O kolektivním vědomí a nevědomí a rychlé době, kterou nestačíme promýšlet. To všechno se může honit hlavou muži na dnešní fotografii týdne. mezigenerační zkušenosti jsou někdy bohužel nepřenosné.
Carl Gustav Jung přišel se zajímavým konceptem kolektivního vědomí a nevědomí. Lidstvo jako biologický druh má určitou společnou paměť, něco co nás spojuje přes generace, rozdíly ve vzdělání, kultuře a jazyku.
S touto myšlenkou si pak pohrával také Mircea Eliade, který se snažil ukázat, že téměř všechny kultury a náboženství obsahují určité společné příběhy a struktury, které jsou spojené s lidským myšlením jako takovým.
Například souboj dobra a zla, sběračů a lovců, vztah člověka k božstvům, vůči kterým se chce osamostatnit nebo třeba fenomén velkých přírodních katastrof jako trestu za špatnosti jsou něčím, co z našeho vědomí vytěsnit nemůžeme. Každá doba a kultura ale tento mýtus vypráví jinak. Romantismus v literatuře i dalších oblastech klade do popředí zájmu stáří. Je to stejně legitimní, jako obrat k dětství po druhé světové válce.
Téma mezigeneračních vazeb a předávání moudrosti či vědomí je velice silné, zvláště pokud je spojené s příběhy a historickými událostmi. A jedním z takových je také téma války a genocidy. Všechny pomníky a muzea holocaustu mají být nejen připomínkou konkrétních událostí, ale také (a v tom berlínském je to kurátorsky velice pěkně vidět) určitým mementem, že něco takového se v žádném případě již nesmí opakovat. Upozorněním, kam vedou – dříve zcela nezávazné – diskuse o národním sebeurčení a eugenice.
Jenže společnost se velice rychle mění – dnes si lze v Evropském prostředí jen obtížně představit dlouhou válku klasického stylu a střihu, děti někdy okolo desátého roku běžně své rodiče předčí v řadě důležitých gramotností a kompetencí. Krize autorit, o které se mluví v pedagogice, je něčím zcela nutným a nezbytným. Je přitom krizí především těch, kteří by autoritami býti měli, nikoli zkažeností těch, jenž se o ně potřebují a chtějí opřít.
Snímek welt právě do tohoto dialogu vstupuje. Zachycuje mladého muže, který si prohlíží památník před Muzeem holocaustu. Za sebou má moderní reklamní balón a přemýšlí, jak porozumět příběhu, který psali jeho rodiče a prarodiče. Jak vstoupit do prostoru bludiště, najít správné hodnoty, jazyk a postoje, které by mu umožňovaly svět před ním pochopit. Ač se tváří sebevědomě, neví. A jde zřejmě o nejpravdivější postoj, který k tomu může zaujmout. Jungovo kolektivní vědomí je – viděno dnešníma očima – příliš neostré a dlouho se tvořící.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku s pěkným příběhem a kompozicí, která není u tohoto objektu právě typická i akcentem na geometrii jako jednu z forem tradičního poznání a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Ač pavlačové domy dnes neodpovídají často moderním představám o komfortním bydlení, je třeba říci, že právě tento druh staveb stojí za vznikem měst v moderním slova smyslu, měst průmyslových s továrnami a velkým množstvím obyvatel. Fotografie dobydleno v tomto kontextu ukazuje, že pokrok nelze zastavit. Že to, co pro naše předky v devatenáctém století bylo symbolem výdobytku techniky a emancipace, je dnes obrazem bídy a úpadku. Autorem je navyy.
dobydleno, foto: navyy
Snopa pak nabízí jiný černobílý pohled na svět. Pohled na antény nese název Stereo TV ? a hraje si s různými vlnovými délkami a technickými realizacemi těchto pasivních přijímačů.
Stereo TV ?, foto: snopa
Když jezdí vlaky, je snímek, jehož autorem je Jokr7. Nabízí přitom zajímavou kombinaci abstrakce s obrazem, který se nezobrazuje na plochu roviny, ale koule. A s výsledným vzezřením to dovede divy.
když jezdí vlaky, foto: jokr7
A na závěr ještě jeden snímek, který se věnuje stáří, respektive způsobu života, který si dnes mnoho z nás, lidí žijících ve městech, nedovede příliš představit. Autorem je Laugos a snímek nese název Príprava na zimu.
Príprava na zimu, foto: Laugos