Neumím dělat jednoduché návody jak co fotit. Neznám zaručená řešení, ani stoprocentní postupy. Jen subjektivně popisuji, co a jak dělám já.
Není to tak dávno, kdy se mě někdo ptal, co pro mě fotografování znamená. Ale nechtěl, abych v té chvíli mluvil o obrázcích. Zajímaly ho moje pocity, když je tvořím. Docela mě to překvapilo. Do té doby jsem se nikdy nepokoušel ty stavy formulovat do slov. Chvíli jsem o tom přemýšlel, až jsem přišel na jakousi paralelu:
Objekt toho, co potom zachytím fotoaparátem, musím nalézt, pomazlit se s ním a vychutnat si ho očima. Přitom se musím rozhodnout, jakým způsobem se ho pokusím zaznamenat. Nastavit přistroj, najít optimální stanoviště i úhel pohledu k nejlepší možné kompozici…
1. Pár dnů do jara 2. Nazí a mrtví
To vše mi připomíná stav, ve kterém se nacházím, když po dobrém jídle pozvedám sklenku vína. Oči se laskají barvou a už prozkoumaly jiskru nápoje proti světlu. Zatímco vínem lehce kroužím po stěnách sklenice a nechávám ho stékat, abych viděl i jeho viskozitu, sliznice nosu a zadního patra vstřebávají první dávky molekul buketu. Jazyk a patro jsou v napjatém očekávání z toho, co má přijít. Sklenka se už skoro dotýká rtů a...
1. ...a nestrkej sem frňák! 2. ...krajinou lidu starší krve...
…a tady se popisovaná paralela na chvíli rozchází. Zatímco u vína nechám sklouznout malý doušek do úst, poválím jej po jazyku a během malé chvilky vím, zda očekávání, které jsem získal z barvy a vůně se naplnily i ve finální chuti - u vytvářené fotografie to tak rychle nejde. Tam musím předešlé zážitky v sobě na nějakou dobu zakonzervovat a počkat na vyvolání snímků. A je lhostejno zda tím myslím chemické procesy na celuloidovém pásu, jak to bylo dříve nebo "prosté" přenesení souborů z fotoaparátu do počítače a otevření v nějakém grafickém editoru. Ale pak už jde opět o obdobný proces.
Teprve napitím poznáme u vína, zda je skutečně dobré, jestli jsou všechny jeho součástí harmonicky spojeny, zda něco nechybí nebo právě naopak nenadbývá. Válíme je v ústech, jazykem i patrem zkoumáme drobné nuance chuti. Podobně u fotografie až po jejím zvětšení na monitoru (desce zvětšováku, promítacím plátně atd.) zjistíme, zda se přísliby, které nám nesl předešlý proces, také naplnily. Zda v sobě třeba nechová pachuť myšiny špatného osvitu, zda má přiměřeně kyselinek k ostrosti toho, co ostré být má, a zda v ní třeba nevyčnívá tříslovina jako sloup veřejného osvětlení z hlavy milované osoby.
1. Střepy štěstí nenosí... 2. Těžké sny pana Edmonda D. 3. Lásko...
Když mám ale dojem, že se práce na fotografii daří a cítím, že vše je v rovnováze, je to opojný pocit. Tak opojný, že čas od času zapomenu na míru a v kvantitě postupně začnu ztrácet kvalitu. V té chvíli to příliš nevadí – opilému je to jedno – ale druhý den, a tady jsme opět u té paralely, nastoupí vystřízlivění a… možná i kocovina.
Co pak dál? Staří pijáci říkají, že čím se kdo zkazil, tím se má i napravit. Zkontroluji si tedy, že baterie je nabitá a ve fotoaparátu, rozhlédnu se kolem sebe a…