AF) však patří mezi nejvyhledávanější sběratelské kousky.
Základem úspěchu byla tak jako u ostatních značek vedle plné automatizovaných provozních a expozičních procesů – automatické bylo měření expozice, nastavení clony a času, aktivování blesku, převíjení filmu i ostření – výborná optika. Konkrétně se jednalo o 35 mm F2,8 typu Sonnar s minimální zaostřovací vzdáleností 80 cm.
Nikon L35AF se však od svých přímých konkurentů něčím lišil. V prvé řadě vynikal svým robustním provedením s kovovou konstrukcí a luxusním, „nebakelitovým“ vzhledem. V řadě druhé byl přece jen krapet vstřícnější k tvořivějším fotografům – disponoval závitem na filtry a umožňoval kladnou korekci expozice (o 2 EV) při fotografování v protisvětle. Nadstandardní byla též výdrž – s dvěma plně nabitými AA bateriemi jste nafotili 100 filmových rolí s 24 políčky.
Během následujících tří let byly představeny další čtyři modely, mezi nimiž najdeme například voděodolný Nikon L35AWAF či variantu L35TWAF s dvojicí objektivů o různé ohniskové vzdálenosti 38 mm a 65 mm.
Pokračování 4 / 7
Lomo LC-A (1984)
Kdo z nás, co jsme se narodili v této zeměpisné délce a šířce, by neznal slovo Lomo. Jedná se o zkratku názvu továrny Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije, v níž tato kinofilmová legenda vznikla… ehm, tedy byla vyrobena jakožto levná imitace stejně koncipovaného japonského fotoaparátu Cosina CX-1 (1981). První kusy byly určeny výhradně pro sovětský trh, ovšem velmi záhy si Lomo našlo cestu i do dalších komunistických zemí.
Lomo LC-A je osazen objektivem Minitar 32 mm F2,8 – parametry objektivu jsou sice stejné jako u „vykradené“ Cosiny, jinak je tomu ovšem s jeho kvalitou. Právě v optické nedokonalosti a nevyzpytatelnosti tohoto skla spočívá hlavní kouzlo Loma, podle něhož byla pojmenována i fotografická disciplína lomografie – neostrost, silná vinětace, nepředvídatelné barevné podání atd.
Lomo LC-A coby přístroj pro masy byl koncipován jako plný automat – stačí jen zmáčknout spoušť a fotoaparát se postará o nastavení expozice, jediné, co je třeba provést ručně, je ostření. To se provádí pomocí páčky po straně objektivu, přičemž k dispozici jsou čtyři fixní hodnoty: 0,8 m, 1,5 m, 3 m a nekonečno.
Zajímavým faktem je, že ač se jedná o levnou imitaci, získal Lomo větší ohlas než originál a přežil i nástup digitální éry. V roce 2006 byl představen model Lomo LC-A+ se stejným ikonickým designem a bonusem v podobě možnosti ručního nastavení clony. V dalších letech se lomo-rodinka rozrostla o další varianty, třebas širokoúhlé či instantní, o čemž se koneckonců můžete přesvědčit ZDE.
Pokračování 5 / 7
Yashica T2–5 (1986–1995)
Nenápadný plasťák, který byste snadno přehlédli v řadě kompaktního odpadu doby analogové. Což by ovšem byla škoda, neboť se jedná o filmový automat s jedním z nejlepších objektivů. Konkrétně: tato modelová řada je vybavená objektivem Tessar 35 mm F3,5 od legendárního Carla Zeisse (model T3 je osazen dokonce světelnějším objektivem 35 mm F2,8).
Výsuvný objektiv nabízí výborný přenos kontrastu, excelentní ostrost a odvádí perfektní práci také v protisvětle. A to i díky akurátnímu automatickému měření expozice (spd). Opět se jedná o plný automat, nezávisle na fotografovi tedy dochází k nastavení clony i rychlosti elektromagnetické závěrky (s nejkratším časem 1/500 s, u pozdějších modelů 1/700 s), automatickému převíjení filmu atd.
Se svou vahou kolem 200 gramů a velikostí tzv. do dlaně je ideální k reportážnímu focení, kdy je vyžadována rychlost, a hlavně nenápadnost. Důkazem budiž, že si Yasicu T5 oblíbil například dokumentární a portrétní fotograf Terry Richardson.
Pro ostýchavce se nejlépe hodí model T5, na němž vedle průhledového hledáčku najdeme také hledáček zrcadlový – výrobce jej nazývá super scope –, do něhož se jako u dvouokých zrcadlovek hledí shora. Fotografovat lze tedy klidně od pasu.
Pokračování 6 / 7
Ricoh R1 (1994)
Jeden z analogových „rodičů“ oblíbených pokročilých digitálních kompaktů Ricoh GR. Specialitou tohoto automatu, a také hlavním důvodem zařazení tohoto přístroje do našeho výběru, je dvojí „optický“ režim.
Fotoaparát je osazen objektivem s ohniskovou vzdáleností 35 mm a světelností F3,5, což byly v tehdejší době průměrné hodnoty. K dispozici je ovšem tzv. panoramatický mód, v němž se ohnisko „přepne“, resp. ořízne na 24 mm – uměle tak získáte širší úhel, ovšem za cenu poklesu světelnosti (na F8) a silné vinětace, což však pro mnohé současné milovníky analogu může být velmi žádoucím efektem.
Ostatní parametry kompaktu nikterak nevybočují z průměru. Tělo je vyrobeno z plastu a ovládací prvky omezeny na minimum: expozice a režim blesku se nastavuje plně automaticky a o ostření se stará 3zónový AF. Nadstandardní výbavou je trojice speciálních režimů – noční, ostření na nekonečno a bodové ostření.
Pokračování 7 / 7
Olympus mju II (1997)
První „mjůčko“ spatřilo světlo světa již v roce 1991, kdy byl představen Olympus µ. Tento model položil základy veleúspěšné řady, která se po přelomu tisíciletí dočkala také své digitální podoby.
Během více než dvaceti let, kdy byly analogové kompakty mju vyráběny, se objevila řada variant – odolných, stylových, s proměnlivým ohniskem aj. –, dodnes je však nejvíce oceňován model z roku 1997, Olympus mju II. Důvody, proč se tento přístroj stal takřka kultovní, lze shrnout do několika slov – levný, jednoduchý, skladný, spolehlivý, s kvalitním obrazovým výstupem.
Fotoaparát je osazen objektivem s tradiční „reportážní“ ohniskovou vzdáleností 35 mm a vysokou světelností F2,8, který v kombinaci s pokročilým autofokusem (s rovnou stovkou dílčích kroků) poskytuje nadstandardně ostrý obraz. Zároveň je velmi drobný a lehoučký (135 g), a ač vyroben z plastu, je také do značné míry odolný proti nepřízni počasí. Prostě ideální kapesník společník na výpravy do ulic.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně