Nemusíme nic. Mašinka je přece nastavená už z fabriky…ale člověk není mašinka. Aneb o činnosti a úsilí, které je dobré a užitečné občas vyvinout.
Nedávno jsem zveřejnil fotografii odkazující na jeskynní malby v Altamíře. Vzápětí mi jeden člověk napsal, že netuší, oč jde a abych mu ten pojem (Altamíra) blíže vysvětlil. Sice jsem se podivil – jde o všeobecně známou záležitost i pro žáky základní školy (jak jsem si ověřil u vlastních dětí), ale budiž, i mně mnohé školní znalosti už vypadly. A protože se držím úsloví, že je lepší naučit lidi ryby chytat, než jim je jen dávat, poradil jsem dotyčnému, aby výraz Altamira zadal do internetového vyhledávače. To vše s dobrým pocitem, že informace tam nalezené budou dokonalejší a komplexnější než ty, které mu mohu poskytnout já. Odpověď na sebe nenechala čekat dlouho. Dozvěděl jsem se, že dotyčnému je nemilé používat podobná zařízení a proto žádá, abych mu tu informaci zaslal já…
Proč čtenáře touto soukromou záležitostí vůbec zatěžuji? Protože se mi podobná věc nestala v posledních letech poprvé (lidé byli různí, problém stejný) a já jsem si díky tomu uvědomil, jak moc jsme si už zvykli dostat informace – a nejen ty, bez nějaké větší námahy a úsilí.
Altamíra XXI. století
Ještě před dvaceti lety, když jsem potřeboval zjistit nějaký údaj, který jsem nenosil v hlavě, musel jsem propátrat nejprve svoji knihovnu a stohy časopisů. A pokud jsem nic nenašel tam, nezbývalo než zajít do knihovny veřejné a doufat, že v jejím fondu najdu to, co potřebuji. Dnes si sednu k počítači a ve zlomku vteřiny mám obvykle velký výběr více či méně (!) přesných dat. Jenže, jak jsem byl už nejednou svědkem, i tato jednoduchá záležitost se zdá některým lidem příliš složitá a intelektuální. Jde to přece ještě jednodušeji – zmáčknout čudlík a někdo se už postará. Asi jako v televizi…
O televizní snaze nezatěžovat diváka přebytečným myšlením nemá smysl se rozepisovat. Víme o ní všichni a současně jí všichni více nebo méně podléháme a to včetně malé skupiny, která tu bedýnku na obrázky vůbec nevlastní. A tak zatímco zpravodajské štáby za nás riskují v prvních liniích válečných konfliktů i pod postelemi různých celebrit, žádáme stále víc otřesných či pikantních detailů, včetně jednoznačného výkladu situace, doručených až do svého pohodlného televizního křesla. A to už vůbec nepíšu o zábavných nebo dokonce soutěžních pořadech…
1. Benefice černých koní 2. Permanentní zatmění mysli
Náš život se skládá ze spoléhání na čudlíky kolem nás. Nemusíme tušit, proč se světlo rozsvítí. Je však lepší vědět kam (ne)sáhnout, když stiskneme vypínač a nestane se nic. Stejně tak nemusíme vědět, kudy běhají elektrony v našich fotoaparátech. Jenže fotografování není zdaleka jenom o elektronech. Dokonce ani o optice ne. Protože pak by musel majitel nejnadupanější mašinky dělat nejlepší fotografie.
Fotoaparát za nás změří vzdálenost fotografovaného objektu a zaostří na něj objektiv, zjistí intenzitu světla a nastaví hodnoty tak, aby byl výsledný obraz co nejblíže optimu. Nové fotoaparáty umí samy najít tváře v zorném poli objektivu a zaostřit na ně automaticky. Ty nejnovější si už prý jednou zaostřené objekty pamatují, a když naše oblíbené štěňátko vyběhne ze záběru, tak si ho fotoaparát opět najde, když se do jeho zorného pole vrátí. A co různých „kreativních“ vymoženosti ty naše optické skřínky už obsahují. Ostatně - proč ne? Máme tím rozšířené možnosti volby - to je dobře. Jsem rád, když mi stroj ušetří práci, ale nemohu spoléhat, že ji za mě udělá celou. Ty technické vymoženosti za nás nerozhodnou co, jak a hlavně proč stisknout spoušť právě teď nebo až za chvíli.
1. Dlouhé čekání na oblevu
Z dotazů a tápání, které jsem zachytil na různých fórech je zjevné, že mnozí z nás se nepodívali ani na manuál ke svému přístroji. Natož aby si přečetli cokoliv o skladbě obrazu, optice a barvách. Aby věnovali jen trochu pozornosti fotografiím, grafice či malbě v celé šíři jejich rozsahu a všech souvislostech. Aby se zabývali souvislostmi…aby si našli informace a do těch souvislostí si je začlenili a vnímali je v nich. Neb jak kdysi řekl jeden moudrý člověk: „Nikdo z nás není ostrov“
To jen ve škole se samostatnost při hledání informací příliš nenosila. Naučte se od strany „x“ po stranu „y“ – pokud možno doslovně – protože i kantor je jenom člověk a nemusí vědět víc, než ho nutí osnovy.
Naučili jsme se poslouchat učitele a dál už nebyl problém zvyknout si, že nám jiní rádi řeknou, co máme jíst, kam chodit, koho vzývat a hlavně co nakupovat. Vše jednoduše, bez námahy - instantně.
Snažím se z tohoto řádu zvyklostí vymanit, učím se celý život, i když mé oficiální vzdělání skončilo v osmnácti letech. Učení, o kterém mluvím, se netýká pouze fotografování, ale právě fotografování a fotografie pro mě představují už mnoho let jednu z cest k poznávání.
1. ...a co ještě můžeme prožrat? 2. Obraz Doriana Graye
Zůstaneme-li u předávání myšlenek a emocí obrazem, ani staří mistři štětce se neuzavírali pouze do světa barev a tvarů, lze u nich stejně jako v současné fotografii nalézt kategorie: portrét, krajina, dokonce makro…a pak také širokou škálu obrazů, které odkazují jinam – poslední soud, nanebevzetí, pokoušení svatých, jablko sváru atd. atd…Pro mě z toho jednoznačně vyplývá, že dávní mistři štětce byli lidé všestranní, se zájmy a znalostmi daleko přesahujícími výtvarno.
Mnou zachycený obraz ve mně vyvolá nějakou asociaci, viděná fotografie jiného autora přede mě položí konkrétní odkaz…a já chci vědět. Chci pochopit, co se mi snaží sdělit cizí člověk, a za sebe bych byl rád, aby moje sdělení byla srozumitelná pro jiné.
Neznám žádný obor lidského konání, který by byl životaschopný a při tom uzavřený jen sám do sebe. Ani fotografování a fotografie není výjimkou.
František Richter