Základní výbava: práce s filtry Cokin

Tvrdit, že v dnešní době filtry nemají význam, by však samozřejmě bylo nesmyslné. Do značné míry je to dáno tím, že s digitálem si mnoho filtrů neužijete, respektive že lze je uspokojivě nahradit až při úpravách v počítači. Neplatí to ale přinejmenším pro dva druhy filtrů, jejichž účinek vám žádný software simulovat nedokáže – pro polarizační a šedý přechodový filtr.

foto: Martina Čížková, Olympus E-1, objektiv Olympus 14–54 mm F2,8–3,5; 1/20 s, F13

Učebnicový příklad kombinace polarizačního a šedého přechodového filtru. „Polarizák“ zajistil zvýraznění mraků a syté podání barev, neutrálně šedý „přechoďák“ P121S pak ztmavil příliš velký jas oblohy. Snímek díky vhodně zvolené kombinaci filtrů získal výbornou atmosféru.

Proti modrání dálek

Primární funkcí polarizačního filtru je odstranit odlesky. Z toho plynou jeho další efekty, jako je nasycení barevnosti nebo částečné odstranění tzv. modrání dálek – vzdušného závoje. Patří k takřka povinné výbavě krajinářů, kterým navíc pomáhá ke zvýraznění, resp. zvýšení kontrastu mraků a ztmavené modré oblohy.

Účinek filtru ale není vždy jednoznačný – záleží na úhlu postavení vůči osvětlení – například ztmavení oblohy se projevuje nejvíce v úhlu 90 stupňů vůči slunci, naopak po světle nebo v protisvětle je jeho účinek v podstatě nulový.

Nevýhodou polarizačního filtru je jeho značná hustota. Záleží sice na natočení, ale v některých případech může tento filtr snížit množství světla, které prochází objektivem, až o 3 EV. V nouzi toho ale můžete naopak využít – to když potřebujete nahradit neutrálně šedý filtr.

Stejně jako u „konvenčních“ polarizačních filtrů, i v systému Cokin najdete dva druhy: lineární a cirkulární. Pro moderní autofokusové zrcadlovky volte výhradně cirkulární filtr, jinak byste se mohli setkat s problémy automatického zaostřování a měření expozice.

Šedá je dobrá

Jak jistě uznáte, funkci „polarizáku“ v počítači skutečně nenahradíte. Stejně tak nedokážete ani obnovit kresbu z vypálených míst záběru. Velmi často se to opět týká oblohy, jejíž jas je oproti zbytku záběru natolik vyšší, že celková scéna přesahuje dynamický rozsah fotoaparátu, a pokud důsledně neexponujete „na světla“, dochází v obloze k přepalům. Jestliže na světla exponujete, pro změnu se pak tmavší části snímku topí ve tmě, takže si příliš nepomůžete. Tento příklad výborně ilustruje situaci, kdy do hry vstupují šedé přechodové filtry.

Obdélníkové filtry z organického skla mají polovinu transparentní a polovinu neutrálně šedou. Rozhraní je samozřejmě postupné a dále se liší podle typu filtru. Zatímco u běžných „přechoďáků“ je rozhraní mezi průhlednou a šedou částí strmější, filtry s označením S (Soft), jej mají velmi pozvolné. Obecně platí, že „softy“ jsou lepší při použití širokých ohnisek objektivu, která navíc hodně cloníte, protože při velké hloubce ostrosti by přechod běžného filtru mohl být na fotografii viditelný. Šedé přechodové filtry se také dělí podle hustoty – míry ztmavení. V nabídce najdete filtry s dvojnásobným (-1 EV), čtyřnásobným (-2 EV) nebo osminásobným (-3 EV) ztmavením. Stručný přehled najdete v tabulce na třetí straně tohoto článku.

I když se „přechoďáky“ dají pořídit i v klasickém provedení ve filtrové obroučce, systém Cokin má jednoznačnou výhodu v tom, že díky uchycení filtru v drážce můžete přesně nastavit polohu přechodu podle snímané scény.

Stavebnice pro fotografy

Na úvod je třeba říci, že tzv. kreativní systém Cokin není – jak se mnozí fotografové domnívají – jediným svého druhu. Poměrně známá a mezi profesionály (včetně filmařů) uznávaná je také značka Lee Filters. Na rozdíl od „kokina“ jde ale o několikanásobně větší investici, takže dříve než začnete láteřit nad cenami systému Cokin, které nutno přiznat také nejsou nejlevnější, podívejte se na ceník filtrů Lee.

Zkrátka univerzál…

V čem spočívá půvab systému Cokin? Jednoduše v jeho modularitě a univerzálnosti. Třeba polarizační filtr již nebudete potřebovat jiný pro každý průměr objektivu, ale vystačíte si s jedním, zasunutým v držáku Cokin, který se na objektiv nasadí pomocí adaptačního kroužku. A to je vlastně celý princip systému: u rozdílných průměrů filtrového závitu měníte pouze adaptační kroužek, filtry a držák jsou univerzální.

Držákem lze navíc otáčet, filtry, jak již bylo uvedeno, můžete v drážkách posouvat. Do základního držáku série P můžete umístit až tři ploché filtry, případně zkombinovat polarizační filtr s až dvěma plochými filtry. Jestliže vám ani tato modularita nestačí, lze spojit dva držáky filtrů a natáčet je vzájemně vůči sobě.

