Souboj se světlem

Ani ten nejdokonalejší fotoaparát nedokáže spočítat správnou expozici ve všech situacích. Někdy se musí do práce zapojit i fotograf a opravit naměřené hodnoty pomocí korekcí.

Expozici ovlivňují dvě základní veličiny, označované zažitými termíny „clona“ a „čas“. Clona reguluje množství světla, jež v okamžiku pořízení záběru projde objektivem, a čas dobu, po kterou světlo dopadá na film či elektronický čip. Dobu expozice precizně řídí to nejdůležitější na celém fotoaparátu – závěrka. Na množství vpuštěného světla a na době, po kterou je světlo exponováno na citlivý materiál, závisí optimální zobrazení fotografovaného objektu.

max. velikost
Korekce expozice +3 EV, níže najdete zbytek expoziční řady

Cílem fotografa je zpravidla dosáhnout toho, aby se výsledná fotografie rozložením světla a stínů co nejvíce blížila skutečnosti. K určení optimální expozice slouží expozimetr. Existuje v různých podobách. Dříve se používaly převážně externí expozimetry, dnes jsou tato zařízení zabudována přímo ve fotoaparátech.

Z externích expozimetrů se dnes používají především tzv. spotmetry pro bodové měření, využívané hlavně v ateliérové a technické fotografii. Ve fotoaparátech můžeme najít jednodušší expozimetry, které měří expozici blíže středu obrazového pole, nebo složitější modely, které obrazové pole rozdělují na segmenty.

V případě vícesegmentového expozimetru stanovuje fotoaparát expozici na základě váženého průměru jednotlivých částí. Ať už používáme jednoduchý expozimetr nebo složitý expoziční systém s mnoha vymoženostmi, vždy máme jediný cíl – správně exponovat.

Únik od pravidel

Co vlastně fotoaparát považuje za správnou expozici? Expozimetr změří odražené (nebo vyzařované) světlo a podle nějakého algoritmu „navrhne“ hodnotu clony a času pro daný záběr a danou citlivost. Protože fotoaparát „neví“, co fotíte, snaží se vždy nastavit expozici tak, jako by se jednalo o scénu s běžným rozložením jasů. Ideální expozice však nemusí být vždy přesně taková, jakou změří fotoaparát.

Někdy je nutné hodnotu clony a času záměrně změnit a cíleně záběr přeexponovat nebo podexponovat. Dojít k tomu může zpravidla ve dvou případech. Někdy jsou světelné podmínky natolik specifické, že je pro pořízení dobrého snímku nezbytná korekce expozice. Jindy korekci expozice provádíme záměrně, abychom zdůraznili určitou část záběru nebo atmosféru, která se může dokonce diametrálně lišit od skutečnosti.

Z vlastní zkušenosti vím, jak rozdílně může působit stejný záběr při různé expozici. Zvláště u motivů s dramatickou světelnou atmosférou dělám expoziční řady často o sedmi či devíti snímcích, přičemž střed tvoří změřená nebo vypočtená hodnota expozice. Nezřídka se mi stalo, že nejpůsobivější byl snímek s krajní hodnotou, tedy například o tři clony více či méně od naměřené hodnoty. Korekce expozice nám tedy pomáhá nejen správně přeexponovat, respektive podexponovat v okamžiku, kdy to potřebujeme, ale zároveň učí nebát se experimentovat v případech, kde bychom se za normálních okolností přísně drželi pravidel.

Bílá a černá

Nejčastějším případem, kdy jsme chtě nechtě nuceni expozici korigovat, jsou zimní snímky, kterým dominují velké plochy se sněhem. Zvláště sluncem osvětlená sněhová plocha je vždy světlejší než cokoli jiného v záběru, ať je to obloha, postavy, horský hřeben nebo zasněžený les. Expozimetr má tendenci celý záběr podexponovat. Výsledkem je pak šedomodrá barva sněhu, zatímco tmavší objekty na snímku ještě více ztmavnou.

To je samozřejmě nežádoucí, zejména u rodinných snímků na sněhu. Dostáváme se do situace, kdy je třeba korigovat expozici do plusu – záběr přeexponovat. Sněhovým plochám se vrátí oslnivě bílá barva a barvy ostatních částí snímku zjasní.