 
Systém Cokin je velmi jednoduchý. Na objektiv našroubujete adaptační kroužek [1], na něj nasunete držák filtrů [2] a podle potřeby pak můžete použít například polarizační filtr [3] nebo jeden či více plochých filtrů [4]

Pro přesnost je ale třeba dodat, že všechno má své hranice. Cokin existuje v celkem čtyřech řadách/velikostech, které jsou spolu kompatibilní jen velmi omezeně – viz tabulku. Pro použití s digitálními zrcadlovkami a také ultrazoomy jednoznačně doporučujeme sérii P, jejíž systém je také vyobrazený na ilustračních fotografiích u tohoto článku

Standardní držák série P (označení P250) umožňuje pokrýt šířku záběru maximálně 120 stupňů, i když částečně záleží i na konstrukci objektivu. Pokud váš objektiv s tímto držákem vinětuje, můžete zvolit širokoúhlý držák P299, jenž má sice jen jednu drážku pro plochý a jednu pro polarizační filtr (oba zároveň použít nelze), ale dovoluje záběry až do 147°.

Pro kompakty, které nemají filtrový závit ani přes redukci, existuje speciální držák filtrů série A s označením A300. Držák se upevňuje šroubem do stativového závitu, filtry je možné v drážkách posouvat, ovšem nelze jimi otáčet.

Cokin v praxi

I když jste se ještě s filtrovým systémem Cokin v praxi nesetkali, lze předpokládat, že jeho používání zvládnete velmi rychle. Přesto vám nabízíme několik dobře míněných rad, jež vám práci s „kokinem“ zpříjemní a zefektivní.

Ve tmě vidíte více

Správně natočit polarizační filtr není obtížné, změny jsou viditelné i v malých hledáčcích amatérských digitálních zrcadlovek. Problém ale nastává s filtrem přechodovým, zvláště pak, je-li přechod pozvolný – v hledáčku zkrátka jeho účinek není dobře vidět. Dobrá rada číslo jedna zní: zacloňte silně objektiv (F11 až F22), stiskněte tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti a až poté – se stále stisknutým tlačítkem – nastavujte pozici filtru. Uvidíte sami, jak se vám rázem v hledáčku zvýrazní hranice mezi transparentní a zabarvenou částí filtru. Ostatně, také efekt polarizačního filtru je v hledáčku lépe vidět po zaclonění. V tomto případě stačí použít menší hodnoty clony.

Trochu smůlu – zejména při používání šedých přechodových filtrů – mají majitelé zrcadlovek, které funkcí pro kontrolu hloubky ostrosti nejsou vybaveny. Jedinou aspoň trochu užitečnou radou je kontrolovat správnost srovnáním polohy a natočení přechodu pohledem zepředu na samotný filtr se záběrem v hledáčku.

Tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti nabývá zejména při práci s přechodovými filtry dalšího významu

Extra expozice

Abychom vám ušetřili zbytečné experimentování, zastavíme se také u problematiky expozice s nasazenými filtry. Fotíte-li pouze s „polarizákem“, je to jednoduché – expozici nechte automatikou změřit při nasazeném a finálně natočeném filtru.

Mírně složitější situace nastává u filtrů přechodových. Zde je třeba expozici změřit naopak před nasazením filtru, poté ji zablokovat pomocí tlačítka AE-L nebo nastavit ručně v manuálním režimu. Jakmile nasadíte a „seřídíte“ filtr, exponujte s původními hodnotami, naměřenými bez něj.

Pracujete-li s kombinací polarizační/přechodový filtr, musíte také kombinovat způsob měření expozice: Tu tedy naměřte s filtrem polarizačním, zaaretujte a až poté nasaďte filtr přechodový. U digitálních zrcadlovek máte naštěstí možnost okamžité kontroly pořízené fotografie, takže případné odchylky od správné expozice můžete ihned napravit změnou snímacích parametrů.

Třetí ruka pro každého

Přestože znám mnoho fotografů, kteří systém Cokin úspěšně používají „z ruky“, doporučuji pracovat raději se stativem, v horším případě s monopodem. Seřídit polarizační i přechodový filtr, které se velmi často používají zároveň, jen tak bez opory fotoaparátu, to vyžaduje snad tři ruce. Stativ vám třetí ruku poskytne – pěkně pevnou, monopod představuje spíše „půl ruky“, ale také pomůže. Navíc se na stativu lépe komponuje obraz v hledáčku a neocenitelný je také, pokud čekáte v měnících se světelných podmínkách na to pravé světlo. To vše samozřejmě předpokládá, že fotíte statické záběry. Pro reportáž nebo jiné akční snímky se ale systém Cokin tak jako tak nehodí.

K systému Cokin si můžete pořídit také tzv. modulární sluneční clonu P255, kterou lze podle použitého ohniska „štosovat“ v několika exemplářích na sebe. Protože plastové filtry nemají žádné antireflexní vrstvy, je sluneční clona velmi vhodným doplňkem. My ale v tomto případě doporučujeme oněch zhruba 230 korun ušetřit a před přímým světlem „kokiny“ clonit obyčejnou kartonovou destičkou, kterou můžete stabilně nosit v brašně.

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 2/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.