Zimní krajina však přináší i jiné scenerie, kde naopak využijeme expozici shodnou s hodnotami naměřenými expozimetrem. Na sněhových plochách či ledovcích najdeme při správném nasvětlení mnoho zajímavých struktur a detailů, jako jsou nerovnosti, čeřiny, trhliny. Ty by při přeexponování snímků v oslnivě bílé ploše byly potlačeny nebo by zanikly úplně.

Pokud exponujeme sněhovou plochu bez korekcí, vynikne například modrá obloha, která dokáže vytvořit působivý kontrast s bílou. Vhodné je také použít polarizační filtr, který ze sněhových ploch odstraní modrý nádech, způsobený odrazem oblohy, není-li ovšem záměrem modrý odstín sněhu zachovat.

S podobnými problémy se setkáváme i při fotografování černých objektů. Pokud budeme například fotografovat člověka proti černé ploše, expozimetr bude mít tendenci záběr přeexponovat. Černá zešedne a postava bude přezářená. V tomto případě korigujeme do minusu. Při podexpozici bude černá plocha na snímku skutečně černá a naopak člověk bude mít přirozené barvy.

Naopak majitelé černých labradorů se při fotografování svého čtyřnohého miláčka setkávají s opačným problémem. Vše okolo je perfektní, jen ze psa se stává černá šmouha a detaily zanikají. Tady je nutné záběr vzhledem k jasnému pozadí přeexponovat o jednu až dvě clony a fotografovat zvíře tak, aby zabíralo co největší plochu políčka.

Hra světel

Stojím na nevýznamném alpském vrcholu a pozoruji oranžový západ slunce za šedé kontury horských hřebenů. Čekám s fotoaparátem na stativu na nejvhodnější chvíli. Teď to přichází – fotografuji. Jako obvykle dělám expoziční řadu.

Fotografové přírody tuto situaci důvěrně znají – hlavně nezapomenout správně podexponovat! Je to logické, kdyby fotograf měřil expozici na temné horské hřebeny, výsledek by byl nezáživný. Krajina by byla mdlá, slunce s oblohou přesvětlené. Při správné podexpozici je sluneční kotouč sytý a ostrý a temnější obrysy hor podtrhují jejich mohutnost.

To platí i pro ostatní objekty v popředí, jako jsou stromy, osoby, stavby apod. Pokud je dominantní např. obloha s červánky nebo se zajímavými mraky, silueta objektu v popředí je dostatečně vypovídající, neruší a naopak dává vyniknout tomu, co je na snímku důležité.

Často fotografuji průhled ven skrz jeskynní portál. Většinou postoupím několik desítek metrů dovnitř jeskyně a hledám tu nejzajímavější kompozici. V tomto případě nejde o to zachytit, co je venku před jeskyní – většinou jde o nefotogenický chaos větví a kmenů. Zajímavé jsou naopak struktury na stěnách jeskyně, které by však při normální expozici nevynikly.

Proto je nezbytné snímek přeexponovat, a to nejméně o dvě až tři clony. Vyniknou tak skalní struktury, které mnohdy ani oko nezachytí, a místo, kudy přichází světlo, bude zároveň přesvícené. To však většinou není na škodu, spíše naopak. Zanikají rušivé prvky a takto intenzivní světlo působí téměř jako „z jiného světa“. Příklad jeskynního portálu platí i pro fotografování interiérů, do kterých proniká okny prudké světlo.

Nebojte se experimentovat

Našla by se řada dalších příkladů, kdy je vhodné korigovat expozici. Duha se zvýrazní při mírné podexpozici, strukturované detaily v krajině zpravidla vyniknou mírně přeexponované. Noční záběry blesků vyžadují hodně zavřenou clonu, ale také třeba srpek či kotouč měsíce má tendenci být přesvětlený. U kontrastních a dynamických scenerií je mnohdy skutečně těžké najít takovou expozici, která podtrhne správnou atmosféru záběru.

Je důležité nebát se zkoušet. Žádné cvaknutí spouště navíc není zbytečné. Pokud záměr nevyjde, zkuste to jinak, i když expozimetr ukazuje přesně opačné hodnoty. Korekce expozice je jedna z možností, která obohacuje kreativitu fotografie a otevírá nové pohledy na svět.

Původní text časopisu DIGIfoto.